Drsné Panoptikum Lenky Vagnerové

Principál potulného cirkusu se pokouší zlákat publikum na kouzelnický s ženou ukrytou v krabici, kterou nenápadně proklává dýkami, totiž tyčemi. Artistické kouzlo však získává jen chladnou odezvu a poslední tleskající divák odchází ťukaje do chodníku slepeckou holí. Ale co to? Na horizontu se vynoří nápadná postava, muž abnormálního vzhledu skrývající svou skutečnou podobu v obvazech. Skvělá příležitost k výdělku!

A tak se stáváme svědky produkcí zvrhlého cirkusu a panoptika, ve kterém nachází útočiště vychytralí chlapíci, kteří ovládají kouzelnické triky a „kouzla“, a po jejich boku lidé, jejichž duše žijí a živoří v tělech, s nimiž příroda sehrála krutou hru genovými mutacemi. Ve své době bylo panoptikum podívanou, v níž diváci ukájeli přirozenou přitažlivost čímsi cizím a zvláštním, co současně fascinuje i svou cizostí vzbuzuje instinktivní strach a odpor. Jsou to pocity zakořeněné hluboce v naší podstatě, a i přes civilizační zástěrku pečlivě budovanou od útlého dětství tam uvnitř jsou a vyplouvají napovrch v těch nejnevhodnějších situacích. Tehdy se ovšem za zájem o anomálie lidského těla nikdo nehanbil a na nešťastníky, kteří se stali oběťmi omylů přírody, se publikum chodilo dívat zcela veřejně.

Jistě se nabízí paralela se zábavním průmyslem dneška, kde sice producenti neukazují v předimenzovaných podívaných a plytkých skečích lidské anomálie, ale účast na takovýchto show je mnohdy úplně stejně ponižující, a co hůř, nedíváme se na zmrzačená těla, ale zmrzačené duše. Vzpomeňme jen na boom „reality show“, kdy se účastníci nechávali vystavovat a sledovat dychtivými televizními diváky jako zvířata zavřená v zoologické zahradě. Kde tehdy byla či je lidská důstojnost? Nabízí se tedy pohled trochu relativizovaný.

V době, kdy panoptikum bylo možným prostředkem zajištění hmotné existence a dobrovolnému objektu podívaných se v něm dařilo lépe než coby žebráku na ulici či v chudobinci, mohli si tito lidé ve skutečnosti zachovat mnohem víc důstojnosti a integrity než ti, kteří dnes ve vidině úspěchu zahazují všechny zábrany. Je velmi snadné dívat se směrem do minulosti s pohrdáním a vztyčeným prstem, ale připomeňme si jen nadčasovou předscénu pánů Wericha a Horníčka, kde debatují o rozdílu mezi staro- a novověkem a stálém posunování středu mezi věky směrem k současnosti. To, co se nám dnes zdá být nechutným, bylo kdysi živou samozřejmostí a i naši potomci se budou jednou dívat „v jejich novověku na jejich středověk“ – a soudit nás. Nebo třeba ne, protože to bude shledáno jednáním proti dobrému tónu?

Dalším aspektem představení je samozřejmě motiv moci, manipulace a ovládání. Principál panoptika je tím, kdo rozhoduje o bytí a nebytí, kdo určuje scénosled programu, koho vystavit do záře reflektorů, koho raději nechat ustoupit do pozadí. Jeho konec je vcelku nevyhnutelný a v inscenaci také vtipně vypointovaný, kupodivu bez výrazné krutosti. V roli se především herecky vyžívá Michal Heriban, okázalý kožich coby symbol bohatství a k tomu klaunský škleb na tváři evokující americké béčkové horory.

Samotná inscenace skýtá sled obrazů, které nenechají diváka ani na okamžik vydechnout a také stále zápolí s jeho vlastními smysly a rozumem. Zatímco racionální úvaha samozřejmě říká, že vše, co vidíme, je pouze rafinovaný trik a iluze, naše oči se nás snaží přesvědčit, že se díváme na realitu. Už to samo o sobě je pozoruhodným momentem: sledovat sám sebe a zkoumat navzájem si odporující vjemy, souboj mezi očima a šedou kůrou mozkovou. To je konce konců profesí iluzionistů, zmást smysly do té míry, že přesvědčí mozek o své pravdě. Ale co když se to neděje jen v přiznaném světě cirkusů a varieté, co když jsme dennodenně zaplétání do mnohem jemnějších a pevnějších sítí iluzí, jejich zdroj nepoznáváme? (Nepřipomínají ostatně metaforické postavy civící v Platonově jeskyni na stínohru na zdi diváky před monitorem televize nebo počítače?)

Jednotlivé výjevy na sebe navazují takměř bez přestávky a s vemlouvavou razancí. Scéna Jakuba Kopeckého je koncipována jednoduše, s panoramatickým závěsem, emblematicky označeným jednoslovným nápisem, a osvětleným skrumáží zářivek. Dá se rozdělit na jednotlivé části, jež poslouží jako dekorace i vstupy na scénu. Simona Rybáková coby kostýmní výtvarnice ve spolupráci s ním měla možnost nechat rozletět fantazii a dát na scéně ožít realisticky vypadajícím fantastickým tvarům postav, groteskním figurám. Zároveň hudba Ivana Achera rozezvučuje prostor divadla až bolestnými rytmickými záchvěvy, které by po pravdě mohly lidem slabšího srdce způsobit fyzické obtíže. Pro vytvoření stísněné atmosféry je však velmi vhodná. A Ivan Acher je už takovým dvorním skladatelem Lenky Vagnerové, počínaje Jezdci až po Lešanské jesličky.

Co říci, a neprozradit vše? Ale i kdybychom tu rozepsali celý scénář, stejně se nepodaří přiblížit divákovi celou tu šíři, tu paletu fantazie, se kterou tvůrci v této inscenaci hýří až na okraj snesitelnosti (naštěstí však nespadli do pasti kýče). V duetu, který je inspirovaný tak trošku E. T. A. Hoffmannem a Coppélií, potkáme ďábelsky vyhlížejícího impresária a křehkou dívku s tváří zakrytou maskou vyšitou korálky (aby velectěné publikum jen tušilo, co se za ní asi skrývá), jež však tančí a pohybuje se jako loutka na klíček, je to jinak skvělá ukázka práce s izolovaným pohybem. Kovové zvuky ruchů v hudbě v tom okamžiku podbarvují scénu velmi realisticky. Vysloveně tanečních sekvencí je málo, spíše sledujeme oživlé obrazy a výjevy z života, jehož atmosféra dusí. Kupříkladu Andrea Opavská a Monika Částková ztvárňují siamská dvojčata, brunetky oděné do velké černé róby, démonické s výhrůžnými pohledy, jež se vzájemně líčí… aby po skončení výstupu náhle vykročily z krinolíny jako dvě samostatné bytosti – ne vše v našem panoptiku je totiž takové, jak se zdá! Jako by dnešní showbusiness byl jiný…

Mnohé kousky jsou vysloveně iluzionistické, třeba nůž s falešnou čepelí imitující naříznutou paži, triky s mizející cigaretou nebo dutými lahvemi skrývajícími baterii skleniček a flašek vermutu. Do týmu byl ostatně přizván i dramaturg iluzí, Jiří Marek, jenž je skutečným iluzionistou. Do kategorie klasického cirkusáctví patří i hadí žena, jejíž hypermobilita není až tak anomálií, jako jen jistou zajímavostí. Skvěle odvedeným trikem je ale pojízdný stolek s hlavou pěvkyně zpívající o lásce (Vanda Šípová), o kterém se opět zrakové nervy snaží přesvědčit mozek, že je opravdový (zajímalo by mne mezi námi, jestli měli tvůrci při zařazení čísla na paměti spíš roztomilou pohádku o Saxaně nebo mírně děsivou Běljajevovu sci-fi povídku Hlava profesora Dowella – nebo ještě něco zcela jiného).

Vizuálně nejpropracovanější je scéna se zrcadlem, která následuje po výstupu falešných siamských dvojčat, ta je skutečně iluzí domyšlenou divadelně a velmi výtvarně. Zdánlivé zrcadlo tvoří polopropustný materiál, který při správném nasvícení místo odrazu ženy před ním, dá objevit se tváři ženy stojící za ním. Ano, zdánlivě je to jednoduchý princip, ale v pološeru scény a se zádumčivými zvuky hudby je to výjev snový i hororový současně.

Nejdojemnější je pak výstup věnovaný slonímu muži, kterého ztvárnil Patrik Čermák. Jeho předobrazem je jistý Joseph Merrick, který trpěl několika růstovými poruchami a zemřel v milosrdném věku sedmadvaceti let, později se jeho příběh stal i předmětem dvou filmových zpracování, takže je znám i širší veřejnosti. V inscenaci Lenky Vagnerové zastupuje citlivý prvek, je vlastně nejlidštější, či možná dokonce jedinou lidskou postavou v celém osazenstvu hrůzného panoptika. Sólo nešťastně zamilovaného muže honícího se za pouhým přízrakem ženy je velmi niterné a realistické. Ve sféře jevištních prostředků už nejsme u vytváření vizuálních iluzí, ale v metafoře, k níž sami musíme přistoupit se svou fantazií. Je to jako výjev z dřívějších inscenací, kdy rekvizity byly zástupnými symboly, jež člověk musel ve své představivosti dotvářet, zatímco nyní se naopak během představení brání realističnosti, jež ho mate. Člověk by si i přál, aby tyto snovější a lyrické scény měly delší dozvuk a nebyly hned vystřídány dalším barvitým sledem událostí, protože pak jejich zádumčivost či jistý motiv varování nemají čas v nás doznít podnítit k citové odezvě či hlubší úvaze.

Další scény a postavy nechť zůstanou již budoucím divákům skryty. Pestré Panoptikum jimi přímo přetéká, tak jako skutečná jiskřivá kabaretní show, tak jako televizní obrazovka chrlící obraz za obrazem na diváka přikovaného k židli. Dívejte se na osudy jednotlivců, dívejte se na paralely minulosti se současností, vnímejte plnou divadelnost nové inscenace. Je opravdu znát, že je postavená na průzkumu reálií, většina postav má svou skutečnou předlohu, ačkoli jejich osudy na scéně jsou změněny a všichni hrdinové jsou sesazeni do jednoho pojízdného varieté, v jakém se ve skutečnosti nikdy nesetkali. Nabízí řadu okamžiků k zamyšlení, jen při zběsilé rychlosti, s jakou se dění na diváka valí, k tomu není prostor během představení, ale teprve až když po nějaké době ony intenzivní dojmy odezní. Nová premiéra Lenka Vangnerová & Company se vydařila.

Panoptikum
Choreografie a režie: Lenka Vagnerová
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy: Jakub Kopecký, Simona Rybáková
Light Design: Michal Kříž, Jakub Kopecký
Dramaturg iluzí: Jiří Marek
Účinkují: Andrea Opavská, Monika Částková, Vanda Šípová, Zuzana Veselá, Michaela Kadlčíková, Patrik Čermák, Michal Heriban, Filip Martinský
Premiéra: 7. 12. 2019, Divadlo Komedie