Dresdner Musikfestspiele: Leonard Bernstein a jeho operní epitaf

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Zkazky o opeře plné homosexuality, bisexuality a dokonce incestu (neboť i ten podle libreta připouští Junior ve vztahu k Dede) mezi tím pronikly i na veřejnost. Média se ještě před premiérou hystericky předháněla ve zveřejňování prohlášení plných odporu a odmítání, a to pochopitelně především z náboženských a konzervativně politických kruhů. Jak vzpomínal představitel Francoise, tenorista Peter Kazaras: „Negativní publicita byla před uvedením Klidného místa tak silná, že mi i matka mé přítelkyně, jinak kultivovaná návštěvnice operních představení, řekla ´Miluju tě, drahoušku, ale nemám žádnou radost z toho, s čím a s kým se právě zahazuješ´“ Autor libreta Stephen Wadsworth pak nejspíš neodvratnou katastrofu přímo přivolal, když se zamyslel: „Lidi zamknou dveře svých bílých domků s tyčkovým plotem a odjedou do opery, aby se dívali na etiopskou princeznu a na slony. My jim místo toho ukážeme ten jejich domek se všemi jeho problémy. Co nám na to asi řeknou?“

Na libretistovu otázku reagovalo publikum – svorně s kritikou – prakticky jednoznačně. Spíše než „rozpaky“ odpovídá skutečnosti nejlépe slovo „rozčarování“. Problém nakonec netkvěl ani tak v jevištní prezentaci kontroverzních témat, jako spíše v hudebním stylu, který Bernstein pro svou operu zvolil. „Nikdo z týmu Klidného města neměl žádnou radost, když musel pořád dokola odpovídat na jednu a tutéž výčitku – proč sakra Bernstein není schopen prostě napsat další West Side Story?“, vzpomínal později Wadsworth. Odpověď tkví nejspíš v tom, že přesně tomu se chtěl skladatel vyhnout především. Po letech obviňování z eklekticismu a „dirigentského komponování“ se zkrátka pokusil najit skutečně vlastní a podle svého přesvědčení i moderní kompoziční techniku, jíž by světu dokázal, že ještě dokáže držet krok s dobou a že svůj dávný sen o „velké americké opeře“ pořád myslí vážně. Jeho odhodlání bylo ovšem natolik silné, že nepočítalo se sebemenší úlitbou posluchačům… Ti tak čelili na první poslech nepříjemné a drásavé kakofonii takřka atonální hudby, v níž se tu a tam vyskytl čitelný melodický motiv (v několika případech i přiznané citace ze Zmatků na Tahiti), aby se následně ztratil stejně rychle, jako se objevil. A vokální projev pěvců měl skutečně spíše než ke klasickému belcantu blíže ke křiku, pláči a široké škále hysterických projevů. K dovršení všeho si kritici všimli v Klidném místě i starých skladatelských neduhů, jimž se Bernstein toužil vyvarovat. Už vzpomínaný Donal Henehan v New York Times napsal: „Hudba, kterou pan Bernstein zahaluje to dýchavičné, sotva živé tělo opery, je skrz naskrz eklektická a slátaná. Taktak balancuje na pokraji něčeho víc, než jen kosmetického zvuku, ale většinou je její nabubřelý a epický tón naprosto nevhodný… Opera je pouhou dlouhou řadou klišé, hudebních i dramatických…“

Nad dílem s tak katastrofální reputací nicméně nebylo možné jen tak mávnout rukou, protože Klidné místo si u autora objednaly kromě opery v Houstonu také Kennedyho centrum ve Washingtonu a milánská Scala. Na obou scénách se už závazně počítalo s uvedením v sezoně 1983–1984, takže otázka, zda na nich Bernsteinův opus odehrát v podobě, v jaké v Houstonu v podstatě propadl, se ukázala jako více než palčivá. V tu chvíli projektu zásadně pomohl dirigent John Mauceri (o jeho loňském hostování na festivalu Prague Proms a jeho dalších aktivitách jsme informovali zde), pověřený hudebním nastudováním obou dalších inscenací.Jeho návrh byl stejně jednoduchý, jako efektivní: proč by Bernsteinovi z roku 1983 nemohl pomoci Bernstein z roku 1952? V létě roku 1984 se tak nejprve v Miláně a poté i ve Washingtonu prezentovala (v režii Stephena Wadswortha) zhruba dvouhodinová verze díla, podstatně zkrácená o řadu původních pasáží, ale obsahující v dvou „vzpomínkových“ vstupech kompletní Zmatky na Tahiti. V této podobě se Klidnému místu dostalo o poznání vlídnějšího přijetí a v roce 1986 se objevilo i ve Vídeňské státní opeře pod taktovkou samotného skladatele. Zřídka zmiňovaným v tomto ohledu zůstává fakt, že právě Bernsteinova osobní přítomnost byla ze strany vedení divadla pro uvedení ve Staatsoper nepřekročitelnou podmínkou. Skladatel to vnímal v podstatě jako urážku, nicméně se nakonec podvolil a z vídeňského uvedení vznikla v produkci firmy Deutsche Grammophon dodnes jediná dostupná nahrávka opery. Kromě této zvukové vzpomínky se pak už po Klidném místě na dlouho slehla zem. Po uvedení v německém Bielefeldu v režii i u nás známého Johna Dewa a po sérii představení v holandském Maastrichtu (v obou případech v roce 1987) následovala už jen amatérská produkce na Harvardově univerzitě, která v roce 1991 uctila památku nedávno zesnulého mistra. Mistra, jemuž napsat opravdu „velkou americkou operu, kterou pochopí každý bez ohledu na to, jestli hudbě rozumí, nebo ne“ patrně nebylo osudem dáno…

Rok 2010: tvrdí se sice, že doma není nikdo prorokem, ale v případě Leonarda Bernsteina to zřejmě neplatí. Ve městě, o kterém napsal tři muzikály, balet, symfonii a hudbu k filmu a v němž dlouho šéfoval jednomu z nejlepších symfonických orchestrů světa, se dvacet let po jeho smrti rozhodli oprášit jeho jedinou celovečerní operu. „Nemohl jsem uvěřit, že zrovna v New Yorku nebylo Klidné místo nikdy uvedeno,“ nechal se slyšet ředitel New York City Opera George Steel a pověřil nastudováním díla režiséra Christophera Aldena a dirigenta Jayce Ogrena.A stal se zázrak: Alden dokázal na jednoduché scéně Andrewa Liebermana rozehrát příběh, jehož postavy působily věrohodně, Ogrenovi se podařilo provést Bernsteinovu partituru, jak nadšeně referoval tisk, „s obdivuhodnou plynulostí a vervou“. Z dříve nepřehledného a disonantního hudebního krupobití se náhle vynořila i dosud nepostřehnutá hudební čísla, nad jejichž nápaditostí či dokonce krásou se kritici v údivu pozastavovali. Sborový úvod opery, Samova árie, tercet Dede, Francoise a Juniora, rafinovaně koncipovaný kvartet, či ještě lépe dvojitý duet Sama a Dede a Francoise s Juniorem, něžná ranní árie Dede s prostým názvem Good morning… To vše jakoby svět slyšel poprvé. V NYCO měli štěstí i na hlavní představitele: o výkonech Sary Jakubiak (Dede), Louise Oteyho (Sam) nebo Joshuy Hopkinse (Junior) se psalo výhradně v superlativech, a světe div se, někteří hudební publicisté našli ve znovuzrozeném Klidném místě i „rytmickou sílu West Side Story…“ V New Yorku se zkrátka podařilo Bernsteinovu operu dokonale vzkřísit.

Jistým paradoxem je pak skutečnost, že právě produkce Klidného místa se stala jedním z posledních výrazných úspěchů Newyorské městské opery, která musela o rok později z finančních důvodů opustit své působiště v Lincolnově centru a za další dva roky zanikla úplně.
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bernstein/Wadsworth: A Quiet Place (Dresdner Musikfestspiele 3.6.2015)

[yasr_visitor_votes postid="173326" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments