Drážďany: Siegfriedova zkouška z dospělosti

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ve druhém dějství se totiž před námi znovu objevuje divadelní scéna, kterou jsme krátce zahlédli už na samém počátku. Za oponou se stylizovanou malbou lesa zde v podobě draka přebývá obr Fafner, jehož nejsou schopni připravit o zlato, mocný prsten a kouzelnou přilbici ani jediní dva diváci v ošuntělém sále: pokořený skřet Alberich a jeho někdejší přemožitel Wotan. I s právě příchozím Mimem si však slibují zásadní obrat v podobě drakova souboje se Siegfriedem: pokud by v duelu zahynuli obří plaz i mladý bojovník, mohlo by rýnské zlato opět změnit majitele… Nikdo z dobře ukrytých intrikánů však netuší, že čerstvý majitel Nothungu získá překvapivého spojence. Před Siegfriedem, snícím vleže o svých skutečných rodičích, se náhle otevře opona „Fafnerova divadla“ – a za ní se objeví on sám v chlapeckém věku. Jedná se právě o toho tvora, jemuž říká Wagner v originálním libretu „Lesní pták“. V pojetí Willyho Deckera se však Siegfried nesnaží marně porozumět řeči ptáků, ale v přeneseném smyslu sám sobě… Když hluk, který oba hrdinové tropí, probudí a přivábí draka (ze školních tabulí vytvořenou a dětsky stylizovaně pojatou obludu), Siegfried ho probodne a díky mimoděk ochutnané dračí krvi konečně pochopí, co mu Lesní pták – Chlapec sděluje. Tento „hlas krve“ mu nejprve přikáže zabít proradného otčíma Mimeho, aby pak oba Siegfriedové ruku v ruce vykročili k budoucnosti, kterou pro ně symbolizuje kus blankytně modré oblohy na pozadí.

Třetí dějství, které se odehrává na abstraktně řešené scéně, jejíž dominantou je svisle pukající obří bílá koule coby symbol blížícího se zániku, začíná znepokojivým Poutníkovým rozhovorem s bohyní Erdou. Amorfní bytost, promlouvající k Wotanovi z velkého kusu zmuchlané látky (snad opony), ležícího na zemi, skutečně nevěstí vládci bohů nic dobrého – a brzy nato se její slova změní ve skutečnost. Poutník je totiž snadno přemožen „dvojicí Siegfriedů“ a scéna, která se promění v širokou cestu za dalším nebeským blankytem, dává jasně najevo, že jim v další cestě za štěstím už nic nemůže zabránit.

Poslední obraz však představuje výrazně jiný výjev: přední část scény tvoří „nebesky“ pomalované jeviště, na němž leží jakási tajemná postava. Na pozadí můžeme vidět z předchozích dílů dobře známé hlediště, plné zvlněných řad červených křesel – a právě sem teď na své pouti dospěli velký a malý Siegfried. Ten malý se záhy ztratí za oponou s dalším motivem nebe a mraků, protože už ho zkrátka není zapotřebí – velký Siegfried totiž definitivně dospěl, když na své podivuhodné cestě došel nejen na ono theatrum mundi, jež známe z Rýnského zlata a Valkýry, ale nalezl v oné tajemné postavě i svou životní lásku – Brünnhildu.

Richard Wagner: Siegfried – Semperoper Drážďany 2017 (foto Semperoper Drážďany/Klaus Gigga)

Uvedená alegorie dospívání, sebepoznávání a uvědomování si vlastní role v životě (či v Deckerově režii v divadle) by se samozřejmě neobešla bez představitelů, schopných své role ztvárnit na odpovídající pěvecké i herecké úrovni. Někteří si své role zopakovali z předchozích částí Ringu: Poutníkem-Wotanem se tak stal opět spolehlivý basbarytonista Markus Marquardt, jehož kultivovaný vokální projev i ušlechtilý vzhled po celou dobu dokonale vykresloval vládce bohů, který se ovšem pod touto fasádou neštítí ani přízemního pletichaření či vydírání. Skvělým způsobem se opět vrátil k roli Mimeho neobyčejně talentovaný tenorista Gerhard Siegel. Pokud chceme hovořit o skutečně „komplexně vytvořené postavě“, pak patří Siegelův vychytralý, zákeřný, ale přece jen i trochu dojemný Siegfriedův vychovatel v celkovém obsazení k předním adeptům na toto označení. V malé roli Fafnera byl nejprve slyšet a na moment pak i vidět vynikající basista Georg Zeppenfeld (drak se po zásahu meče doslova rozpadne a změní se opět v mohutně vycpaného obra). A z předchozí Fricky se do pěvecky jisté Erdy vtělila výrazná mezzosopranistka Christa Meyer.

Z „nováčků“ se zejména jinak renomovaný basista Albert Dohmen v roli Albericha nevyhnul srovnání s brilantním Tomaszem Koniecznym, který v téže roli doslova exceloval v Rýnském zlatě. Dohmenův výkon byl oproti tomu Konieczneho pěvecky i představitelsky o poznání šedivější a matnější, nutno však poznamenat, že Alberichova úloha v Siegfriedovi není ani zdaleka tak rozsáhlá a atraktivní, jako je tomu v Rýnském zlatě. Vynikající dojem, který zanechala v prosincové premiéře Hoffmannových povídek jako Olympie, naopak potvrdila v pěveckém partu Lesního ptáka mladičká lyrická sopranistka Tuuli Takala (zatímco na scéně ztvárnil obdivuhodným způsobem tohoto „malého Siegfrieda“ Emilian Antoci).

Samostatně je pak třeba zmínit představitele Siegfrieda a Brünnhildy, protože pochopitelně právě oni budili v publiku ta největší očekávání. Američan Stephen Gould si už dávno vydobyl post jednoho z nejvšestrannějších dramatických tenoristů, a tak na něj můžeme narazit na nejvýznamnějších světových scénách nejen ve stěžejních wagnerovských či straussovských rolích, ale například i jako na Cania či Otella (v této úloze konečně vystoupí Gould v Drážďanech už koncem února). Právě Siegfried patří v galerii Wagnerových tenorových hrdinů k těm nejnáročnějším a tím spíše je třeba konstatovat, že Stephen Gould se s touto výzvou „popral“ více než důstojně. Pravda, rozložitý pěvec není právě ideálním předobrazem mladíka na prahu životních dobrodružství, ale herecky si s rolí poradil poměrně věrohodně a díky své příkladné pěvecké technice i rozumnému hospodaření se silami se stal přirozeným hrdinou večera. V závěrečném duetu s Brünnhildou už byla na Gouldovi únava přece jen znát, nicméně to byl snad výkon fenomenální Niny Stemme, díky níž se tenorista vypjal k úctyhodnému finále. Stemme pak dokázala na malé ploše vykouzlit další nádherně kompaktní obraz jevištní postavy – a její kovově zbarvený soprán opět prokázal, že je to jeden z nejkrásnějších ženských wagnerovských hlasů současnosti.

O výkonu Staatskapelle pod vedením Christiana Thielemanna jsem se v superlativech vyjadřoval už v ohlasech na Rýnské zlato a Valkýru. V případě Siegfrieda mohu tedy jen doplnit, že mi dirigentovo analyticky precizní pojetí opět otevřelo dosud netušený význam hudebních motivů na místech partitury, kde jsem je dříve buď nevnímal, nebo jim nepřikládal význam, jaký jim náleží. O bohatství Wagnerových hudebních nápadů pak svědčí v Siegfriedovi více než v jiných částech Ringu také pasáže, v nichž vykresluje zvuky a krásy přírody, nemluvě o dramatické podmalbě „dračích“ scén ve druhém dějství. Způsob, jakým tuto rafinovaně instrumentovanou hudbu dokáže Staatskapelle zprostředkovat, je zkrátka bezkonkurenční a přiznám se, že právě Thielemannův perfekcionismus, díky němuž má doslova každá nota svůj význam a nehrozí, že by „spadla pod stůl“, mi pomohl udržet maximální pozornost po dobu více než pětihodinového představení…

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Siegfried (Semperoper Drážďany 2003)

[yasr_visitor_votes postid="239350" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments