Drážďany: Znovuzrozený Kulturpalast, Valery Gergiev a duchové minulosti

Krátká vzpomínka úvodem: v polovině června roku 2001 jsem navštívil Drážďanský hudební festival, který sliboval zakončit svůj několikatýdenní program sice poněkud spektakulárním, ale přesto zajímavým podnikem. V zahradách paláce Zwinger měla pod širým nebem zaznít koncertní verze Pucciniho opery Turandot. Když vynechám organizátory slibovaný závěrečný ohňostroj, měly se tehdy k nebi nést zejména hlasy sopranistky Sharon Sweet v titulní roli a legendárního tenoristy Franca Bonisolliho v úloze Kalafa. K jasnému diváckému úspěchu chyběla zamýšlené akci snad jen jistota vlídného počasí – a právě tu bohužel meteorologové toho dne neměli. Na poutačích před Zwingerem si tak mohli majitelé vstupenek přečíst sdělení, že se koncert ze zamýšlené open-airové lokace přesouvá pod střechu drážďanského Paláce kultury na blízkém náměstí Altmarkt...

Neplánovaně jsem se tedy vzápětí ocitl v útrobách obří betonové stavby, jejíž fasádu zdobil monumentální výjev poskládaný z dlaždic a nesoucí hrdý název Cesta rudé vlajky. Na železných dveřích u vchodů se skvěly reliéfy s motivy slavné historie Drážďan (k těm nejpůsobivějším patřilo vítání sovětské armády obyvatelstvem v roce 1945) a interiér nesliboval nic víc než odosobněnou a poměrně nevlídnou atmosféru podobných budov socialistické éry. Jejími estéty tolik oblíbené obložení čehokoliv světlým dřevem se pochopitelně nevyhnulo ani Kulturpalastu; jakási hrozivá kompaktní celodřevěná stěna proto vytvářela zadní prospekt i zdejšímu orchestrálnímu pódiu. Navzdory skutečnosti, že byl palác od počátku sídlem Drážďanské filharmonie a koncerty vážné hudby se v něm konaly pravidelně, však jeho hlavní sál nikdy neproslul zrovna ideální akustikou. Vizuální i posluchačský zážitek zde diváky zkrátka utvrzovaly v přesvědčení, že ať se děje venku cokoliv, tady uvnitř stále existuje Německá demokratická republika…

A v tomto prostředí se tedy dočkali posluchači, natěšení mimo jiné na příjemný večer v zámeckých zahradách a umění saských ohněstrůjců, značně chladného provedení jinak dosti vášnivého Pucciniho díla. Dodnes si vzpomínám na jen standardní výkon i u nás známé američanky Adrienne Dugger, která na poslední chvíli nahradila onemocnělou Sharon Sweet, a na statečný, ale v podstatě marný Bonisolliho souboj s nástrahami Kalafova partu (jednalo se o jedno z posledních, ne-li zcela poslední pěvcovo veřejné vystoupení). Koncertní Turandot v budově, zvané domorodci familiárně „Kulti“, ve mně zkrátka chuť se sem vbrzku znovu vrátit nevyburcovala. Kromě toho jsem už brzy nalezl v Drážďanech celou řadu mnohem inspirativnějších míst, kde bylo možné se setkat se špičkovým hudebním zážitkem: Semperoper, Frauenkirche, Kreuzkirche, Albertinum, Německé muzeum hygieny, Palác v Grosse Garten, moderní prostory továrny automobilky Volkswagen zvané Glasserne Manufaktur a další…

Ryze subjektivní zážitek z mé první a na dlouhou dobu i poslední návštěvy Kulturpalastu vzal naštěstí zasvé během letošních – už čtyřicátých – Dresdner Musikfestspiele, které se konají ve dnech 18. května až 18. června 2017. O historii festivalu, jenž se obvykle z větší části časově překrývá s Pražským jarem, jsem referoval podrobněji zde. V článku jsem se tehdy zmínil i o tom, že každý ročník festivalu probíhá pod nějakým jednotným tématem, většinou však velmi volným. Umíte si ostatně představit nějaké ještě volnější, než je letošní „Licht“, tedy „Světlo“? Mnohem lépe by ale podle mého názoru slušel jubilejním Musikfestspiele název „Kulturpalast“. Právě jeho slavnostní návrat do drážďanského kulturního života po pětileté náročné rekonstrukci totiž činí z tohoto ročníku festivalu událost, která si nepochybně najde v dějinách města na Labi své místo.

Palác kultury na Altmarkt Platz už zkrátka k historii města neodmyslitelně patří, jakkoli je to mezi okolními architektonickými perlami vlastně stále ještě mladík. Stavba architekta Wolfganga Hänsche, slavnostně otevřená v říjnu roku 1969, měla od počátku nezanedbatelný význam – jednalo se o jednu z prvních zdejších dominant, postavených jako symbol nového života Drážďan po předchozí čtvrtstoleté poválečné rekonstrukci. A přestože komunistický režim vychvaloval vznik budovy jako jeden ze zářných úspěchů své neomylnosti, skutečná kultura si v ní našla své místo prakticky okamžitě. Kromě Dresdner Philharmonie zde v sále pro téměř dva a půl tisíce návštěvníků začala pravidelně koncertovat i Staatskapelle (připomeňme, že ta našla svůj stálý domov v obnovené Semperoper až v roce 1985) a časem sem našla cestu i špičková tělesa z blízka i daleka: Berlínská filharmonie s Herbertem von Karajanem (1978) nebo orchestr Teatro alla Scala s Claudiem Abbadem (1981).

Po zhroucení socialismu a znovusjednocení Německa na počátku devadesátých let ovšem začalo být brzy jasné, že drážďanský “Kulti” svými dispozicemi a vnitřním vybavením potřebám doby patrně stačit nebude a město se nevyhne jeho nutné modernizaci. Mnoho let vzrušených debat a představování (a následného rušení) nejrůznějších projektů však nakonec přece jen vyústilo v důslednou rekonstrukci Kulturpalastu, která začala v roce 2012.

A 30. dubna 2017 se kované dveře paláce na Altmarktu konečně znovu otevřely… Uvnitř už čekal na návštěvníky slavnostní koncert nového ambiciózního tělesa Dresdner Festspielorchester s dirigentem Ivorem Boltonem a houslistkou Nicolou Benedetti, violoncellistou (a intendantem Musikfestspiele) Janem Voglerem a klavíristou Alexanderem Melnikovem. Vzkaz publiku byl více než jasný: nacházíte se v moderním evropském koncertním sále, pro nějž bude do budoucna dost dobré jen to nejlepší! A důkazem těchto slov má být programová náplň aktuálního ročníku festivalu: do 18. června se zde vystřídají London Philharmonic Orchestra s Vladimirem Jurowskim, Curtis Symphony Orchestra s dirigentem Osmo Vänskä, basbarytonista Bryn Terfel, Orchestre de Paris s Thomasem Hengelbrockem, MDR Symfonieorchester s Kristjanem Järvim nebo třeba filmový herec Bill Murray s už zmíněným violoncellistou Voglerem v netradičním programu hudby a mluveného slova. Otázka je tedy nasnadě: opravdu se socialistický Kulturpalast změnil v sídlo koncertního sálu jednadvacátého století?

Osobně jsem měl šanci se o tom přesvědčit dne 19. května, kdy se pouhý den po zahájení čtyřicátých Dresdner Musikfestspiele (stalo se tak překvapivě v Semperoper, kde vystoupila Philharmonia Zürich s dirigentem Fabiem Luisim a houslistkou Annou-Sophií Mutter) objevili na podiu staronového Paláce kultury obzvlášť exkluzívní hosté: Orchestr Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu se svým dlouholetým šéfdirigentem Valerijem Gergievem a sopranistkou Evou-Marií Westbroek.

A první dojmy? Zvenku se “Kulti” opravdu nijak nezměnil; Cesta rudé vlajky má své místo na fasádě stále, stejně jako železné dveře s bizarními reliéfy ve vstupních veřejích. Němečtí památkáři ponechali i původní podobu vstupního vestibulu a dalších prostor mimo koncertní sál, byť si nelze nepovšimnout kvalitnějších obkladových materiálů, elegantní dlažby či moderního informačního značení. Hlavní šok se však dostaví po příchodu do hlavního sálu – ten se totiž změnil k nepoznání… Vysoký strop zdobí lamelovitě se rozvíjející bílé obložení, které v zadní části sálu plynule přechází do architektonicky zajímavě řešených balkonů a galerií; prostor nad pódiem opticky snižují svítidla na deskových komponentech rovněž bílé barvy. Výrazným kontrastem jsou zde oranžově potažená sedadla, kterých tu po rekonstrukci zbylo 1785. A výsledný efekt je takový, že diváci v přízemí i na balkonech podium téměř dokola obklopují, což celý interiér (i atmosféru koncertu, který v něm probíhá) působivě zintimňuje. Chtělo by se říci: „Ano, takto má skutečně vypadat moderní koncertní sál, jakého se například v Praze dočkáme v blízké i vzdálené budoucnosti opravdu jen stěží…”

Radost z tohoto zjištění mi v tu chvíli kalila snad jen vzpomínka na Cestu rudé vlajky na fasádě budovy. Opravdu je nostalgické uchovávání východoněmeckého pseudoumění na vnějších zdech paláce nutné? Pokud si uvědomíme, že právě výtvarno tohoto typu adorovalo režim, který nechával pohraničníky střílet po vlastních občanech na zadrátovaných hranicích nebo který je neustále špehoval prostřednictvím jednoho z nejvýkonnějších tajných policejních režimů v Evropě, je na místě zeptat se, zda se má budova s názvem Kulturpalast navenek stále prezentovat právě tímto způsobem.

Nový sál ve starém obalu ostatně toho večera hostil umělce, který sám o sobě také vyvolává nemalé kontroverze. O uměleckých schopnostech proslulého dirigenta Valerije Gergieva dnes pochybuje snad jen málokdo, zatímco jeho politické názory a blízký přátelský vztah s prezidentem Putinem nezřídka zavdávají podnět k demonstracím a jiným formám odporu proti jeho osobě. A aby toho nebylo málo, vyvolával temné duchy minulosti i zvolený repertoár… Gergiev se svým Orchestrem Mariinského divadla totiž zahájil program Symfonií č. 5 d moll op. 47 Dmitrije Šostakoviče. Tedy právě dílem, kterým se skladatel, zlomený za svou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu stalinskou kritikou, vyčítající mu “chaos místo hudby” a obecně “západní formalismus”, pokoušel na podzim roku 1937 v oficiálních očích rehabilitovat (respektive znovu se jim zavděčit).

Gergiev, dirigující téměř hodinovou skladbu zpaměti svým obligátním párátkem místo taktovky, ovšem jednoznačně prokázal, že dokáže hudební řeč umělce, stojícího na nebezpečné hraně mezi adorací a zatracením, spolehlivě dešifrovat. V úvodním Moderatu tak s orchestrem působivě přecházel od nálady k náladě celé řady použitých hudebních motivů, aby dal značně hrozivý důraz na krátkou, ale důležitou reminiscenci vojenského pochodu. Hravé Alegretto se zde proměnilo v ironický škleb a jeho barvy vyzněly spíše posměšně než vysloveně vesele. V Largu pak zejména vynikající smyčcová sekce jedinečným způsobem evokovala atmosféru smutku, přecházejícího téměř ve slyšitelný nářek. A konečně závěrečné Allegro non troppo opět připomnělo úvodní pečlivě gradovanou atmosféru, znovu narušenou dobře známým pochodovým motivem. Celá skladba poté vyvrcholila domněle monumentálním a optimistickým finále, které Gergiev a jeho orchestr zprostředkovali jako cosi vynuceného a pro skladatele zjevně vnitřně neupřímného. Zkrátka a dobře, hudebníci z Mariinského divadla svému Šostakovičovi rozumějí tak jako málokdo jiný…

O něco rozpačitější jsem byl z vyznění druhé poloviny večera, již věnoval Gergiev dílu Richarda Wagnera. Ve vnímání interpretace tohoto repertoáru jsem osobně spíše na straně dirigenta Christiana Thielemanna, který v poslední době předvedl v nedaleké Semperoper se svou Sächsische Staatskapelle několik skutečně památných kreací, a to v Lohengrinovi a prvních třech částech Ringu. Stručně řečeno, obdivuji Thielemannův talent nacházet ve Wagnerově komplikované hudební řeči projevy upřímné lidskosti a křehké lyriky, které zůstávají před mnoha jinými dirigenty bezpečně ukryty. A to je bohužel i případ Valerije Gergieva; jeho pojetí Kouzla Velkého pátku z Parsifala i tří orchestrálních pasáží ze Soumraku bohů v sobě sice mělo úctyhodnou technickou brilanci, stylovost a zvukovou monumentalitu, ale bohužel jen málo osobitosti a schopnosti přenést na posluchače podobné emoce, jako v úvodním Šostakovičovi. O ty se ale nakonec postaral někdo jiný; ještě během posledních tónů Siegfriedova smutečního pochodu vstoupila na jeviště holandská sopranistka Eva-Maria Westbroek, aby zazpívala závěrečný monolog Brunhildy. A tady už bylo vše z kategorie snů: zpěvaččina ušlechtilá barva hlasu, znělost a jistota ve všech polohách, dokonalá dramatická výstavba vokálního partu až k extatickému finále, stejně jako citlivý a empatický Gergievův přístup k hudebnímu doprovodu… Závěr koncertu tedy vyšel jeho protagonistům po zásluze zcela triumfálně, což následně patřičně ocenilo i publikum dlouhotrvajícími ovacemi.

Wagner, Šostakovič, Gergiev… a drážďanský Kulturpalast s nejen obdivuhodně renovovaným koncertním sálem, ale i s pečlivě uchovávanými relikty neslavné minulosti. Co jméno či název, to důvod k obdivu i pokládání otázek, na něž není snadné nalézt odpověď. Pokud to ale bude vždy hudba, která zvítězí nad všemi pochybnostmi o svých autorech, interpretech i okolnostech, za nichž je provozována, pak je to už sám o sobě důvod k optimismu…

Hodnocení autora recenze: 80%

Dresdner Musikfestspiele 2017
Orchester des Mariinsky-Theaters – Gergiev – Westbroek
Dirigent: Valery Gergiev
Eva-Maria Westbroek (soprán)
Orchester des Mariinsky-Theaters
19. května 2017 Kulturpalast Drážďany

program:
Dmitri Schostakowitsch: Sinfonie Nr. 5 d moll op. 47
Richard Wagner: Karfreitagszauber aus Parsifal
Richard Wagner: Morgen­dämmerung, Siegfrieds Rheinfahrt, Siegfrieds Trauermarsch und Schlussgesang der Brünnhilde aus Götterdämmerung

www.musikfestspiele.com