Dramaturgicky a interpretačně hodnotný Podzimní festival duchovní hudby
Nejinak tomu bylo i letos, namátkou: Beethoven ne náhodou zazněl v kostele sv. Mořice, u jehož jižní stěny stojí sousoší Krista a dvou apoštolů na hoře Olivetské. Program piaristických klášterů Čech a Moravy našel inspirativní místo v premonstrátské bazilice na Svatém Kopečku. Hudebně zajímavý odkaz méně známých jmen piaristických skladatelů připravil Robert Hugo se svým souborem Capella Regia Praha a chlapeckým sborem Pueri Gaudentes.
Komorní světská a duchovní hudba Antonia Vivaldiho se odehrála ve slavnostním sále Arcibiskupství Olomouckého. Tento koncert připravila a duchovní díla vybrala španělská mezzosopranistka Marta Infante, která svým emotivně protkaným projevem mnohé příjemně překvapila a až dojala. Partnerským i doprovodným ansámblem byl španělský soubor podporovaný katalánským ministerstvem kultury. Soubor Vespres d’Arnadí vedený od cembala svým uměleckým vedoucím – Danim Espasou, předvedl i čistě instrumentálně Vivaldiho hudbu se španělskou živelností.
Stylový odskok do dvacátého století i do toho současného se uskutečnil hned třikrát. V každém případě vždy pro poněkud odlišné spektrum obecenstva. Pro to nejširší se odehrál koncert v Husově sboru s výběrem tří skladatelů dvacátého století, jejichž styl komponování je velmi podmanivý. Jednalo se o gruzínského autora Giaya Kancheliho se skladbou Amao Omi (Nesmyslná válka), Francouze Jeana Françaixe (Petite quator pour saxophones), v jehož skladbě Saxofonový kvartet ATAM představil technické a zvukové dokonalosti tohoto nástroje. Zvláště zaujal poslední kus amerického autora Normana Luboffa (Africká mše) s velkými sbory v podání Pěveckého sboru Lúčnica (sbormistr Elena Matušová) a s rytmy dvou bubeníků, Viktora Šuchtera a Petera Mášika.
Již několik let festival nepravidelně nabízí i jazzové koncerty. Letošní uvedení jazzové suity Petra Kořínka Cronika Domus Sarensis (Kronika kláštera Žďárského) bylo příjemným zpestřením a interpretačně přijatelným zážitkem. Koncert se též těšil zájmu hned dvou mediálních partnerů, pořizujících záznam z představení. Pražské jazzové sexteto tuto sedmidílnou suitu, doplněnou recitacemi Alfreda Strejčka, akusticky předneslo v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci Hejčíně. Návštěvníci koncertu též mohli obdivovat obnovenou výmalbu z třicátých let minulého století.
Druhý nosný pilíř v dramaturgii festivalu stál na uvedení rekonstrukce původní verze oratoria Artura Honeggera Král David. Ale také by se to dalo nazvat zlatým hřebem či zlatým řezem v programu, který přichází těsně po polovině. Orchestr Berg, nejlepší český soubor interpretující hudbu soudobou a dvacátého století, představil tuto původní rekonstrukci v olomoucké premiéře. Ke spolupráci si přizval podobně umělecky silné těleso Ars Brunensis (sbormistr Dan Kalousek) a společně se sólisty a vypravěčem předvedli dílo, které zanechá ještě dlouho umělecky hodnotnou a nezapomenutelnou stopu nejen v rámci historie festivalu. Toto dílo sklidilo úspěch hned při svém prvním uvedení v roce 1921 a obliba diváků je provázela i nadále, zvláště v orchestrální úpravě. Mimořádně úspěšné je u posluchačů dodnes. Původní podoba oratoria počítala s komorním obsazením poloamatérské scény ve švýcarském městě Méziéres. Orchestr Berg se představil s obsazením dřevěných a žesťových nástrojů (flétny, hoboj, klarinety, fagot, trubky, pozoun, lesní roh), kontrabas, klavír a bicí nástroje. Původní verze též počítala se sedmadvaceti obrazy malovanými třemi malíři či povozy taženými koňmi. Vzhledem k neproveditelnosti takové představy a též chrámového prostoru dómu sv. Václava se dramatická podoba díla musela předvést jinými a jednoduššími způsoby. Nevím, kdo vymyslel dramatickou akci všech zúčastněných, zda umělecký vedoucí a dirigent Orchestru Berg Peter Vrábel, ale představil velmi podařené a efektní, místy až minimalistické řešení scénické akce.
Práce s osvětlením kostela od přítmí během produkce až po úplně rozsvícení celého prostoru na závěr, samotný příchod dirigenta, vypravěče a sólistky za pravidelných úderů bubnu, to vše nahánělo husí kůži a slibovalo zajímavý zážitek. Vynikající a fascinující nápad přišel doslova shůry mezi druhou a třetí částí. Prostě zapojili do hry katedrální zvony, jejichž zvuk prostupoval klenbou chrámové lodi. Sboristé byli v dramatickém požadavku velmi aktivní a nehledě k náročnosti jejich projevu si vedli přirozeně a bezchybně. Různě se na „jevišti“ pohybovali a měnili svá stanoviště, prkenně odpochodovali pryč (Třináctý obraz Pochod Pelištejců), použili své party před obličej jako ochranné štíty, objevovali se za mříží v presbytáři, kde i tančili jako holubice (Sedmý obraz Žalm: Ach, kdybych měl křídla holubice), nebo doplňovali děj zvuky, třeba v úvodu napodobovali bečení oveček a mnozí použili i zvonečky pro detailnější vybavení představy Davida jako pastýře. Ačkoliv sbor představil nejen perfektní pěvecký výkon a drobnou, avšak velmi účelnou, hereckou aktivitu, jediné, co mohlo být pečlivější, byla „česká“ francouzština v přednesu původního textu. Role vypravěče, který děj v českém překladu přibližoval obecenstvu, byla svěřena Petru Kubesovi z Moravského divadla Olomouc.
Vypravěč se též v prostoru chrámu pohyboval a různě asimiloval a proměňoval svůj přednes. Asi nejpůsobivější a nejpřekvapivější byl jeho projev z kůru, kde dokonce upustil od reprodukovaného přenosu (jinak měl během celého představení mikroport). Navzdory náročnosti textu (a diváci mohli český text sledovat a orientovat se v ději v připravených programech) ani jednou nezaváhal, nepřeřekl se, naprosto se svou úlohou a rolí splynul, jako by to sám vymýšlel ad hoc. Orchestr Berg v této příležitostné komorní podobě předvedl ohromující výkon. Jednak jako celek, ale také každý z hráčů vynikal ve svém partu s ohromnou zodpovědností a dokonalou připraveností. Byť byla akustika chrámu nemilosrdná k dynamicky vygradovaným úsekům a mnohé nástroje ve zvukové konkrétnosti byly rozmazané, přesto to výsledné podobě a dojmu nijak výrazně neublížilo.
Znamenité výkony předvedli sólisté. Sopranistka Irena Troupová vynikala rozmanitým přednesem, velmi zřetelným a místy dost vyostřeným projevem, zvláště ve vysokých polohách (žalm Ach, kdybych měl křídla holubice), dokonce se projevila i v recitaci, která gradovala pomocí sboru (Zaříkávání). Zajímavým zpestřením altového partu byl vyvážený projev kontratenoristy Jana Mikuška. Jeho lehkost přednesu působila až bezstarostně a nejdůvěryhodněji. Rovněž tenorista Tomáš Kořínek svůj part přednášel na úrovni svých kolegů. Sólistům akustika katedrály rozhodně svědčila více, stejně tak i sboru, kde polyfonické úseky neztrácely na své zřetelnosti na rozdíl od orchestru. Ale to je ta daň za tak nádherný prostor. Rozhodně všechny hudební složky byly společně dokonale sehrané a přes náročnost, kladenou na všechny interprety, nabídly velmi zdařilou a nezapomenutelnou hudební lahůdku.
Poslední a třetí pilíř představoval závěrečný koncert konaný v chrámu Panny Marie Sněžné. Dramaturgicky vsadil na jistotu líbivých melodií, efektních a mohutných sborů, dramatičnost orchestru a především na perfektní výkon interpretů. Na programu zazněla díla, která není možné často někde vyslechnout, a tak se olomoučtí posluchači mohli seznámit s netradiční podobou duchovní hudby. Koncert otevřela drobná skladba Vocalise Sergeje Rachmaninova pro soprán a orchestr. Sopranistka Kateřina Kalvachová jemně vibrujícím způsobem přednášela vokály velmi podmanivé melodie.
Dirigent Jaromír Michael Krygel důsledně gesty tlumil orchestr, takže celé dílo vyznělo dynamicky nevtíravě, nenásilně, spíše v melancholické náladě, ve stylovém nádechu přibližujícím se podobě filmové hudby. Messa di Gloria pro tenor, bas, sbor a orchestr Pietra Mascagniho bylo zajímavým zakončením i zpestřením celého festivalu. Obecenstvu byl nabídnut velmi kvalitně interpretovaný program vokálně instrumentální podoby, ovšem kvalita hudby samotné sklouzávala k operní produkci. Mascagni byl především operním skladatelem, takže přirozeně tento skladební styl nezapřel ani ve svém duchovním díle. Avšak na druhou stranu, podbízivé a nenáročné melodie, mohutné sbory a dramatické pojetí orchestru předurčily tuto kompozici, aby se stala Mascagniho nejlepším duchovním dílem, těšícím se velké oblibě již od dob svého vzniku.
Úvodní Kyrie vyznělo ještě docela zdrženlivě, místy i nejistě, zvláště u fléten. S nástupem Gloria však podoba operní stylizace prosákla dokonale. Kdyby se to obešlo bez činelů, vůbec by mi to nevadilo. Zrovna tento nástroj mě po celé trvání díla poněkud znervózňoval a navozoval mi jinou představu než vizi odehrávající se mše. Činely přispívaly k jakési podobě estrády a operní světskosti. Ale budiž. Tenorista Tomáš Černý a barytonista Jiří Brückler se výtečně barevně doplňovali a každý sám vynikal ve svých sólech. Zvláště v Laudamus Černý důkladně přednášel dlouhé fráze a celá část byla zakončená a zjemněná sólovou houslovou kadencí. V následující části Gratias vynikla sekce violoncell v unisonu a také jako partner k sólistovi Brücklerovi, jehož nosná barva hlasu měla vlastně blízko právě k violoncellům. V živější části Domine Deus se dalo zřetelně poznat, že si všichni užívají lehkost a bezstarostnost tohoto díla.
Orchestr Filharmonie Brno vynikal především v sólových vstupech v různých částech díla. Melodie trubky v části Qui sedes byla intonačně precizní a přesvědčivá i vzhledem k tišší dynamice, podobnou roli zde dostal i hoboj. Flétny se krásně nesly v Credo. Neobyčejně poutavé houslové sólo se objevilo v části Elevatione před Benedictus. Možná si přednášející první houslista mohl výjimečně stoupnout, aby jeho sólo důstojněji a zřetelněji vyniklo i v zadní části chrámu. Následující barytonové sólo Jiřího Brücklera bylo opakováním melodie sólových houslí a patřilo interpretačně a hudebně k nejsilnějším momentům celé mše. Silná sborová část se projevila zvláště v Cum Sancto Spiritu nebo v Crucifixus, kde převládla hlavně vynikající srozumitelnost především v mužské části a celkově sbor dynamicky vyvrcholil v Et resurrexit v perfektní deklamaci. Český filharmonický sbor Brno již prostě patří ke kvalitním stálicím na tomto festivalu. Poslední část Agnus Dei se nesla v podobném tlumenějším duchu jako úvod, a tak zakončení celého spíše extatického, díla vyznělo v jemnosti, a ne v okázalé pompéznosti jako jeho průběh. A v těchto jemných a oduševnělých momentech je krásné pozorovat Krygelova dirigentská gesta a prožít i těch pár sekund ticha těsně po odeznění posledního tónu.
Podzimní festival duchovní hudby 2017
24. září – 14. října 2017
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
