Dresdner Musikfestspiele: Leonard Bernstein a jeho operní epitaf

V říjnu letošního roku to bude právě dvacet pět let, kdy se v newyorském Brooklynu odehrála následující příhoda. Směrem ke hřbitovu Green Wood se tehdy ubíral mnohahlavý průvod a vše nasvědčovalo skutečnosti, že černý automobil v jeho čele veze k poslednímu odpočinku někoho opravdu významného, snad dokonce politika. Procesí ovšem narazilo na ulici na úsek, na němž probíhaly intenzivní stavební práce. Smuteční hosté tak už předem dávali pozor, aby na ně odněkud z výšky nespadl kus lešení nebo si alespoň neušpinili tmavé oděvy od cementu. Ruch na staveništi ovšem rázem ustal, když se stavební dělníci dozvěděli, kdo že je to v pohřebním voze právě míjí. Jako na povel všichni sňali své žluté helmy a začali křičet: „Sbohem, Lenny!“ Většího uznání se zemřelému muži, jimž nebyl žádný veřejný činitel ani známý herec či zpěvák, snad ani dostat nemohlo… Přestože většinu života zasvětil klasické hudbě jako dirigent, skladatel a pedagog, k jeho slavným mottům patřilo, že „hudba je jen hudba, ať je to Bach nebo Beatles, jazz nebo klasika“. A protože jeho muzikálové melodie i televizní edukativní pořady znaly doslova miliony lidí po celém světě, není divu, že se s Lennym, neboli Leonardem Bernsteinem (1918–1990) po smrti dojatě loučili státníci a kulturní velikáni, stejně jako – třeba zrovna dojatí stavební dělníci na Brooklynu.Za dvaasedmdesát let svého života se tento legendární hudebník stačil proslavit jako jedna z nejrespektovanějších dirigentských osobností své doby, jako nesmírně nápaditý a v mnoha směrech inovativní propagátor klasické hudby a samozřejmě také jako skladatel, jemuž se podařilo za sebou zanechat výraznou stopu v celé řadě žánrů. Jedním dechem se jménem Bernstein se obvykle vyslovuje také West Side Story (1957) coby zcela zásadní milník ve vývoji muzikálu. Dodnes životnými díly, jež měla svou premiéru v broadwayských divadlech, jsou ovšem i On the Town (1944), Wonderful Town (1953) a Candide (1956). Mezi autorovými dalšími kompozicemi najdeme i symfonické a koncertní skladby, oratorium, písňové cykly, ale také hudbu k baletům a v jednom případě i filmový soundtrack (On the Waterfront, 1954). Naprosto specifickou roli však v „Lennyho“ životě hrála opera. V roce 1948, tedy v období, kdy se „vše, na co sáhl, proměnilo ve zlato“, jak o jeho tehdejších hudebních aktivitách referoval tisk, napsal Bernstein následující slova: „Pokud se mi podaří zkomponovat jednu skutečně velkou americkou operu, kterou pochopí každý bez ohledu na to, jestli hudbě rozumí, nebo ne, budu ten nejšťastnější člověk na světě.“

Ve své biografické knize Leonard Bernstein: a life (1994, česky 1996 v Nakladatelství Lidové noviny v překladu Pavla Pokorného) vyzdvihuje autorka Meryle Secrest Bernsteinovu hudbu z konce čtyřicátých let pro její „nesmírnou rytmickou invenci, ohromnou dramatickou sílu a neodolatelný elán“, ale zároveň připomíná hlasy skepitků, hovořících o „dirigentské hudbě, eklektické ve stylu a jednoduché v nápadech“. I Bernsteinův mentor a skladatelský vzor Aaron Copland se tehdy vyjádřil v tom smyslu, že „Lennyho hudba působí na city tak bezprostředně, že je obtížné hádat, jak dlouho toto působení vydrží“. Roku 1951 se proto mladý (a čerstvě ženatý, což je v následujícím kontextu důležitá informace) skladatel rozhodl, že kritiky nelze umlčet ničím menším, než operou, a proto si sám napsal libreto k jednoaktovce jménem Trouble in Tahiti (Zmatky na Tahiti).

Vzniklo neobyčejně svěží, asi třičtvrtěhodinové dílo, které ve formě uzavřených písňových čísel představuje jeden den v životě soudobého manželského páru. Ten bydlí v ikonickém „vysněném bílém domě s tyčkovým plotem“ na předměstí velkého amerického města. Přestože optimisticky laděné pěvecké trio (soprán, tenor a baryton), které pravděpodobně vyskočilo z některé televizní reklamy, představuje hlavní hrdiny Sama (baryton) a Dinah (mezzosoprán) jako obyvatele ráje na zemi, je realita mnohem prozaičtější. Manželé žijí značně prázdný maloměšťácký život, který pro Sama představuje chození do práce a do tělocvičny, pro Dinah pak k psychoanalytikovi a do biografu (kde zhlédne dílko s názvem Zmatky na Tahiti). Ani jeden z nich přitom nenajde čas, aby navštívil školní představení jejich syna… Opera rozhodně nezapře kompoziční styl, který si Bernstein osvojil na Broadwayi, ale zároveň výmluvně dokazuje jeho schopnost originálně a ve zkratce popsat motivace a psychologické rozpoložení postav. Premiéra dne 12. června 1952 v Brandeis University v Massachusetts před třítisícovým publikem byla každopádně velmi úspěšná a ještě v témže roce vznikla i její televizní verze.Dnes je nejsnáze dostupná rovněž televizní adaptace režiséra Toma Cairnse z roku 2001, jež kvality stále uváděné opery podtrhuje snad nejlépe. Jak správně poznamenal v knize Mýtus jménem Maestro muzikolog Norman Lebrecht, Bernstein mohl v rozvíjení hudebně divadelního zpracovávání svých bystrých postřehů o životě běžných Američanů pokračovat dál a jistě by docílil pozoruhodných výsledků.

Zmatky na Tahiti však zůstaly v tomto ohledu skladatelovým dílem na dlouho ojedinělým. Bernsteina tak na postu ironického glosátora slabostí i strastí svých současníků vystřídal jeho „zjevný žák“ Stephen Sondheim ve svých brilantních muzikálech Anyone Can Whistle, Company, Follies, Merrily We Roll Along nebo Sunday in the Park with George.