Není výjimkou, že v některých divadlech se stejná inscenace hraje řadu let (Bludný Holanďan v režii Wolfganga Wagnera právě v Semperově opeře se dával o mnoho déle). Má to svá pro i proti. Ušetří se sice náklady na scénu, kostýmy a další, ale tím, že do inscenace vstupují další, stále jiní dirigenti a pěvci, musí se znovu a znovu zkoušet. Navíc publikum může být ze stále dokola hraného titulu unaveno, a to i přesto, že vidí nové, mnohdy i velmi renomované hostující umělce. Jistě je podstatné, jak představení po scénické stránce vypadá, ale velmi důležité je zejména to, o jaký titul konkrétně jde. A tím velmi přitažlivým nepochybně Verdiho Don Carlo je. Italská verze díla, kterou v Drážďanech uvádějí, je pro běžného diváka přijatelná i co do délky. Od premiéry před dvanácti lety se zatím odehrálo šestatřicet představení, což není zas až tak příliš.
Již řadu let musí být každému návštěvníkovi jakéhokoliv operního představení v Semperově opeře předem jasné, že se zde už nesetká s klasickým konzervativním a realistickým pojetím díla. Stejně tak tomu je i v případě Verdiho opery. S posledním zvoněním před oponu nečekaně vychází s mikrofonem v ruce mladá dáma, což věští nějaké komplikace se sólisty. Je to tak: v roli infanta Dona Carla narychlo zaskakuje za onemocnělého Nikolaje Schukoffa italský tenor Leonardo Caimi. A bulharská sólistka v roli Eboli Nadja Krasteva je také mírně nachlazena (nebylo to naštěstí na jejím výkonu vůbec znát). Nastupuje dirigent Paolo Arrivabeni a zcela zaplněným prostorným hledištěm počínají znít chmurné tóny kratičké předehry se sólem hornů. Otvírá se opona a v popředí se naskýtá pohled na velkou, asi půl metru tlustou průhlednou stěnu, tvořenou desítkami orámovaných obdélníků. Vypadají jako vitrína s jednotlivými přepážkami, v nichž je uložen nespočet lidských lebek. Před touto stěnou se zpovídá ve vstupní árii ze své lásky ke královně Alžbětě Don Carlo.
Stěna se pomalu sklápí do úrovně jeviště, je zespodu prosvícená a někdy se pohybuje nahoru nebo dolů, podle odehrávajícího se děje. Je to prakticky jediná dekorace, kterou renomovaný výtvarník Gottfried Pilz (také autor návrhů kostýmů) na jevišti použil. Vrátím se ale zpět k zaskakujícímu představiteli španělského infanta Leonardu Caimimu. Překvapil svým nosným trochu temně zbarveným tenorem, krásně znějícím ve středních i hlubších polohách. Ale i výšky mu až asi na dvě místa vyšly dobře. Podle životopisu uvedeného v příloze programu má za sebou bohatou kariéru ve velkých operních domech včetně milánské Scaly. Pro roli markýze Posy byl vybrán rakouský sólista Markus Werba, který je také žádaným pěvcem na velkých světových scénách, má jisté výšky, ale na akusticky trochu problematický prostor hlediště Semperovy opery (záleží samozřejmě, kde sedíte) není dostatečně nosný. Ovšem slavný duet o svobodě a přátelství s Posou v prvním dějství vyšel oběma výtečně.
Prakticky žádná scénická změna, jen sbor půvabných dvorních dam s Tebaldem hrajícím na mandolínu diváky přenese do pomyslné královské zahrady. Zde se také poprvé představí romancí o závoji představitelka kněžny Eboli, pohledná a temperamentní Nadia Krasteva, členka Vídeňské státní opery. Hlavní přednosti svého dramatického mezzosopránu a výrazný herecký projev může rozvinout v dalších místech opery, zejména v nesmírně náročné árii v pátém obraze v pracovně krále Filipa. Američanka Marjorie Owens, po řadu let sólistka drážďanského operního souboru, má pěkný zakulacený a i ve vysokých polohách nosný soprán s dobrou technikou, s ním předvedla jeden z nejlepších výkonů večera. Na samém konci obrazu ve scéně, kdy se Posovi svěřuje nešťastný král Filip., aby jej udělal svým důvěrníkem, plně vyniknul krásný velký hlas mladého finského basisty Miky Karese. Zde důležitá poznámka: ve dvou představeních pár dnů před tím zpíval Filipa René Pape a Mika Kares jen malou úlohu mnicha v úvodním dějství. Velký prostor zvládá naprosto bezproblémově, ale přece jen je poznat, že Verdi není přímo jeho parketou. Přitom zpívá velké wagnerovské party (Hunding, Wotan), ale také třeba Sarastra nebo Boitova Mefistofela. Při velkolepé scéně autodafé v krátkém úvodním výstupu španělského krále bohatě a mocně vládne jeho hlas ve frázi „Nel pasar sul mio capo la corona,…“ nad celým ansámblem. Ovšem další parádní číslo, slavná Filipova árie ze třetího dějství „Ella giammai mámo!…“ by byla zasloužila více vroucnosti a prožitku. Bohužel na vše má také trochu vliv režisérova koncepce, která vykresluje hlavní postavy jen obrysově a velmi staticky. Bude zajímavé sledovat, zda bude tento mladý sympatický basista pokračovat ve slavné tradici finských basů od Martti Talvely přes Mati Salminena (v Drážďanech Filipa zpíval spolu s Neilem Shicoffem v roli Dona Carla), Jaakko Ryhänena a dalších.
Upalováním kacířů v závěru scény je znázorněno jen náznakově dýmem a scénickým nasvícením. Krátký výstup s Hlasem z nebes s Roxanou Incontrerou byl reprodukován ze zákulisí, bohužel ne moc kvalitně. Slabším článkem byl tentokrát představitel Velkého inkvizitora, dlouholetý drážďanský sólista Michael Eder, původem z Rakouska. Nad Filipem sice zvítězil jako představitel církve a inkvizice, ale ne již jako pěvec. I režijně vyzněla tato klíčová dramatická scéna matně.
Pominout ale nelze nezapomenutelný vklad italského dirigenta Paola Arrivabeniho. Tento současný hudební šéf operního divadla ve valonském Liége je na italskou operu a zvláště na toto Verdiho dílo specialista. Viděl jsem jej před několika lety řídit Dona Carlose právě v jeho mateřském Liége a bylo to skutečně vynikající provedení. Tentokráte Arrivabeni měl k dispozici jeden z nejlepších orchestrů, Drážďanskou Staatskapelle, což mluví za vše. Vynikající sbor opery byl navíc rozšířený o Drážďanský symfonický sbor, tak skvěle zazpívaná scéna autodafé se slyší málokdy (nově jmenovaným hlavním sbormistrem je Jörn Hinnerk Andersen). Navíc sborové scény byly, na rozdíl od aranžmá sólistů, režírovány velmi působivě, v autodafé mává lid žlutými praporky.
Když král Filip přichází svému synovi vrátit meč, vzápětí s několika svými věrnými čelí davu vzbouřeného lidu, ozbrojenému symbolicky červenými holemi. Zasahuje velký inkvizitor a scéna končí provoláváním slávy králi. V posledním obraze se plocha s uvnitř umístěnými lebkami naklání, Carlo po ní sjíždí dolů a umírá.
Když se trochu poohlédnu do historie této inscenace v Drážďanech, při premiéře před dvanácti lety působila scénograficky daleko zajímavěji. Že režisér nešel až tak do hloubky díla jsem si samozřejmě ale už tehdy uvědomoval. Pěvecké obsazení nejspíš nebylo úplně špičkové, vyjma představitele krále Filipa Roberta Scandiuzziho a Kurta Rydla coby Velkého inkvizitora, v jejichž výstupu v v pátém obraze to byl doslova pěvecký souboj dvou velkých basových titánů. Samotné hudební provedení pod taktovkou dirigenta a klavíristy korejského původu Myung Whun Chunga ale bylo tehdy také excelentní. Během let se pak v jednotlivých rolích vystřídala celá plejáda zajímavých uměleckých osobností.
Další tři reprízy Dona Carla budou uvedeny v nadcházející sezoně v únoru, jejich hudební stránka bezpochyby opět o dost předčí scénické a režijní pojetí. Drážďany by si určitě zasloužily novou inscenaci tohoto Verdiho vrcholného díla.+++
===
Hudební hodnocení autora recenze:80 %
Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Hudební nastudování: Myung Whun Chung
Dirigent: Paolo Arrivabeni
Režie: Eike Gramss
Scéna a kostýmy: Gottfried Pilz
Světla: Jan Seeger
Choreografie: Joachim Siska
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Sächsische Staatskapelle
Sächsischer Staatsopernchor
Sinfoniechor Dresden – Extrachor der Semperoper
Premiéra 12. října 2003 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 1. 7. 2015)
Filippo II. – Mika Kares
Elisabetta – Marjorie Owens
Don Carlo – Leonardo Caimi
Eboli – Nadia Krasteva
Rodrigo – Markus Werba
Großinquisitor – Michael Eder
Conte di Lerma – Christopher Kaplan
Tebaldo – Angela Liebold
Ein Herold – Gerald Hupach
Ein Mönch – Evan Hughes
Stimme von oben – Roxana Incontrera
Foto Pavel Horník, Matthias Creuziger, Frank Höhler
