Dva dny Ostravské bandy

Kroky Ostravských dní se po víkendovém objevování nových kulturních stánků stáčejí ke svému tradičnímu útočišti, Kulturnímu domu města Ostravy.Rozporuplnosti plynoucí z procesu vzniku stavby, a zejména z jeho citlivé rekonstrukce z devadesátých let, pořád vyzařují fluidum, kterému zřejmě málokdo z návštěvníků rozumí. Fascinace rekonstruovanými budovami Dolních Vítkovic zde tedy střídá nová ambivalence, kde po sebenáročnějších reflexích a úvahách zjišťujeme, že je vlastně všechno tak trochu jedno. Úkolem bienále, které do tohoto specificky krásného města (stejně dobře jako nespecificky ošklivého), však není absolutní asimilace s prostorem, ani jeho násilné ovládnutí. Program festivalu se prostě dobře zabydlí kdekoliv a poté se dobře bydlí v něm. Proto se na několik následujících dní stěhujeme mezi zdi navrhované Jaroslavem Fragnerem, Jaroslavem Láchou, Jiřím Krohem a dalšími, kteří kdysi plánovali slavné propojení staré a nové Ostravy.

Nehybnost tohoto místa přináší zároveň i ustálení programu, který po roční pauze opět nabývá dobře známých kontur. Žádná dvojakost zde ovšem nemá místo. Nápaditost, která prostupovala víkendové dny, hranice možností festivalu blyštivě posunula, je samozřejmě úctyhodná. Tato vyšší patra se ovšem vždy musí opírat o pevné jádro tvořené právě programem, jenž tradičně rozepíná stěny kulturního domu. Otevření této důležité části se ujímá belgický klavírista Daan Vandewalle. Má první vzpomínka na tohoto člověka, který mi svým skromným, citlivým a neskutečně soustředěným projevem zcela vyrazil dech, se opakuje prakticky neustále. Civilnost a citlivá hloubka jeho hry se zde pak organicky skloubila s dvojicí skladeb dalšího z tvůrců festivalové duše, Christiana Wolffa. Jeho Suite II pro lesní roh a klavír byla psána jím a pro něj a zakladatele takzvané třetí vídeňské školy Kurta Schwertsika. Zde se lesního rohu ujal unikátní hornista a rovněž člen Ostravské bandy Daniel Costello.Suite II dává oběma partům dostatek prostoru a konečné vyznění je tedy dané až konkrétními hráči, které je přirozeně pokaždé jiné. Neskutečně lidské, civilní a urputné zároveň bylo tentokrát. V podstatě ta samá slova se dají rozprostřít po celé délce, kterou pak s druhou Wolffovou skladbou okupoval již osamocený Vandewalle. Long Piano působilo jako utkané ze vší křehkosti a jakoby psané Vandewallemu na tělo.

Při úvahách nad způsobem literárního zhmotnění takového (hudebního) zážitku vždy a neustálé váhám. Pochybuji nad jeho samotným smyslem a užitkem, který je velmi snadno kritizovatelný a debata o jeho skutečné potřebě je samozřejmě nasnadě. Mohl bych se snad spokojit s pouhým konstatováním, že šlo o fantastický hudební zážitek, a dále se věnovat rozboru nutnosti neustále šoupat židlemi, chodit na začátky koncertů se skálopevným zpožděním apod. Ale nebudu. Pro mne jsou tyto řádky vlastní loďkou, v jejímž bezpečí můžu nahlas přemýšlet, a která mě převáží přes nekonečné moře velkých a malých a malých a velkých děl. A těmi program Ostravských dní opravdu nešetří. Snaha rozumově pojmout všechna díla následujícího dvoudenní, které opět po letech představuje Ostravskou bandu ve vší její síle, je díky jejich jedinečnosti nezlomná.

Abych se ještě na okamžik vrátil k vlastním úvahám a skepsi – ono to totiž po boku Ostravské bandy jde také těžko jinak. Toto super těleso sestavené z obrovských jmen a z obrovského nadšení a zápalu pro věc (vlastně opravdu konkrétně pro Ostravské dny) neustále budí oprávněný dojem, že jen těžko šlápnou vedle. Jedinečnou a velmi žádanou příležitost zde tedy mají zejména rezidenti festivalu, kteří zde můžou mít stoprocentní oporu v orchestru, ansámblu, sólistech. Do dvou dnů rozdělený nesoucí název jejich výhradních interpretů se novými díly opravdu jenom hemží, a až na několik výjimek se zde pohybujeme výhradně v ročnících 2014-2015. Mezi nimi se objevují i nejnovější skladby Bernharda Langa, Petra Cíglera či Alvina Luciera. Právě v tom spočívá hlavní přínos, efekt a síla Ostravských dní. V čerstvosti a do jisté míry neučesanosti programu, který v těchto konstelacích dostává zcela unikátní zvuk. Z obrovské záplavy slyšeného tedy vybírám ta, která mi výše uvedené nadšení vykreslují nejlépe, ač to o obou dnech (Ostravská banda I, Ostravská banda II) platí po celé šíři.

Ať je ostravský Dům kultury jakýkoliv, skladby, v nichž převažují hlasité perkuse, zde nedopadají dobře. Nevyhnutelný tělocvičnový efekt tak při vyšších koncentracích slévá zvuk nepříjemně dohromady a staví tak zejména smyčcovou část orchestru do bezvýchodné situace.Tato slova pocítila hned první skladba Septenarium rezidenta festivalu Kamila Kruka, jejíž forma se vykrajovala jen velmi pozvolna a jako z dosedajícího prachu ohlušujících perkusí. O poznání vítězněji zde vycházely komornější skladby umožňující budování poslechu na větší ploše. Humayun dalšího z rezidentů, Timothyho Page, taková dozajista byla. Nekonečná violoncellová nit obtančovaná nástroji, kteří se ve variacích a opakování dokola vraceli vyprávět příběh a poté se protnout v dialogu.Různorodost přístupů zde působila obrovsky roztančeným dojmem. Remember hovořila naprosto bez jinotajů, školený a urputně patetický hlas Thomase Bucknera přednášel slova básně bojující proti válce a sklánějící se před silou života. Tato ambivalence a neustálá přítomnost dobra a zla fungujícího těsně vedle sebe, byla poté velmi názorně přenesena do orchestrální sazby. Přelévání a přetékání těchto neslučitelných impulzů vrcholilo v tepajícím klastru. Hummingbird Lovers Rity Uedy směrem k závěru, pak svou hravostí a průzračností balancovaly nad podobnou propastí přílišné prvoplánovosti, ač na opačné straně nálady. U obou skladeb ovšem i přes ostřejší pohled vítězila silná osobitost. Byl jsem sám sebou velmi překvapen, když jsem nadšeně pozoroval závěr skladby, při němž se část Bandy vydala pomalými kroky s malými perkusemi směrem k publiku a vyzvala jej k občasnému klapání či cinkání. Veškerý očekávaný patos byl pro vypracovanou křehkost okamžiku někde hluboko pod tímto momentem.

Přístup „nových“ skladatelů se napříč celým festivalovým programem neuvěřitelně liší. Velká a komplikovaná díla (Maxwell, Bettendorf) se zde mísí s přímočarými výpověďmi (Ueda, Mofakham). V programu velmi skoupě prezentovaný Mikołaj Laskowski, který představil obrovsky působící zvukovou skladbu založenou na rozdílových tónech. Neustále vyvíjející se třepotavá linka pro zavřené oči a našpicované uši, která nás zamyká do okamžiku prověřující fyziologickou připravenost publika. Mezi epickými skladbami působí ostře svou meditativní skromností.

Onu epičnost oblast pohybu „na zemi“ pak reprezentovaly epické kusy Petra Cíglera a Salvatore Sciarriniho. Cíglerovo civilní pojetí městského člověka, lépe snad kolovrátkového prostoru jeho hlavy, se neslo na rytmicko-melodickém modelu, do něhož se postupně zamotávaly přísné rytmické struktury. Ozývaly se imitace jazzových standardů, prázdná klapání žesťů a znovu ten příliš dobře zapamatovatelný refrén, jež před koncem zatratila silná glissandová bouře. Jistě nejepičtější skladba skýtající obrovské množství nástrojových využití a jejich rozšíření. Sciarriniho pojetí Mendelssohna tak, jak jej chtěl sám autor vidět v sobě neslo velkou míru ironie i pokory. Umírněným hlasem těchto dvou pólů pak byla Hana Kotková, která zde předvedla excelentní výkon a vystavěla tak nepřetržitě táhnoucí se zrcadlo, ve kterém se převyprávěný romantismus mísil s roztrhanou současností. Současností, do které NONcerto for Trumpet z let 1997-1998 britského skladatele Richarda Ayrese vnáší porci zcela nového vzduchu. Teď je jen otázka jakého. Cirkus soudobé hudby tvořící svým charakterem neprostupný turniket směrem zpátky do konce milénia. Trubková hra hvězdného Pálfalviho se zde vymykala představám o tradičním pojetí a vytvářela tak ironickou osu skladby, které nelze vytknout nic stejně tak jednoduše jako ji navždy zatratit. Stala se tak sítem obecného vkusu večera.Je mi líto, že jsem si přes četná zdržování a nepřeberné technické potíže, musel nechat utéct závěr úterního programu. Již od počátku z něj sršela obrovská energie a barevnost plynoucí z v podstatě nepopsatelného programu. Mezi jednotlivými kusy bylo těžko (a zbytečno) hledat jakoukoliv provázanost, ovšem jejich existence v jednotě prostoru a času tvořila dohromady obrovskou sílu. Fantastické výkony sólistů, ať už fantasticky napjatého Juho Laitinena, jenž ve skladbě Petals prodal všechnu svou ostražitou citlivost, urputného a perfekcionistického Nikolause Schlierfa, v jehož podání Xenakisovy Embellie působila violová hra jako řezba do dubového dřeva. Rovněž postavení strhující hlasové performance Davida Mosse vedle zpracování básně o mrtvých dětech ve Čtyřech pozdních básních Friedricha Rückerta, v níž byla mezzosopranistkou Annette Schönmüller za Vandewalleho doprovodu vyřčena otázka o životnosti klasického projevu na poli soudobé hudby. Skladba Wolfganga Rihma tesala rovněž hluboko. Vandewalleho typický anti egoistický přednes nechal skvěle plout drsná slova německé básně, která otázku soudobosti nenapadala, ale jakoby ji smutně a bez pohledu obtančila. A já tomuto kouzlu bez boje podlehl.

Ostravské dny 2015

Daan Vandewalle – klavírní recitál
Daan Vandewalle (klavír)
Daniel Costello (lesní roh)
24. srpna 2015 18 hodin Dům kultury města Ostravy

program:
Christian Wolff: Long Piano (Peace March 11)
Christian Wolff: Suite II
***

Ostravská banda I.
Ostravská banda
Hana Kotková (housle)
String Noise (houslové duo)
Thomas Buckner (zpěv)
Dirigenti: Petr Kotík, Rolf Gupta, Ondřej Vrabec
24. srpna 2015 20 hodin Dům kultury města Ostravy

program:
Kamil Kruk: Septenarium (premiéra)
Timothy Page: Humayun (premiéra)
Ushio Torikai: Remember (premiéra)
Petr Cígler: Daily Patterns
= přestávka =
Devin Maxwell: Chester, NJ (premiéra)
Salvatore Sciarrino: Allegoria della notte
Rita Ueda: Hummingbird Lovers (premiéra)
Bernhard Lang: DW 23b …. Loops for Dr. X  (premiéra)
***

Ostravská banda II
Ostravská banda
Tamás Pálfalvi (trubka)
Charles Curtis (violoncello)
Dirigenti: Petr Kotík, Rolf Gupta, Johannes Kalitzke, Ondřej Vrabec, Carl Bettendorf
25. srpna 2015 19 hodin Dům kultury města Ostravy

program:
Helmut Oehring: Goya III
Carl Bettendorf: Inner Life
Lörinc Szécsi: Music for 15 Instruments (premiéra)
= přestávka =
Alvin Lucier: Orpheus (premiéra)
Mikolaj Laskowski: Dziecielina pala (premiéra)
Idin Samimi Mofakham: Ludus Consonus X 
Richard Ayres: No. 31 (NONcerto for Trumpet)
***

Noční sóla
Stefanie Liedtke (fagot)
Conrad Harris (housle)
Nikolaus Schlierf (viola)
Juho Laitinen (violoncello)
Charles Curtis (violoncello)
James Ilgenfritz (kontrabas)
Keiko Shichijo (klavír)
Daan Vandewalle (klavír)
Annette Schönmüller (zpěv)
David Moss (zpěv)
25. srpna 2015 22 hodin Dům kultury města Ostravy

program
Kaija Saariaho: Petals
Iannis Xenakis: Embellie
David Moss: Wittgenstein Sings
Wolfgang Rihm: 4 späte Gedichte von Friedrich Rückert
– Der Reigen dreht ohn Unterlass
– Gestern war und morgen ist nicht
– Verwelkte Blume
– Weltgeheimnis
Horatiu Radulescu: Das Andere
Elliott Sharp: Aletheia (evropská premiéra)
Christian Wolff: One Cellist
Ian Mikyska: Settings; Stillness (On Romantic Style) (premiéra)
Martyna Kosecka: Sial (premiéra)

www.newmusicostrava.cz

Foto archiv, Ostravské dny 2015