Dramaturgyně Hana Dohnálková: Řada posluchačů se zalekne jen při zmínce o soudobé hudbě

Z naší předchozí komunikace jsem vyrozuměla, že dnes máte nabité dopoledne. Jak vypadá typický den vedoucí hudebního archivu PKF? Co je vlastně náplní vaší práce?
Je to různé. V průběhu týdnů, kdy zkouší orchestr a sejde se více koncertů z různých cyklů, je práce hodně. Teď jsme měli kvůli covidu sice mrtvý rok, ale práce bylo možná ještě víc, protože bylo potřeba stornovat vypůjčené hudební materiály a komunikovat s dirigenty a pořadateli o náhradních programech koncertů. To je má hlavní náplň v hudebním archivu, včas zajistit veškerý notový materiál pro naše koncerty. Předchází tomu domluva s dirigenty nebo jejich agenty, o jaké edice budou mít zájem. Bohužel často dochází k situacím, kdy dirigent na poslední chvíli, většinou těsně před první zkouškou, změní svou preferenci, a to je pak situace velice dobrodružná.   

Co se s tím dá dělat?  
Snažíme se noty přeobjednat nebo prosíme nakladatele, jestli by je nám neposkytli ve formátu PDF. Pokud nakladatele nepřemluvíme, tak se to pak řeší expresní dopravou za docela velké poplatky. Proto bývá těžké vyjít vstříc všem – dirigentovi, aby měl vše, co požaduje, i našemu vedení, které se v dnešní době snaží co nejvíce šetřit.  

Do jaké míry ovlivňuje finanční stránka i uchopení cyklu soudobé hudby PKF? Často od dramaturgů slýchávám, že je to sisyfovská práce.
Za ty roky už prostředí PKF dobře znám a vím, co si můžu dovolit. Program od začátku nastavím tak, aby byl kvalitní, ale zároveň nepřesáhl určitou finanční hranici, která zrovna pro tento cyklus není příliš vysoká. Naštěstí máme velkou výhodu s pronájmem prostoru. Koncerty Cyklu soudobé hudby S se od dob dramaturga Petra Kofroně konají v Experimentálním prostoru NoD. Tento prostor pro nás představuje ideální místo jak z hlediska atmosféry, tak z hlediska spolupráce. Před několika lety dokonce přímo pro nás pořídili koncertní pianino. I tak jsou však některé koncerty finančně náročnější, protože obsahují skladby určené pro větší počet hráčů nebo je chceme nahrát. Jakmile to jde, koncert se snažíme zaznamenat, protože mi bývá líto, že interpreti většinou skladbu nacvičí pouze pro jedno provedení. Ale rozpočet samozřejmě musíme přizpůsobit tomu, aby to soubor PKF unesl, i když se už dopředu počítá s tím, že tento cyklus není finančně výdělečný.

Jmenovala jste Petra Kofroně. Dramaturgické otěže jste tedy převzala po něm? Jak k tomu vlastně došlo?
Petr Kofroň přijal roli dramaturga cyklu soudobé hudby v roce, kdy jsem nastoupila do hudebního archivu PKF. Protože byl hodně vytížený, potřeboval k sobě někoho, kdo dotáhne poslední detaily, hlavně co se týká zajištění hudebních materiálů. Tam je totiž situace o něco složitější, než když objednáváte Mozarta nebo Brahmse. Práce mě hodně zajímala i kvůli mému muzikologickému zaměření na dvacáté a dvacáté první století. Když pak Petr Kofroň odcházel z této pozice a doporučil mě, souhlasila jsem. Ale měla jsem svoje vlastní představy, jak tento cyklus vést. Hned další sezónu jsem představila svou koncepci, kterou se snažím naplňovat doteď.

Jaká je to koncepce?  
S novou paní ředitelkou PKF, Kateřinou Kalistovou, jsem o koncepci hodně diskutovala. Snažila jsem se, abychom tento cyklus, který nikdy nebude komerční nebo výdělečný, podali jako takový kousek pro fajnšmekry, kteří si ho vyberou. Zároveň se snažím předkládat soudobou komorní scénu, která je vstřícná a kterou téměř každý vstřebá. Hlavní vize zkrátka byla, aby lidé na koncert přišli s chutí, užili si ho a odešli příjemně unaveni dobrou atmosférou. A aby poznali autory, o kterých třeba doposud neslyšeli, a seznámili se s jejich tvorbou i s nimi samotnými.

V posledních letech uvádíme převážně skladatele z českého a slovenského prostředí. Na našich koncertech se tak už představili Jana Kmiťová, Petr Wajsar nebo Marián Lejava.  Bohužel se minulý rok nemohl konat „Koncert plný premiér“ Mariána Lejava, ale doufám, že se nám ho podaří uvést během letošní sezóny. Jeho hudba je dobře stravitelná, romantizující, má silné melodie. Marián Lejava navíc vládne i slovem, takže dokáže svou hudbu publiku hezky přiblížit.  

Podle jakých kritérií vybíráte skladatele, které uvedete, a jak celý proces probíhá? 
Na šest koncertů sezóny vždy vybírám skupinu skladatelů, kteří jsou mně příjemní. Koncerty jsou moderované, takže i já se v tomto ohledu musím cítit dobře. S autory se pak spojím a pokud souhlasí, poprosím je, aby mi nabídli skladby, které by se vešly do našeho prostoru, času a vyhovovaly obsazení. Většinou se pak na jeden koncert snažím dávat dvojici autorů, kteří jsou trochu protichůdní, mají jiné zázemí nebo jiný skladatelský vzor, aby byl program pro posluchače pestrý.  

Musím říct, že jsem hodně překvapená vstřícností autorů, se kterými spolupracujeme. Rychle poskytnou notový materiál, jsou ochotní debatovat s interprety a většina z nich je přítomna minimálně na jedné zkoušce. Většinou se také rádi účastní debaty na koncertě a prezentují svoje umění. 

Nápad s autorskou debatou v rámci koncertu je vskutku originální a zdá se, že pro účely zpřístupnění soudobé hudby může dobře fungovat?
Ano, i přesto naše koncerty často bojují s nedostatkem diváků. Jsme totiž stále v situaci, že se řada lidí zalekne jen při zmínce o soudobé hudbě a raději jdou na běžnou „komořinu“, u které nebudou muset prožít žádné hrůzy. Ale to je úkol pro PR oddělení, aby cyklus uvedlo ve smyslu, že to nic hrozného není. My se totiž můžeme snažit, jak chceme, ale když na koncert přijdou jen ti, co se hecli, tak s tím už pak moc nenaděláme. A přitom, jak mi vždy tvrdí Petr Kotík, se kterým dlouhodobě spolupracuji, není pravda, že lidé v Čechách na soudobou hudbu nechodí. Vždyť například na festivalu Ostravské dny bývá narvaný celý sál o pět seti místech a tam dávají teprve syrové kusy! 

Čím to může být?
Ostravské dny mají dlouholetou tradici. Mezinárodní účast a podpora umělců z celého světa je obrovská. Do Ostravy se prostě jezdí na Kotíka (myšlen je výše zmíněný skladatel Petr Kotík, pozn. aut.) a na soudobou hudbu, je to fenomén. Populární je i pražský festival Contempuls. Soubor PKF je ale koncepčně jiný. Jednak je jedním z prvních orchestrů a v Česku možná dosud jediný, který má cyklus soudobé hudby zařazen jako standardní abonmá, a jednak je tento cyklus zaměřen na komorní obsazení. Nebylo tomu tak vždy. V roce 2004, když začínal, se více orientoval na orchestrální hudbu a na koncerty běžně dorazilo až dvě stě lidí. S příchodem Petra Kofroně se obsazení omezilo. Koncerty tohoto cyklu chtěl omezit na komorní zážitek a blízký kontakt publika s umělcem. Protože mi tato blízkost vyhovuje, převzala jsem tento koncept i já. Samozřejmě bych ráda na koncert dostala nějakých sto lidí, ale to je tady takový náš vnitřní boj, abychom u posluchačů prosadili něco méně obvyklého, to je ta sisyfovská práce.

Přijde mi docela škoda, že má soudobá hudba takovou nálepku. I pro běžného posluchače je přece mnohdy zajímavější zajít na tak trochu jiný koncert, na kterém se třeba zasměje. Na posledním koncertě soudobého cyklu zazněly skladby Petra Wajsara. A zažít dva fagotisty nebo dva klarinetisty, kteří na pódiu při hře předvádí tenisový zápas, až přivedou ke kolapsu rozhodčího-bubeníka, to je přece zážitek! 
To jistě. Prolomit ledy vůči soudobé hudbě by mohla určitá forma pořadu, například na stanici ČT art. Pro takovou platformu je koncept spojení hudby a autorského komentáře ideální. Do jedné a půl hodiny představit nepříliš známého skladatele a jeho tvorbu, zahrát několik skladeb a nechat je okomentovat.

To je však, předpokládám, vize vzdálenější budoucnosti. Co nás čeká teď? Co přinese příští sezóna?
Pokračuji v myšlence zachovat česko-slovenskou scénu, ale s přesahem do lehce minulé doby. Začneme 19. října poněkud konzervativnějším koncertem, skladatelskou dvojicí Viktor Kalabis a Jan Kapr. Představíme málo hraný výběr komorních kusů Viktora Kalabise, který letos slaví sto let od svého narození, a dvě kompozice Jana Kapra, který je podle mě neprávem opomíjený autor. Snad se podaří, že na koncert přijde i někdo z jeho rodiny a budeme mít možnost promítnout jeho fotografie a rukopisy.   

Potom následují tři koncerty v současném česko-slovenském duchu, kterou zahájí dvojice Hanuš Bartoň a Michal Nejtek a osobně představí průřez svou tvorbou. Nalákám například na skladbu Tasted Thoughts for Clarinet Michala Nejtka, kterou přednese náš první klarinetista Jindra Pavliš. Ten je už nyní s autorem ve spojení, aby skladbu do prosince doladili. Na to naváže poněkud odlehčenější projekt, dvojice Petr Wajsar, který se do Cyklu S už poněkolikáté vrací, a Jan Kučera, skvělý dirigent a šoumen. Vybrané skladby pojí obsazení smyčcového kvarteta s malou výjimkou, která snad přinese zpestření programu, a to Wajsarovy Ptákoviny pro sólový klarinet. I na tento koncert oba skladatelé přislíbili účast. V březnu se pak můžeme těšit na slovenskou klaku, Ľuboše Bernátha, který se odráží od tvorby Bély Bartóka, a Mateje Slobodu, mladíka, který představí dvě české premiéry.

Dvěma posledními koncerty cyklu se pak chystám připravit půdu pro následující sezónu, která by už měla být více mezinárodní. Nejprve představíme maďarskou scénu: Zoltán Kodály a György Ligeti, kde se těším hlavně na jejich smyčcové kvartety, na kterých doufám, že budou dobře vidět rozdíly v jejich kompozičních směrech a myšlenkových proudech. Poslední koncert bude patřit polské moderní škole, kde samozřejmě nesmí chybět Henryk Górecki a Krzysztof Penderecki.

György Ligeti ani Krzysztof Penderecki už bohužel nepřijedou. Jak v tomto případě naložíte s konceptem komentovaných koncertů?
V tomto případě mám v plánu zvát odborníky z řad mladých hudebních vědců. V Praze i Brně je dobrá základna muzikologie a i mezi mladými muzikology pak odborníci na maďarské a polské hudební prostředí. Ti posluchačům mohou detailněji přiblížit způsob kompoziční práce uváděných autorů.

V dalších sezónách mám poté plány cyklus posunout ještě trochu jiným směrem, a to k prolínání žánrů (například hudba a literatura, hudba a sport, hudba a politika, hudba a výtvarné umění), kam by poté byl větší prostor přizvat hosta i mimo primárně hudební zaměření, což by podle mě cyklus ještě více obohatilo.