Dresdner Musikfestspiele: Leonard Bernstein a jeho operní epitaf

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Historie provozování Klidného místa ovšem pět let starým newyorským triumfem nekončí. Na letošním Drážďanském hudebním festivalu (Dresdner Musikfestspiele), konaném ve dnech 13. května až 7. června 2015, patřilo k nepřehlédnutelným bodům bohatého programu také první drážďanské provedení této Bernsteinovy pozdní kompozice. Nejednalo se ovšem o nikterak jednorázovou akci – se zcela novou verzí Klidného místa v poloscénickém tvaru se od roku 2013 seznámili posluchači už na několika místech evropského i severoamerického kontinentu. Hlavním magnetem celého projektu je jeho iniciátor a dirigent, někdejší Bernsteinův žák a asistent Kent Nagano. Po tom, co svými nahrávkami pomohl znovu na světlo oratoriu Mše nebo muzikálu 1600 Pennsylvania Avenue (pod názvem White House Cantata) se rozhodl zaměřit i na tolik problematické Klidné místo. Spolu se skladatelem a bernsteinovským specialistou Garthem Edwinem Sunderlandem upravili partituru pro komorní (zhruba dvacetičlenný) orchestr a vrátili se opět pouze k originálnímu hudebnímu materiálu, který nezahrnuje scény ze Zmatků na Tahiti. Dali vzniknout poměrně sevřenému a kompaktně fungujícímu hudebně divadelnímu tvaru, jehož provozování trvá bez přestávky půl druhé hodiny.

Impozantně působila už lokace, v níž bylo Klidné místo uvedeno. Drážďanská pobočka automobilky Volkswagen disponuje architektonicky převratnou budovou, zvanou Gläserne Manufaktur, v jejíž dvoraně se občas pořádají i symfonické koncerty a další kulturní akce.V prosklené hale, z níž je vidět i tovární linka a jejíž dominantou je piedestal s nablýskanou limuzínou značky Horch ze třicátých let, stojí pódium před gigantickým skleněným tubusem. Jeho „náplň“ tvoří výhradně automobily Volkswagen, naskládané na zřejmě pohyblivých plošinách v mnoha patrech nad sebou. Kolem tohoto „automobilového sloupu“ se vine mohutné schodiště, které v tomto případě posloužilo i protagonistům Klidného místa.

Režisér Georges Delnon prezentoval příběh střízlivou a po všech stránkách sympatickou formou. Vedle centrálně umístěného orchestru (Ensemble Modern) se sborem v zádech (Vocalconsort Berlin) umístil z pohledu diváků na levou stranu stůl se židlemi a na pravou několik kusů nábytku, představujících obývací pokoj. Před dirigentským stupínkem pak ležela rakev, symbolizující mrtvou hrdinku, kvůli které se hrdinové příběhu po letech scházejí v „bílém domě s tyčkovým plotem“.V úvodní scéně, zalidněné rodinnými příslušníky a smutečními hosty, působilo provedení opravdu spíše koncertně, protože pěvci zpívali své party z not; mnoho na tom nezměnil ani fakt, že si občas některý z nich odskočil ke stolu nalít si sklenku vína. To vše však změnily postupné příchody hlavních čtyř představitelů, kteří své role dokonale ovládali a dokázali publikum přesvědčit, že se zde odehrává skutečné hudební drama. Nejprve na sebe upozornila dvojice Dede a Francois v podání sopranistky Claudie Boyle a tenoristy Benjamina Huletta; jejich ztvárnění manželské dvojice s řadou zjevných i postupně odkrývaných problémů bylo naprosto přesvědčivé.Hrdinou večera se stal barytonista Jonathan McGovern v úloze psychicky nemocného Juniora. Na scénu se doslova přiřítil po schodišti Gläserne Manufaktur, a přestože neprovedl před katafalkem s mrtvou matkou pokus o striptýz, jak mu určuje libreto, alespoň si na její rakev stoupl a bravurně předvedl hysterický výlev zavrženého syna. Věrohodným soupeřem a nakonec partnerem se stal mladým protagonistům renomovaný barytonista Christopher Purves jako jejich otec a tchán Sam. Po vokální i herecké stránce nebylo ústřední čtveřici co vytknout a přiznám se, že bych někdy v budoucnu rád viděl v jiném než takto specifickém díle zejména výjimečně talentovaného McGoverna…

Z hudebního hlediska je třeba konstatovat, že komorní obsazení Klidnému místu v mnoha ohledech pomohlo. Opera tak přišla o mnoho ze své afektovanosti a vzhledem k intimnímu příběhu i poněkud kontraproduktivního, možná zbytečně symfonicky koncipovaného hudebního doprovodu. Ensemble Modern pod Naganovou taktovkou naopak vykouzlil působivé hudební miniatury i ze dvou orchestrálních meziher. Během nich mohli diváci sledovat na projekčním plátně záběry z padesátých let dvacátého století, na nichž se šťastní Američané veselí buď v zábavních parcích, nebo pořádají pikniky a myjí automobily před svými vysněnými bílými domky s tyčkovými ploty…Kent Nagano se svým týmem zkrátka podle mého názoru dokázal, že Klidné místo je stále pozoruhodným a inspirativním dílem, které si zatracení rozhodně nezaslouží. Určitě to není ona velká americká opera, po jejímž autorství kdysi Leonard Bernstein tolik toužil, ale ve vývoji žánru a zejména v životě a díle svého tvůrce má rozhodně nezastupitelné místo. V už citované Bernsteinově biografii od Meryl Secrest je uvedena tato vzpomínka dnes již nežijícího tenoristy Jerryho Hadleye: „Po večírku na americkém velvyslanectví v Římě v roce 1986 se Bernstein ocitl v ´náladičce´a v jednu chvíli takto doklopýtal k ambasadorově manželce.“ Řekl jí: „Víte, co mě přivádí doopravdy k šílenství? Že si mě budou pamatovat jenom jako autora West Side Story.“ Kdosi ta slova zaslechl a pravil: „No, to je pořád lepší, než kdyby si vás pamatovali jako autora Klidného místa.“ – S odstupem času lze konstatovat, že neexistuje důvod, proč si nepamatovat Leonarda Bernsteina nejen jako autora West Side Story, ale i jako tvůrce možná kontroverzního, ale přesto pozoruhodného Klidného místa.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Dresdner Musikfestspiele 2015
Leonard Bernstein, Stephen Wadsworth:
A Quiet Place
(poloscénické provedení)
Dirigent: Kent Nagano
Režie: Georges Delnon
Zvuková režie: Norbert Ommer
Ensemble Modern
Vocalconsort Berlin
3. června 2015 Gläserne Manufaktur von Volkswagen Drážďany

Dede – Claudia Boyle
Francois – Benjamin Hulett
Junior – Jonathan McGovern
Sam – Christopher Purves
Susie – Maria Fiselier
Mrs. Doc. – Henriette Gödde
Funeral Director – Aaron Pegram
Analyst – Simon Bode
Bill – Gordon Bintner
Doc – Derek Welton

www.musikfestspiele.com
www.glaesernemanufaktur.de

Foto AP, Peter Stackpole, AP Photo/New York City Opera, Carol Rosegg, archiv, Oliver Killig

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bernstein/Wadsworth: A Quiet Place (Dresdner Musikfestspiele 3.6.2015)

[yasr_visitor_votes postid="173326" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments