Drážďany: Siegfriedova zkouška z dospělosti

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na aktuálním uvádění jednotlivých částí Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v Semperově opeře je – viděno s odstupem – téměř vše jinak, než bývá zvykem. Koprodukční projekt režiséra Willyho Deckera z počátku tisíciletí (kromě drážďanské scény se na jeho vzniku tenkrát podílelo i Teatro Real v Madridu) se vrátil v minulé sezoně na jeviště nejprve v podobě obnovené premiéry Valkýry. Ke zdánlivě jednorázové události však loni na podzim přibylo i znovuuvedení Rýnského zlata, aby na ně v tomto zpřeházeném pořadí navázal letos v lednu i Siegfried. Přesné datum nasazení závěrečného Soumraku bohů dosud nebylo zveřejněno, ale patrně k němu dojde někdy v první polovině příští sezony. Příběh odehrávající se v „předvečeru a třech dnech“ je tedy v nikoliv nových inscenacích vyprávěn v průběhu tří divadelních sezon a ještě ne v chronologické posloupnosti. Proč vlastně? Aby tak výjimečná událost, jakou uvedení kompletního Ringu prakticky pro každé operní divadlo znamená, poutala diváckou pozornost co možná nejdéle? Myslím, že pravý důvod je třeba hledat někde jinde, respektive u někoho jiného.
Semperoper Dresden (zdroj semperoper.de)

Šéfdirigent Staatskapelle a jeden z nejuznávanějších wagnerovských specialistů současnosti Christian Thielemann zkrátka věnuje „oprašování“ Deckerovy produkce maximální péči a nasazení čtveřice Das Rheingold Die Walküre SiegfriedGotterdämmerung pro něj zjevně není představitelné bez pokud možno ideální dostupné sestavy pěveckých sólistů. Tato touha po co nejdokonalejším interpretačním aparátu pro Wagnerovo opus magnum se mu zatím vyplatila jak v případě Valkýry (recenzi jsme přinesli zde), tak Rýnského zlata (recenze zde). Nina Stemme, Petra Lang, Christopher Ventris, Georg Zeppenfeld, Markus Marquardt, Kurt Streit, Tomasz Konieczny… Co jméno, to skutečná hvězda a zároveň příslušník poměrně úzkého kruhu vyvolených, kteří mají patřičné dispozice ke ztvárnění nelehkých rolí ze světa bohů z Walhally, lstivých Nibelungů či chrabrých Wälsungů. Staatskapelle pod vedením svého uměleckého šéfa je navíc ve wagnerovském repertoáru tělesem neskutečných zvukových a dynamických kvalit, a aby toho nebylo málo, působí stále dostatečně moderně a myšlenkově obdivuhodně i Deckerova téměř dvacet let stará jevištní koncepce.

Značná časová prodleva mezi nasazováním titulů Ringu s sebou každopádně nese jednu komplikaci, jakkoliv je možné ji označit za poměrně relativní. Divák snadno zapomene na často i velmi podstatné režijní a výtvarné detaily, které inscenace navzájem propojují a uvádějí příběh a jeho scénické řešení do jednoho působivého celku. Naštěstí je ale hlavní idea poměrně jednoduchá a její ztvárnění dostatečně čitelné. Pokud mi čtenáři odpustí, zopakuji formulaci, již jsem použil v recenzi na Valkýru a pak na Rýnské zlato, i tentokrát: „Režisér spolu se scénografem a tvůrcem kostýmů Wolfgangem Gussmannem zasadili protagonisty Wagnerovy opery do stylizovaného divadelního sálu, v němž na jevišti probíhá aktivní děj, zatímco v hledišti propadají hrdinové pochybnostem, do jaké míry ho mohou a smějí ovlivňovat.“ Dlouhé, často různě zvlněné a deformované řady plyšových sedadel, otočené tu čelem, tu zády ke skutečnému publiku, a různé formy práce se stylizovaným jevištěm, které se v průběhu děje objevuje na různých místech a v rozmanitých souvislostech, dávaly až doposud této jednoduché charakteristice za pravdu. Bylo tomu tak tedy i v inscenaci předposlední části tetralogie, jíž se stal v obnovené premiéře dne 22. ledna 2017 Siegfried?

Richard Wagner: Siegfried – Semperoper Drážďany 2017 (foto Semperoper Drážďany/Klaus Gigga)

Skutečností je, že v tomto případě udělal Willy Decker jakýsi úmyslný krok stranou. V Rýnském zlatě i Valkýře je těsně propojen svět bohů, nibelungovských skřetů, obrů a lidí; není tedy divu, že se o své místo na slunci, či chcete-li, v záři divadelních reflektorů, neustále přou a přetahují. Titulní hrdina Siegfried, s nímž se ve stejnojmenné operní kapitole příběhu setkáváme poprvé, byl však od dětství vychováván zcela stranou tohoto světa a je tedy třeba, aby ho teprve objevil… První dějství tak přesně v intencích tohoto vnímání skutečnosti začíná následovně: podlaha jinak téměř prázdné scény je nakloněna tak, aby její vyvýšený konec v hloubi jeviště připomínal vzdálený horizont. Na něm je možné vidět další jeviště, jehož plochu kompletně zaujímá obr Fafner, třímající velkou bílou kouli, představující alegorii jím ukořistěného rýnského zlata. Tento symbol své někdejší prohry sleduje muž v černém plášti a klobouku – vládce bohů Wotan (který si zde sám říká pouze Poutník), v tuto chvíli i režisér dobrodružství, které má právě začít. Pouhým pokynutím ruky způsobí, že se přední část scény uzavře sklápěcími stěnami ze tří stran tak, že vznikne uzavřený interiér jakési jeskyně. Kromě hromady židlí v koutě, několika černých školních tabulí a množství napůl zlomených mečů na zemi zde opravdu nic jiného není – snad až na ušmudlaného skřeta Mimeho v pracovním plášti neurčité barvy, k němuž zanedlouho přibude i jeho mladý chráněnec ve sněhobílém obleku jménem Siegfried. Plyšový medvěd v mládencových rukou dokazuje, že jeho majitel je v podstatě ještě dítě. Mime mu také na jeho žádost objasňuje jeho původ za pomoci maňásků, ale když vyjde najevo, že Nibelung není skutečným Siegfriedovým otcem, ztratí chlapec postupně o hračky zájem. Před svým odchodem z jeskyně naopak požádá Mimeho o další pokus o ukutí meče, jemuž by dal před medvídkem i maňásky s velkou radostí přednost…

Osamělý Mime v tomto snažení selhává a mnoho naděje mu do žil nevlije ani tajemný návštěvník – Poutník – který mu sdělí, že meč jménem Nothung může zhotovit jen ten, kdo „nikdy nepoznal strach.“ Po Poutníkově odchodu to ostatně pochopí i sám Siegfried. Přestože mu jeho pěstoun kreslí na tabule důkazy o své otcovské lásce i nebezpečích, číhajících mimo jeskyni, mládence tato „školní výuka“ téměř nezajímá a vrhne se sám do výroby meče. Za zvednutou deskou od jevištního propadla se skutečně kouří, čadí a lomozí tak, jako by tam opravdu hlavní hrdina pracoval v kovářské výhni, a na pozadí pomalu se rozestupující jeskyně dotváří tuto náladu rudé osvětlení. Když se scéna opět zcela otevře, má už Siegfried v rukou svůj blyštivý meč a na ztemnělém horizontu jeho další osudový úkol připomíná velká dětská kresba draka. První dějství tak titulního protagonistu provedlo od hravého dětství přes „školní léta“ a řemeslnou průpravu až k prahu dospělosti… K němu má však novopečený kovář přece jen ještě notný kus cesty.

Richard Wagner: Siegfried – Semperoper Drážďany 2017 (foto Semperoper Drážďany/Klaus Gigga)
0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Siegfried (Semperoper Drážďany 2003)

[yasr_visitor_votes postid="239350" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments