Drážďany: Druhá šance pro salcburského Otella

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Ve středoevropském operním prostoru je už od roku 2014 možné narazit na zajímavou (a v podstatě pravidelnou) možnost přesvědčit se, jak se jedna a táž inscenace vyjímá ve dvou různých prostředích a při dvou různých příležitostech. O co se jedná? Po odchodu Berlínských filharmoniků z pozice rezidenčního orchestru Salcburského velikonočního festivalu po roce 2012 přichystalo město nad řekou Salzach druhý domov drážďanské Staatskapelle, takže se není co divit, je-li každoročním koproducentem festivalových operních představení její mateřská Semperoper. V předvečer Květné neděle a o Velikonočním pondělí (ano, skutečně jen dvakrát) se vždy ve sváteční atmosféře odehraje premiéra a následně repríza nové produkce ve Velkém festivalovém domě v Salcburku, aby se stejný titul v identickém režijním pojetí po několika měsících zabydlel i v repertoáru Semperovy opery.
Semperoper Dresden (zdroj pixabay.com)

Je zajímavé, že se tato praxe nestala pravidlem hned roku 2013, kdy byla prvním společným produktem Osterfestspiele a Semperoper inscenace Wagnerova Parsifala. Záznam z inauguračního uvedení díla na festivalu je sice dodnes možné zhlédnout na DVD společnosti Deutsche Grammophon, nicméně produkce režiséra Michaela Schulze se na jevišti drážďanského operního domu nikdy neobjevila. Snad proto, aby převzetí Karajanova festivalového žezla hudebním ředitelem Staatskapelle Christianem Thielemannem zůstalo jednou provždy jedinečné a neopakovatelné…

Od zmíněného roku 2014 už ovšem všechno jede jako na drátkách: Straussova Arabella se odstěhovala ze Salcburku do Drážďan ještě téhož roku na podzim, zatímco dvojice Sedlák kavalír – Komedianti z roku 2015 měla svou saskou premiéru loni v lednu. A podobný osud potkal koncem letošního února i inscenaci Verdiho Otella, která byla hlavním lákadlem „shakespearovského“ ročníku Salcburského velikonočního festivalu 2016.

Vzpomínám si, že po zhlédnutí festivalové Arabelly z dílny režisérky Florentine Klepper jsem delší dobu přemýšlel o tom, má-li smysl vidět stejnou inscenaci i v Drážďanech. Nakonec mě k návštěvě představení nalákala zajímavá změna v obsazení (Renée Fleming v titulní roli a Gabrielu Beňačkovou v úloze její matky vystřídaly v Semperoper dámy Anja Harteros a Gabriele Schnaut) a přiznám se, že jsem pak tohoto rozhodnutí nelitoval ještě z jiného důvodu. Na obřím jevišti Velkého festivalového domu v Salcburku se zkrátka zmíněná produkce vyjímala zcela jinak než potom na standardní scéně v Sasku. Čímž chci říci, že přesun Arabelly do „intimnějšího“ prostředí její režijní podobě zřetelně prospěl a pomohl čitelně zvýraznit řadu detailů a nuancí, které vzaly předtím za své.

Úplně samostatnou kapitolou v dějinách cestování inscenací na trase Salcburk – Drážďany poté znamenala zkušenost s dvojicí veristických jednoaktovek ve spektakulární režii Philippa Stölzla. Monumentální produkce, která se setkala s triumfálním úspěchem o Velikonocích v Grosses Festspielhausu, se pak ve znatelně redukované, ale přesto stále impozantní verzi objevila i v Semperoper jako doklad zatím asi největšího úspěchu nedávno nastoupené spolupráce. Což se muselo hned v následujícím ročníku festivalu projevit v mnohonásobně zvýšených očekáváních festivalových návštěvníků i fanoušků drážďanské scény, protože ti všichni se už pochopitelně těšili na další výjimečný hudebně divadelní zážitek.

Jak to tehdy dopadlo, jsem se pokusil popsat v recenzi, kterou naleznete zde. Stručně řečeno: Verdiho Otello v minimalistickém pojetí týmu režiséra Vincenta Boussarda se v roce 2016 pod šťastnou hvězdou opravdu nenarodil… Kromě už zmíněného nemilosrdného srovnávání s předchozí Stölzlovou nezapomenutelnou kreací (jíž dodala na lesku i přítomnost tenoristy Jonase Kaufmanna ve dvojroli Turrida v Sedláku kavalírovi a Cania v Komediantech) házela žárlivému Maurovi pod nohy klacky i nešťastná onemocnění jeho avizovaných hlavních protagonistů. Nejprve znemožnila vážná choroba ztvárnit titulní roli Johanu Bothovi, aby zdravotní komplikace krátce před premiérou odvolaly z úlohy Jaga i Dmitrije Hvorostovského. Na gigantickém jevišti velkého festivalového domu tak na téměř prázdné scéně defilovali v poněkud monotónně působícím osvětlení a pod banálními videoprojekcemi pěvci, jimž se dalo jen s obtížemi uvěřit hlubší zaujetí pro věc. Ani José Cura (Otello), ani Carlos Alvarez (Jago) tehdy v Salcburku nepředvedli více než standardní kreace, a skvělé výkony Dorothey Röschmann coby Desdemony, Benjamina Bernheima jako Cassia a Staatskapelle pod Thielemannovým vedením samy o sobě problematickou produkci nezachránily. Mimochodem, předchozí tvrzení možná trochu potvrzuje i skutečnost, že zatímco Parsifal, Arabella i Cavalleria rusticana / Pagliacci vyšly na videonosičích během několika měsíců po festivalovém uvedení, Otello se těch svých stále ještě nedočkal…

A jak se vedlo Boussardovu Otellovi při aktuálním nasazení v Semperově opeře? Potvrdilo se, že přenos inscenace ze značně snobského festivalového rámce a z naddimenzovaného jeviště do vlídnějšího útočiště v Drážďanech najde ve staré koncepci nové kvality? Hned zpočátku je třeba připomenout, že v novém uvedení se měli podle původních plánů konečně objevit ti, kterým byla inscenace takříkajíc ušita na tělo, tedy Botha i Hvorostovsky. Předčasná smrt prvního a přetrvávající zdravotní potíže druhého si však opět vyžádaly změny v obsazení, takže dosáhnout od počátku zamýšleného výsledku se inscenátorům nepodařilo ani na druhý pokus.

Podle mého názoru se toho „na druhý pokus“ bohužel nepodařilo více. Pokud správně chápu režisérovo pojetí, pak měla ze strohého a vlastně jen naznačeného a časem a místem nevyhraněného prostředí (scéna Vincent Lemaire a Rena Donsbach) vystoupit na povrch ve vší nahotě drásavá historie lásky, nenávisti a intriky, vedoucí až k nezastavitelnému tragickému vyústění. Temnou a bezvýchodnou atmosféru, z níž pro všechny zainteresované není úniku, mělo dotvořit sofistikované osvětlení (Guido Levi), stylizované videoprojekce (Isabel Robson), poukazující především na osudový motiv ztraceného Desdemonina šátku, nebo s mírou dávkovaná přítomnost jakéhosi Anděla zkázy (tanečnice Sofia Pinzou v choreografii Helgy Letonji), který se objevuje v nejvypjatějších okamžicích dění a jehož úloha „nositele ohně“ se ve finále projeví v jeho symbolickém sebezničení.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Otello (Semperoper Drážďany 2017)

[yasr_visitor_votes postid="243390" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments