Dva fascinující životní příběhy výtečných českých basistů

Díky těmto vlastnostem a také zkušenostem nabytým v Německu byl rovněž kvalitním představitelem basových postav v operách Richarda Wagnera, jež zvláště v Kovařovicově období měly na scéně Národního divadla své pevné místo. Podle toho, co víme o jeho způsobu interpretace jevištních postav se zdá, že asi měl kus pravdy Zdeněk Nejedlý, když  jeho výkon v nesmírně obtížné roli Gurnemanze v Parsifalovi ohodnotil slovy, že pan Huml hraje spíše sebe.

Velmi dobře se Huml ale také dokázal vypořádat s komickými rolemi, což potvrzuje úspěch jeho Kecala a řady dalších postav tohoto typu (Purkrabí v Jakobínu, Janek v Blodkově opeře V studni a tak dále). Zásluhu na tom mělo nepochybně jeho uměřené pojetí bez zbytečného přehrávání a mnohdy otřelých, ale některými interprety velmi oblíbených „špílců“.

Z jeho smetanovských rolí připomeňme ještě alespoň žalářníka Beneše v Daliborovi, Radovana v Libuši anebo konšela Malinu v Tajemství. Z postav v operách Antonína Dvořáka se zmiňme ještě o jeho Veleknězi v ojedinělém provedení Vandy. Z dalších četných rolí v operách českých skladatelů jmenujme především Matěje Přibka v Kovařovicových Psohlavcích, Darguna ve Fibichově Pádu Arkuna, Klána v Ostrčilově operní jednoaktovce Poupě, postavy ve Foersterových operách (Graciano v Jessice, Vavřinec v Deboře, Prokop v Bloudu a hrabě Xavier v Nepřemožených) a především postavy z oper Vítězslava Nováka (Karel IV. v Karlštejnu, vodník Ivan v Lucerně a Děd v Dědově odkazu).Jiří Huml účinkoval asi ve všech wagnerovských inscenacích té doby. Byl výtečným Heřmanem v Tannhäuserovi, králem Jindřichem v Lohengrinu, králem Marke v Tristanovi a Isoldě, již zmíněným Gurnemanzem, Dalandem v Bludném Holanďanovi. Ve Zlatě Rýna ztvárnil roli Fasolta, ve Valkýře Hundinga, v Siegfriedovi Fafnera a k jeho velkým úspěchům patřil Vít Pogner v Mistrech pěvcích norimberských. Z mozartovských rolí mu nejvíce „seděla“ role důstojného a moudrého Sarastra, ale úspěšně se vypořádal i s rolí Figara. Je zajímavé, že při svém prvním příchodu do Národního si jako mladík několikrát zazpíval Komtura v Donu Juanovi (tehdy používaný titul pro Dona Giovanniho), ale později si získal značnou popularitu jako představitel Leporella. Z jeho rolí v německých operách se zmiňme ještě o Falstaffovi v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských a van Bettovi v Lortzingově Caru a tesaři.

Dvě stálice v jeho repertoáru patřily ruské opeře. Byl to Gremin v Čajkovského Evženu Oněginovi a zejména Pimen v Musorgského Borisi Godunovovi. V Borodinově Knížeti Igorovi byl představitelem chána Končaka. Z jeho rolí v klasickém světovém repertoáru jmenujme krále Filipa ve Verdiho Donu Carlosovi a velekněze Ramfise v Aidě, Orovesa v Belliniho Normě a četné postavy v operách francouzských, jako byly například Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce, čtveřice zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Velký inkvizitor lisabonský v Meyerbeerově Afričance, hrabě Des Grieux v Massenetově Manon, Zuniga v Carmen či Otec v Charpentierově Louise.V premiéře opery polského skladatele Karola Szymanowského Král Roger vytvořil postavu Arcibiskupa. Jiří Huml často zpíval na koncertech, zanechal po sobě řadu gramofonových nahrávek a hostoval v dalších divadlech. V roce 1922 vystoupil v roli Kecala v New Yorku a na sklonku kariéry, v roce 1939 v téže roli v Královské opeře v Kodani.

Jiří Huml zemřel 23. října 1948 v Praze.
***

V mnohém zcela odlišnou osobností byl o patnáct let starší Vilém Heš. Za necelých osmačtyřicet let svého života si vybudoval hvězdnou kariéru. Do dějin české opery vystoupil jako jeden z nejpozoruhodnějších, ale také nejsvéráznějších kumštýřů. S jeho životem a uměleckou kariérou je spjato množství různých historek, které namnoze sám Heš šířil, takže není vždy lehké dobrat se toho, kdy jde o realitu a kdy o její různě zkreslený či přikrášlený obraz.Narodil se 3. července 1860 v Týnci nad Labem v rodině hostinského. Už s jeho dětstvím jsou spjaty nejrůznější historky o tom, jak obsluhoval hosty a zpíval si přitom Pěvcovu prosbu Karla Bendla. Pravda je, že hudební talent byl v rodině Hešových doma. Zpěvu se věnovaly i jeho sestry. Starší Julie, jejímž manželem byl herec Národního divadla Florian ze Steinsbergu, byla vynikající subreta, která se těšila velké přízni operetní múzy v Pištěkově Aréně, mladší Eliška zpívala po nějaký čas v Národním divadle a poté působila jako operetní subreta v řadě německých divadel.

Vilém Heš se po studiu na kolínském reálném gymnáziu spolu s rodinou přestěhoval do Prahy, kde jeho otec začal provozovat hostinskou živnost a přál si, aby syn šel v jeho šlépějích. Toho ale lákalo divadlo a odešel k Píštělově divadelní společnosti, kde ho principál začal obsazovat do pěveckých rolí. Sám Heš nikdy neměl řádné hudební školení, i když různí autoři o něm tvrdí, že absolvoval nějaké lekce u tehdy slavných pěveckých pedagogů Lukese a Pivody. Vlasta Reittererová uvádí ve svém podrobně zpracovaném hesle o Hešovi pro Český hudební slovník osob a institucí, že pro Eisenbergův divadelní lexikon uvedl o sobě následující větu: „Lehrer war ich mich selber,” neboli „Sám sobě byl jsem učitelem.“

Jeho první vystoupení v sólové operní roli bylo údajně 5. listopadu 1890 v brněnském Besedním domě, kde zpíval roli Jeníka v Prodané nevěstě. U Pištěka si Heš vybudoval základní repertoár. V roce 1882 hledalo Prozatímní divadlo alternanta k basistovi Karlu Čechovi, čelnému členovi souboru, interpretu basových rolí ve Smetanových operách, kterému nemoc bránila v plném využití. Volba padla na Viléma Heše.

Pohostinsky zazpíval na pobočné scéně Prozatímního divadla, v Novém českém divadle Plumketta ve Flotowově Marthě, přímo na scéně Prozatímního divadla vystoupil v roli žalářníka Rocca v Beethovenově Fideliovi. Na základě předzpívání byl angažován a posléze s celým souborem přešel do nově otevřeného Národního divadla. Na jeho scéně poprvé zpíval ve třetím slavnostním představení, které se konalo 20. listopadu 1883 a kterým byl Dvořákův Dimitrij. Heš v něm vystoupil v roli patriarchy Jova.

Nejprve byl obsazován spíše do menších a středních rolí, jako byl poručík Zuniga v Bizetově Carmen či hrabě Saint Bris v Meyerbeerově Hugenotech. Svůj sen zazpívat si parádní basovou roli Marcela v této opeře si mohl splnit až později ve Vídni, protože v Praze byl jejím vyvoleným představitelem František Hynek. Brzy se ale prosadil v jiných závažných úkolech.