Dresdner Musikfestspiele: Leonard Bernstein a jeho operní epitaf

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Posuňme se však nyní o celé čtvrtstoletí dál. Na konci sedmdesátých let už Leonard Bernstein nebyl oním charismatickým krasavcem v bílém obleku, jak se prezentoval dříve, ale poněkud přihrbeným a předčasně zestárlým mužem. Jeho fyziognomie nezapřela zálibu v nadměrném kouření, alkoholu, jímž často zapíjel i léky, a milostných eskapádách, v nichž spojení „vyhraněná sexuální orientace“ nehrálo žádnou roli. Jako skladatel měl za sebou řadu zklamání v podobě chladně přijatého scénického oratoria Mše (1971) a naprostého debaklu svého muzikálu 1600 Pennsylvania Avenue (1976), v osobním životě ho pak hluboce poznamenalo úmrtí manželky Felicie Montealegre (1922–1978). Bernstein si trpce uvědomoval, že ani on nevytvořil v „bílém domě s tyčkovým plotem“ pro svou ženu a tři děti ráj na zemi, a stále častěji se vracel k myšlence napsat další, tentokrát celovečerní operu, která by navazovala na děj Zmatků na Tahiti.

Tím pravým spolupracovníkem pro takový projekt se v roce 1980 ukázal být muž jménem Stephen Wadsworth (1953). Dnes především ceněný operní režisér (návštěvníci přímých přenosů z Met si možná vybaví jeho inscenace Borise Godunova, Rodelindy nebo Ifigenie na Tauridě) se tenkrát živil jako redaktor časopisů Opera News a Saturday Review. Ze studií na Harvardu se znal s Bernsteinovou dcerou Jamie a podle vlastních vzpomínek přes ni poslal skladateli smělý dopis tohoto znění: „Vážený pane Bernsteine, mohu Vás požádat o interview? Ujišťuji Vás, že nekoušu, ale pokud byste s mými otázkami nebyl spokojen, můžeme místo rozhovoru luštit rébusy a křížovky nebo se dívat na nějaký film a zapomenout na to. P.S.: Nepotřebujete libreto pro operu?“ K Wadsworthově překvapení mu slavný adresát hned po obdržení dopisu zavolal a učinil nabídku, jíž nešlo odolat: „Když mi připravíte koncept k pokračování Zmatků na Tahiti, přijďte příští úterý ve čtyři a já s vámi udělám i to zatracené interview. Souhlasíte?“ Z narychlo domluvené spolupráce mezi dvěma protagonisty, kteří se nikdy před tím neviděli, samozřejmě nemusel plynout žádný užitek, ale Bernstein byl z předloženého scénáře nadšen a práce na nové opeře tak mohla začít.Shodou náhod spojovalo Bernsteina s Wadsworthem více, než se mohlo zprvu zdát. Peter Mark Schifter, který se stal později režisérem prvního uvedení jejich společného díla, o nich prohlásil: „Byli oba blázni do hádanek a slovních hříček, na které jsem absolutně nestačil. Byli si velice blízcí, jako duševní blíženci, ale také se často hádali. Bernstein přiváděl Stephena k šílenství, jako každého: uměl být mimořádně náročný třeba ve tři hodiny ráno…“ Oba tvůrci však shodně zápasili s něčím mnohem závažnějším, než jen s rafinovanými hádankami, totiž s dosud nepřekonaným traumatem ze ztráty blízké osoby. Zatímco Bernstein dosud truchlil za svou zemřelou ženu, Wadsworth nebyl s to se vyrovnat s tragickou smrtí své sestry Niny, která zahynula při autonehodě. Podle Schiftera i proto nakonec stvořili „operu napsanou v tajném kódu jen pro ně dva, ale jinak už pro nikoho jiného“.

Pokračování Zmatků na Tahiti pojmenovali A Quiet Place (Klidné místo) a jeho děj je zhruba tento: Tak jako tento článek, i příběh této tříaktové opery začíná pohřbem. Dinah se – pravděpodobně záměrně – zabila v autě a příbuzní si během posledního rozloučení s ní sarkasticky vyprávějí o jejích nejbližších. Ti jim ostatně dávají k jízlivostem dobrý důvod: Samova (baryton) dcera Dede (soprán) zápasí s alkoholem a s nefungujícím manželstvím s kanaďanem Francoisem (tenor). Syn Junior (baryton), duševně nevyrovnaný homosexuál a bývalý Francoisův milenec, vyhnaný před lety otcem z domu, přichází na pohřeb pozdě a způsobí pohoršení svým skandálním chováním. Týž večer čtveřice v „bílém domě s tyčkovým plotem“ osiří. Zatímco Dede a Sam k sobě po letech nacházejí cestu při společném prohlížení a objevování památek na Dinah, Francois s Juniorem se vracejí k drásavým vzpomínkám na svůj někdejší vztah. Francois se však snaží udělat jednou pro vždy za minulostí tlustou čáru a odchází za manželkou. Ráno vzpomíná Dede na noc strávenou s Francoisem, jako na po dlouhé době nejkrásnější moment jejich manželství. U snídaně se objevuje i Junior a při vzpomínkách na dětství se mezi ním a Dede opět upevňuje jejich sourozenecká láska. Situaci sice opět zkomplikuje Samův příchod, ale Francoisovi se podaří členy rodiny usmířit. Opera končí dojemným okamžikem, kdy si otec a syn po mnoha letech trápení a vzájemného obviňování padnou do náručí… Jak toto závěrečné „mávnutí kouzelným proutkem“ trefně popsal kritik Donal Henehan, „syn i dcera jsou náhle schopni otci říci, že ho mají rádi, a otec přijme nejen je, ale i svého zetě Francoise. Nějakým záhadným způsobem je i Francois vykoupen rodinnou krizí a poprvé zjistí, že je schopen pocítit žádost ke své ženě. Kupodivu – je to tak“.

Kvalita libreta, jak známo, sama o sobě o úspěšnosti opery nerozhoduje, a tak bylo třeba si s verdiktem počkat až na premiéru hotového díla. Po koncertním a v podstatě o ničem nevypovídajícím uvedení úryvků z Klidného místa na univerzitě v Indianě z počátku roku 1982 se proto očekávání operního publika soustředilo na 17. červen roku 1983. Právě tento den se totiž mělo odehrát první uvedení nové opery populárního maestra v Jones Hall v Houstonu.V první půli večera měly zaznít Zmatky na Tahiti, ve druhé (a o poznání delší) pak slíbená novinka. Jako dirigent byl vybrán John DeMain, režisérem se stal už zmíněný Peter Mark Schiffer. Ten si bohužel až příliš pozdě uvědomil, že spíše než mistrovskému dílu pomáhá na svět kandidátu na okázalý propadák. „Přišel Bernstein a chtěl projet první dvě jednání, která nebyla pořádně připravená. A poslední jednání ještě ke všemu neměl ani dopsané. Dali jsme to tedy jakžtakž dohromady během osmačtyřiceti hodin. Měli jsme v obsazení velice talentované a zanícené lidi, ráno se do toho pustili a první dvě scény jsme prošli za půldruhé hodiny. Šlo to dobře, ale působilo to podle mne příliš citově, samý křik a pláč pořád dokola. Přerušil jsem zkoušku, pamatuji si, že jsme se na sebe s inspicientem podívali, a my jediní jsme se nerozplývali v slzách. Uvědomil jsem si, že se ta opera vymkla kontrole. Zvrhlo se to na psychodrama.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bernstein/Wadsworth: A Quiet Place (Dresdner Musikfestspiele 3.6.2015)

[yasr_visitor_votes postid="173326" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments