Dramaturgicky a interpretačně hodnotný Podzimní festival duchovní hudby

Vypravěč se též v prostoru chrámu pohyboval a různě asimiloval a proměňoval svůj přednes. Asi nejpůsobivější a nejpřekvapivější byl jeho projev z kůru, kde dokonce upustil od reprodukovaného přenosu (jinak měl během celého představení mikroport). Navzdory náročnosti textu (a diváci mohli český text sledovat a orientovat se v ději v připravených programech) ani jednou nezaváhal, nepřeřekl se, naprosto se svou úlohou a rolí splynul, jako by to sám vymýšlel ad hoc. Orchestr Berg v této příležitostné komorní podobě předvedl ohromující výkon. Jednak jako celek, ale také každý z hráčů vynikal ve svém partu s ohromnou zodpovědností a dokonalou připraveností. Byť byla akustika chrámu nemilosrdná k dynamicky vygradovaným úsekům a mnohé nástroje ve zvukové konkrétnosti byly rozmazané, přesto to výsledné podobě a dojmu nijak výrazně neublížilo.

Znamenité výkony předvedli sólisté. Sopranistka Irena Troupová vynikala rozmanitým přednesem, velmi zřetelným a místy dost vyostřeným projevem, zvláště ve vysokých polohách (žalm Ach, kdybych měl křídla holubice), dokonce se projevila i v recitaci, která gradovala pomocí sboru (Zaříkávání). Zajímavým zpestřením altového partu byl vyvážený projev kontratenoristy Jana Mikuška. Jeho lehkost přednesu působila až bezstarostně a nejdůvěryhodněji. Rovněž tenorista Tomáš Kořínek svůj part přednášel na úrovni svých kolegů. Sólistům akustika katedrály rozhodně svědčila více, stejně tak i sboru, kde polyfonické úseky neztrácely na své zřetelnosti na rozdíl od orchestru. Ale to je ta daň za tak nádherný prostor. Rozhodně všechny hudební složky byly společně dokonale sehrané a přes náročnost, kladenou na všechny interprety, nabídly velmi zdařilou a nezapomenutelnou hudební lahůdku.

Poslední a třetí pilíř představoval závěrečný koncert konaný v chrámu Panny Marie Sněžné. Dramaturgicky vsadil na jistotu líbivých melodií, efektních a mohutných sborů, dramatičnost orchestru a především na perfektní výkon interpretů. Na programu zazněla díla, která není možné často někde vyslechnout, a tak se olomoučtí posluchači mohli seznámit s netradiční podobou duchovní hudby. Koncert otevřela drobná skladba Vocalise Sergeje Rachmaninova pro soprán a orchestr. Sopranistka Kateřina Kalvachová jemně vibrujícím způsobem přednášela vokály velmi podmanivé melodie.

Dirigent Jaromír Michael Krygel důsledně gesty tlumil orchestr, takže celé dílo vyznělo dynamicky nevtíravě, nenásilně, spíše v melancholické náladě, ve stylovém nádechu přibližujícím se podobě filmové hudby. Messa di Gloria pro tenor, bas, sbor a orchestr Pietra Mascagniho bylo zajímavým zakončením i zpestřením celého festivalu. Obecenstvu byl nabídnut velmi kvalitně interpretovaný program vokálně instrumentální podoby, ovšem kvalita hudby samotné sklouzávala k operní produkci. Mascagni byl především operním skladatelem, takže přirozeně tento skladební styl nezapřel ani ve svém duchovním díle. Avšak na druhou stranu, podbízivé a nenáročné melodie, mohutné sbory a dramatické pojetí orchestru předurčily tuto kompozici, aby se stala Mascagniho nejlepším duchovním dílem, těšícím se velké oblibě již od dob svého vzniku.

Úvodní Kyrie vyznělo ještě docela zdrženlivě, místy i nejistě, zvláště u fléten. S nástupem Gloria však podoba operní stylizace prosákla dokonale. Kdyby se to obešlo bez činelů, vůbec by mi to nevadilo. Zrovna tento nástroj mě po celé trvání díla poněkud znervózňoval a navozoval mi jinou představu než vizi odehrávající se mše. Činely přispívaly k jakési podobě estrády a operní světskosti. Ale budiž. Tenorista Tomáš Černý a barytonista Jiří Brückler se výtečně barevně doplňovali a každý sám vynikal ve svých sólech. Zvláště v Laudamus Černý důkladně přednášel dlouhé fráze a celá část byla zakončená a zjemněná sólovou houslovou kadencí. V následující části Gratias vynikla sekce violoncell v unisonu a také jako partner k sólistovi Brücklerovi, jehož nosná barva hlasu měla vlastně blízko právě k violoncellům. V živější části Domine Deus se dalo zřetelně poznat, že si všichni užívají lehkost a bezstarostnost tohoto díla.

Orchestr Filharmonie Brno vynikal především v sólových vstupech v různých částech díla. Melodie trubky v části Qui sedes byla intonačně precizní a přesvědčivá i vzhledem k tišší dynamice, podobnou roli zde dostal i hoboj. Flétny se krásně nesly v Credo. Neobyčejně poutavé houslové sólo se objevilo v části Elevatione před Benedictus. Možná si přednášející první houslista mohl výjimečně stoupnout, aby jeho sólo důstojněji a zřetelněji vyniklo i v zadní části chrámu. Následující barytonové sólo Jiřího Brücklera bylo opakováním melodie sólových houslí a patřilo interpretačně a hudebně k nejsilnějším momentům celé mše. Silná sborová část se projevila zvláště v Cum Sancto Spiritu nebo v Crucifixus, kde převládla hlavně vynikající srozumitelnost především v mužské části a celkově sbor dynamicky vyvrcholil v Et resurrexit v perfektní deklamaci. Český filharmonický sbor Brno již prostě patří ke kvalitním stálicím na tomto festivalu. Poslední část Agnus Dei se nesla v podobném tlumenějším duchu jako úvod, a tak zakončení celého spíše extatického, díla vyznělo v jemnosti, a ne v okázalé pompéznosti jako jeho průběh. A v těchto jemných a oduševnělých momentech je krásné pozorovat Krygelova dirigentská gesta a prožít i těch pár sekund ticha těsně po odeznění posledního tónu.

Podzimní festival duchovní hudby 2017
24. září – 14. října 2017

www.podzimni-festival.cz