Druhý koncert orchetru Filarmonica della Scala byl zemitější a suverénnější

Již od roku 1946 se v Praze koná mezinárodní hudební festival Pražské jaro, který v metropoli nad Vltavou hostil celou řadu vynikajících hudebních osobností. Po více než šedesáti letech – v roce 2008 – dostalo Pražské jaro významnou konkurenci ve festivalu Dvořákova Praha, který se koná vždy na podzim (8. září 1841 se Antonín Dvořák narodil). Jestliže Pražské jaro není dramaturgicky výrazně zaměřeno, Dvořákova Praha se pochopitelně zaměřuje na tvorbu skladatele, jehož jméno má ve svém názvu. Samozřejmě, že vedle Dvořákových děl na festivalu zaznívají i díla jiných skladatelů. Chvályhodnými dramaturgickými počiny festivalu byla například koncertní provedení Dvořákových oper Alfréd a první verze opery Král a uhlíř.

Letošní festival byl zahájen 6. září vystoupením Filarmonica della Scala pod taktovkou kolumbijského dirigenta Andrése Orozco-Estrady. Program, sestavený z vrcholných děl Antonína Dvořáka – 2. violoncellového koncertu a 9. symfonie – odvysílala Česká televize. Následující den orchestr vystoupil pod taktovkou stejného dirigenta s programem, který zahájila předehra k opeře Čarostřelec Carla Marii von Webera, po ní zazněl Koncert č. 3 G dur pro housle a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta a po přestávce pak Brahmsova 2. symfonie. Jestliže se dvořákovský program zdál, soudě pouze z televizního přenosu, příliš rapsodický a tempově, oproti většině běžných provedení, poměrně pomalu zahraný, pak druhý koncert působil daleko zemitěji a interpretačně rozhodně suverénněji. Možná si i orchestr také musel zvyknout na akustiku Dvořákovy síně. Orchestr, jak jsme se dočetli v programu koncertu, založil v roce 1982 Claudio Abbado „s cílem rozšířit tradici slavného milánského operního divadla také o symfonický repertoár“. Ten s orchestrem pěstovali tak velcí dirigenti, jakými byli (jsou) Carlo Maria Giulini, Riccardo Muti a nyní Riccardo Chailly, kteří se pravidelně věnovali též koncertnímu repertoáru. Je paradoxní, že letošní gratulační koncert k 80. narozeninám Riccarda Mutiho, který se konal v milánské La Scale, měl také na programu Brahmsovu 2. symfonii, ovšem pod maestrovou taktovkou hráli hostující Vídeňští filharmonikové.

Orchestr Filarmonica della Scala se na koncertě 7. září předvedl v plném lesku. Program zazněl bez rušivých kazů, zvuk orchestru byl vyrovnaný, jednotlivé nástrojové skupiny perfektně ovládaly své party, orchestr citlivě reagoval na gesta dirigenta Andrése Orozco-Estrady. Na něm bylo znát, že si program užívá, že ho dokonale zná a že ho baví společné muzicírování s tímto orchestrem, který přečetl každé jeho gesto, ať se týkalo dynamiky, frázování či agogiky. Krásný zvuk orchestru je ovšem dílem systematické práce jeho šéfdirigentů. Andrés Orozco-Estrada (*1977) patří k nejvýznamnějším dirigentům střední generace, trvale působil u tak významných orchestrů, jakými jsou Tonkünstler-Orchester ve Vídni a hr-Sinfonieorchester ve Frankfurtu nad Mohanem, v jehož čele stál od roku 2014 až do konce milé sezóny, neboť od letošního podzimu se stal šéfdirigentem Vídeňského symfonického orchestru. Koncerty hr-Sinfonieorchestru jsou většinou dostupné na YouTube, kde případní zájemci mohli mimo jiné slyšet všechny Brahmsovy symfonie s tímto charizmatickým dirigentem (ostatně je také nahrál pro firmu OEHMS s Tonkünstler-Orchestrem). Důvěrně je tedy zná, což bylo cítit i z jeho pražské interpretace s milánským orchestrem. Přestože měl na pultu partituru, sloužila mu pouze pro orientaci, protože symfonii dirigoval víceméně zpaměti. Její jednotlivé věty dokázal vystavět k jejich závěrečným vrcholům, nesnažil se o žádné schválnosti, respektoval Brahmsův notový zápis. Vedle plného zvuku smyčců zaujala především nástrojová sóla dechových nástrojů, především lesního rohu (v závěru 1. věty), ale i klarinetu a hoboje. Celou symfonii Orozco-Estrada řídil temperamentně (také o něco rychleji, než bývá běžně provedena).

Koncert zahájila předehra k romantické opeře C. M. v. Webera Čarostřelec, která, spolu s předehrou k jeho Oberonu, se často hrává i na symfonických koncertech. Bylo velkou radostí slyšet tuto předehru jednou v provedení velkého symfonického orchestru, který ovšem dokázal hrát v celé dynamické škále od jemných pianissim až po burácejí (a přitom měkká) forte. Již v této předehře zaujalo nejen sólo lesního rohu, ale i vyrovnaně znějící kvartet těchto nástrojů, dále pak procítěně a s krásným frázováním zahrané sólo klarinetu. Všechna sóla v předehře dominovala nad doprovodem, který dirigent dokázal ztlumit, aby sóla opravdu zvukově dominovala. Bohatá Weberova partitura přináší hlavní motivy opery a dirigent si byl vědom jejich významu. Vrchol předehry pak nastal po C dur akordu v plenu celého orchestru v závěrečné části předehry.

Po Weberově ouvertuře přednesl světově proslulý houslista Julian Rachlin Mozartův 3. houslový koncert G dur, K. 216. Rachlin zaujal hudební veřejnost už jako desetiletý chlapec ve Vídni, kde o tři roky později debutovat s Vídeňskými filharmoniky pod taktovkou Riccarda Mutiho. Má obsáhlý repertoár a Mozartův známý koncert přednesl s noblesou, intonační jistotou a vyváženou proporcí mezi brilancí a kantabilním tónem, který se nejvíce projevil v lyrické druhé větě koncertu, kde navíc uchvátil i krásně znělým pianissimem. Julian Rachlin se v poslední době věnuje též dirigování, například při spolupráci s norským Symfonickým orchestrem v Kristiansandu.

Vystoupení orchestru Filarmonica della Scala na festivalu Dvořákova Praha bylo s nadšením přijato pražským obecenstvem, které si také vynutilo přídavek. Orchestr brilantně zahrál předehru k Rossiniho Lazebníku sevillském. Ani velice svižné tempo dirigenta Orozco-Estrady hráče nezaskočilo a předehru zahráli tak, jak ji u nás nikdy neslyšíme.

Dvořákova Praha
Úterý 7. září, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Účinkující:
Julian Rachlin – housle
Filarmonica della Scala
Andrés Orozco-Estrada – dirigent

Program:
Carl Maria von Weber: Čarostřelec předehra
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur, K. 216
Johannes Brahms: Symfonie č. 2. D dur, op. 73