Dva fascinující životní příběhy výtečných českých basistů

Heš disponoval krásným, silným a zvučným basbarytonem zvláštního, velmi působivého zabarvení, které bylo údajně způsobeno odchlípnutím blanky přímo nad hlasivkami. To prý zapřičinilo zvláštní zesílení tónu. Podle svědectví pamětníků a dobových kritik byl Heš i výborným hercem. Měl schopnost výtečně pěvecky i herecky charakterizovat ztělesňovanou postavu a dar bezprostřední, někdy z dnešního úhlu pohledu asi dost hrubozrnné komiky, jenž mu ovšem přinášel trvalé úspěchy, což se zejména projevilo v rolích jako byl Kecal, Janek v Blodkově jednoaktovce V studni, Leporello v Mozartově Donu Giovannim, van Bett v Lortzingově Caru a tesařovi, Falstaff v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, Sixtus Beckmesser ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Purkrabí v Dvořákově Jakobínu nebo Martin v tehdy velmi populární Dvořákově opeře Šelma sedlák. V činohře byl velmi oblíbeným představitelem vysloužilého vojáka Šavličky, který v prvním výstupu Tylova Strakonického dudáka zpívá svůj dnes jako tehdy stále aktuální kuplet o tom, že Peníze jsou pány světa.

Heš ovšem zářil i ve vážných komplikovaných rolích, kterými si definitivně vydobyl mimořádnou pozici v souboru. Byly to zejména postavy čtyř zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách a role Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce, pro kterou si nechal zhotovit speciální kostým od milánského návrháře Edela.Dokonale se prosadil ve Smetanových operách. Hrál a zpíval většinu velkých basových partiích, vysoce byl hodnocen vedle Kecala zejména jeho Chrudoš v Libuši, Bonifác v Tajemství a Rarach v Čertově stěně. Blízký mu byl i Mozart. Vedle Leporella to byly i tak rozdílné role jako Sarastro a Papageno v Kouzelné flétně, Osmin v Únosu ze serailu a samozřejmě také titulní hrdina Figarovy svatby. Z dalších jeho postav připomeňme alepoň Basilia z Rossiniho Lazebníka sevillského a Gesslera z Viléma Tella, Biterolfa ve Wagnerově Tannhäuserovi anebo  Mlynáře v Dargomyžského Rusalce.V červnu 1892 sklidila ve Vídni mimořádný úspěch Smetanova Prodaná nevěsta, kterou tam Opera Národního divadla hrála u příležitosti Mezinárodní divadelní výstavy. Vilém Heš se stal rázem obletovanou postavou a začal koketovat s myšlenkou, že vymění Prahu za Vídeň. I když vedení Národního divadla hodlalo vytvořit Hešovi na tu dobu v českých poměrech nevídané finanční zabezpečení, Hešovi jeho záměr dostat se do Vídně nakonec vyšel, ale nebylo to jednoduché a přímo. Kolem jeho odchodu vznikla řada legend, jednu půvabnou publikuje ve své knize Stará garda Národního divadla Ladislav Novák.

Novák byl vynikající národohospodář, dlouholetý poslanec a ministr v meziválečném Československu, ale současně také sám kumštýř a velký přítel umělců, speciálně Oskara Nedbala, pro něhož napsal libreta k jeho úspěšným baletům. Napsal několik nepochybně cenných vzpomínkových knih. Ve sbírce vzpomínek na členy zakládající generace Národního divadla publikoval roztomilou historku o tom, jak Hešovi do Vídně pomohla k jeho vídeňskému angažmá výborná česká herečka Marie Pospíšilová, která po dlouhodobých neshodách s ředitelem Šubertem opustila Národní divadlo a sklízela slávu v německých divadlech. Ta údajně požádala o pomoc  svou kolegyni z Burgtheatru, císařovu důvěrnou přítelkyni Katharinu Schratt, která se do celé záležitosti angažovala. Autor Nedbalových libret byl sice velmi střízlivý ekonom, ale také vynikající fabulátor a některé jeho údaje je nutné přijímat s určitou rezervou, o čemž jsem se sám přesvědčil i v jiných případech.

Ale ať to bylo, jak to bylo, Heš se nakonec do Vídně dostal. S Prahou se rozloučil ve své oblíbené roli Beckmessera v Mistrech pěvcích dne 8. května 1894. Rozloučení bylo velkolepé. Po představení následovalo bujaré posezení s přáteli v oblíbené vinárně.

V Národním divadle vystoupil po svém odchodu Vilém Heš už pouze ve čtyřech představeních v červnu roku 1901. Bylo to v roli Kecala, Sarastra a dvakrát jako Mefisto. I tehdy provázely Heše bouřlivé ovace.

Nejdříve se ale stal členem Hamburské opery. Tamějšímu řediteli Pollinimu ho doporučil jeho přítel, známý vídeňský divadelní manažer Franz Jauner. Za vedení velmi zkušeného divadelního profesionála Bernharda Polliniho si hamburská opera vydobyla výtečné renomé. Především se tak stalo díky Gustavu Mahlerovi, jenž v té době byl dirigentem a uměleckým šéfem souboru. Heš měl štěstí, že se do Hamburku dostal. Nejen, že tam dostal řadu příležitostí, ale došlo i ke vzniku přátelského vztahu mezi ním a Mahlerem. Je zajímavé, že dva lidé tak odlišných letor, jakým byl uzavřený introvert Mahler a bohémsky rozevlátý Heš, k sobě nalezli blízký vztah, který pak trval i po celou dobu Hešova vídeňského působení. Mahler dokonce byl svědkem při druhé Hešově svatbě, když se oženil s dcerou svého vídeňského kolegy, výborného a velmi populárního tenoristy Franze Schrödtera (sedmasedmdesátkrát zpíval ve Dvorní opeře Jeníka v Prodané nevěstě).

V  Hamburku se také seznámil s Josefem Bohuslavem Foersterem a především s jeho manželkou, zpěvačkou Berthou Lauterer. Spolu s ní také Heš účinkoval při prvních hamburských provedeních Prodané nevěsty a Hubičky, které velký propagátor české hudby v hansovním městě uvedl.

Ve svazku Novákovy Staré gardy, z něhož jsem mimo jiné čerpal informace, je Hešovo hamburské působení zmíněno jen letmo a spíše negativně a o Gustavu Mahlerovi tam není ani zmínka, což nepochybně bylo způsobeno tím, že kniha vyšla v době okupace v roce 1944.

Členem vídeňské Hofoper se stal Vilém Heš na podzim 1906 a zůstal jím až do své smrti. Podle oficiálních webových stránek Wiener Staatsoper účinkoval celkem ve čtyři sta devadesáti představeních, a to je více než kterýkoli jiný český umělec, a to i když počítáme mezi české umělce Marii Jeritzu (čtyři sta čtyřicet dva představení) a Leo Slezaka (čtyři sta čtyřicet představení). Velkou část z nich odzpíval pod taktovkou Gustava Mahlera.4. října vystoupil v roli Kecala při vídeňské premiéře Prodané nevěsty, kterou dirigoval Gustav Mahler. Kecala zpíval na její scéně celkem sedmašedesátkrát. O rok později následovalo první vídeňské uvedení Dalibora, Heš zpíval žalářníka Beneše, dirigoval opět Gustav Mahler. Připomeňme alespoň některé z jeho dalších četných rolí, mozartovské postavy Dona Alfonsa v Così fan tutte, Osmina v Únosu ze serailu a titulní roli ve Figarově svatbě, Gremina v Evženu Oněginovi, Rocca v Beethovenově Fideliu, kardinála de Broni v Halévyho Židovce, vytouženého Marcela v Meyerbeerových Hugenotech, Ramfise ve Verdiho Aidě a samozřejmě wagnerovské hrdiny, Dalanda v Bludném Holanďanu, Kardinála v Rienzim, Fafnera ve Zlatě Rýna a Hundinga ve Valkýře.Pod Mahlerovou taktovkou také zpíval sóla v Dvořákově Svaté Ludmile a v Beethovenově Deváté. Na četných písňových koncertech propagoval českou tvorbu. Vždy se cítil a smýšlel jako český vlastenec.