Dva roky s Jiřím Bubeníčkem v Baletním panoramatu (1)

Baletná panoráma Pavla Juráša (156)

Tentoraz:

• Konec je začátek – Jiří Bubeníček a jeho uplynulé dva roky (1)
• Backstage Novoročného koncertu z Viedne
• Čo sleduje Ondrej Šoth?

Konec je začátek – dva roky s Jiřím Bubeníčkem
Jiří Bubeníček – meno, ktoré poznajú aj takí, ktorí na balete nikdy neboli, len keď ho vidia aj s jeho bratom, nevedia, ktorému dať ktoré meno. Tanečník, ktorého si zamilovali diváci na celom svete. Tanečník, pre ktorého stavali balety najslávnejší choreografi súčasnosti. Muž, ktorý sa páči ženám, človek, ktorého by za priateľa chceli mnohí. Umelec v aktívnom prechode od interpretácie k choreografii na plný úväzok.

Každý rozhovor si uchováva vnútornú potrebu pýtajúceho dopátrať sa nejakej pravdy, nejakej myšlienky. Nekladie ich bez rozmyslu, akoby len pečiatkoval poštové obálky na pošte. Novinár túži získať hviezdu na rozhovor a dostať z nej odpovede, ktoré sa stanú nesmrteľné, vyzradené tajomstvá, priznané aféry, dojemné životné skúsenosti. Dôležitejšie než táto pozlátka je však pokúsiť sa čitateľovi respondenta priblížiť, zachytiť jeho podstatu, slovami vykresliť jeho tvár, myšlienkami maľovať jeho obraz.

Česko je umelecká veľmoc v časozberných dokumentoch. Dostal som nápad na jar roku 2014, po jeho mimoriadnom, zatiaľ poslednom hosťovaní v Česku s vlastným súborom Les Ballets Bubeníček uskutočniť takýto literárny dokument. Dohodli sme sa, že sa dva roky až do konca jeho aktívnej tanečnej kariéry, ktorý plánoval na jeseň 2015, budeme stretávať. Chcel som tým akosi zachytiť životné tempo, množstvo aktivít a aj viac človeka Jiřího bez slávneho priezviska, na ktoré si ľudia kupujú vstupenky. Zároveň som chcel tak rozsiahlejším rozhovorom vzdať hold jeho úchvatnej tanečnej kariére. Takže sme v kuchyni, ja som si vybalil krámy a nechcel sa zbytočne zakecať, aby sme všetko stihli a začali naše dvojročné dobrodružstvo, kým nastane čas, keď sa Jiří pôjde pripravovať na večerné predstavenie. Keby ste chceli, aby som tú kuchyňu popísal… Niežeby som nechcel prezradiť, ako vyzerá kuchyňa Jiřího Bubeníčka, ale čo by mohlo byť na kuchyni zaujímavé. Skôr pocit útulnej domácej atmosféry, nie chladných kaviarní s glamour imidžom, kde sa rozhovory podávajú ako v audienčnej sieni aristokratov a vysokého kléru. A tak na konci starého a začiatku nového roku, kedy sa bilancuje, spomína a plánuje, vráťte sa v kalendári až o dva roky späť.

Jar 2014
Jiří, hneď v úvode chcem poďakovať, že ste súhlasili, aby sme urobili tento dlhý rozhovor, ktorý súvisí hlavne s vašimi guľatými narodeninami a koncom aktívnej tanečnej kariéry, ktorý ste si vytýčili, a že môžeme spolu hovoriť nielen o balete, ale že máme šancu povedať českým a slovenským čitateľom o vás niečo viac. Nielen situáciu javiskovú, keď prídete hosťovať do Česka so svojím Les Ballets Bubeníček, ale omnoho viac toho, čo tvorí vašu osobnosť. Bude jar a v júni vás čaká premiéra k jubileu Richarda Straussa Legenda o Jozefovi, do ktorej si vás ako prvé obsadenie vybral Stijn Celis. So Stijnom Celisom ste pracovali už niekoľkokrát. V Česku je skoro neznámy, v Drážďanoch má pevné miesto v repertoári a jeho kreácie pre súbor… Napríklad Romeo, kde ste Romeom… (tu)

Stijn Celis pracoval v Semperoper už po několikáté. Bohužel jsme se ale vždy tak nějak minuli. Vždy, když stavěl svůj balet pro soubor Semper opery, byl jsem někde ve světě na gala anebo tvořil novou choreografii. Když ale přišel postavit svoji novou verzi Romea a Julie, věděl jsem, že v takovém představení chci účinkovat, a naplánoval jsem si program tak, abych v Drážďanech nechyběl. Prakticky jsme se moc neznali, nikdy jsme spolu nepracovali, ale Stijn se mnou chtěl pracovat a obsadil mě do role Tybalta. Zkoušky probíhaly v pozitivní atmosféře, líbilo se mu, jak roli hraji, ale bylo vidět, že byl nějak zamyšlený ohledně obsazení role Romea. Jednou po zkoušce mi řekl, abych přišel druhý den i na zkoušku Romea, a po pár zkouškách jsem najednou byl první obsazení na hlavní roli. Myslím, že jsme si padli do oka, a od té doby jsme vlastně měli super spolupráci. Po úspěšné premiéře, kde jsem vlastně tančil Romea poprvé v kariéře, jsem dostal další možnost. Ztvárnit v jeho další nové kreaci pro soubor v Drážďanech hlavní roli, a to Josefa v Josefově legendě. Byl jsem moc rád, protože Stijn na mně postavil dva velké dějové balety, což je sen každého tanečníka.

Jiří, aký je váš Jozef, pocitovo a technicky v podtextoch a hereckej tvorbe? Líši sa od predstavy v konvenčnom zmysle o biblickom mladíčkovi, ktorého zradia bratia a on vďaka svojim zásadám odmietne zvádzanie Putifárky, čo mu vynesie najprv problémy a potom šťastný život?

Konkrétně v Legendě je role dosti náročná. Celou dobu vlastně neslezu z jeviště. Je to tak trochu podobné jako například v Nižinském v době, kdy jsem tančil v Hamburku. Velice náročné na kondičku. Zkoušelo se hodně. Na začátku jsem si dokonce při jevištní zkoušce natáhl lýtko, neboť tam mám variaci za variací, velmi dlouhá sóla. Herecky jsem měl volnou ruku, takže tu dramaturgii role jsem vytvářel s ním. Cellis šel podle příběhu a také podle Straussových poznámek v partituře. Navzdory fyzické náročnosti jsem se v této roli opravdu cítil dobře. Při kreaci mi dal velkou volnost v pohybech a mnoho kroků jsem vlastně vymyslel sám sobě. Takže celá role byla tak nějak ušitá na mne a perfektně mi pasovala. Putifarkou byla Svetlana Gileva, se kterou jsem vždy rád tančil. Je to milá holka a na sále je vždycky v pohodě. Vážím si všech umělců, kteří jsou na vrcholu své kariéry a přitom zůstávají prostými a skromnými lidmi.

V Biblii je zachytené množstvo archetypálnych situácií. Jozef je jednou z nich. Mladík, ktorý si stráži svoju vieru (nemusíme ju nutne chápať v katolíckom kontexte), ctí mravný poriadok, odmieta sex s vydatou ženou, hľadá pravdu… Riadite sa aj vy niečím podobným vo svojom živote?

Myslím, že právě v dnešní době, kdy slyšíme z médií do nekonečna o denních podvodech v politice a dokonce o hrozbě války, je důležité si uchovat tak nějak čistou duši. Držet se co nejblíže pravdy. A nebát se být upřímný. Ale vědět, že vaše pravda nemusí být stoprocentní realita.

V umeleckej sfére je bežné, že divadlá ovláda taká vnútorná mafia, ktorá si vymieňa angažmán, repertoár, dáva si navzájom prácu… Nikoho medzi seba nepustia… Rôzne tajné historky o konkurzoch a zmluvách sú na dennom poriadku… Celkom opačné chovanie žiada od podriadených, akoby šéfovia ako Putifárka zneužívali svoje kompetencie… Je možné v tomto svete zostať nepoškvrnený?

Ano, v divadle, ale myslím i v každé jiné instituci, kde pracuje mnoho zaměstnanců, se děje mnoho zvláštních věcí. Není to ale nic nového. Je to problém lidstva už po mnoho století a asi bude i dál. Z každé životní situace se člověk poučí pro tu další a hledá, jak v tom fungovat. Je to v první řadě otázka charakteru člověka. Někdy vás to stáhne dobře dolů. Ale nikdy nezapomenu, co mi jednou řekl John Neumeier: „Vždy ti zůstane poctivě odpracovaná práce. Tu ti nikdo nemůže vzít.“ A i když to může znít naivně, já věřím, a vždy věřit budu, v poctivost.
***

Zarozprávame sa k téme príbehu, prvých skúšok a typického Bubeníčkovho pracovného nasadenia. Ani po náročnom hosťovaní v ND v Prahe, kde si celý súbor tanečníkov riadil s bratom sám a dozerali aj na filmovanie a na všetko, čo sa týka nielen umeleckej, ale aj logistickej a organizačnej stránky, si tanečník nevydýchol. Jirko dáva logické prirovnanie k práci: „Ako tanečník, keď nejdeš na tréning, musíš to dohnať a dostať sa do toho.“ Musím sa pousmiať, lebo neviem o prípade, že by práve on tréning vynechal. Naopak je tam vždy medzi prvými. „Také jako choreograf se snažím myslet kreativně a během sezony udělat aspoň malou věc.“ A dodáva myšlienku, ktorá hodne vystihuje jeho charakter a pracovitosť, či skôr priamočiarosť, silu neschovávať sa za frázy:„Schopnost tvořit, to totiž není jen talent od Boha, ale i práce, musí se to zkoušet a procvičovat.“ Nedošli sme k choreografii náhodou. Veľká pocta pre českého choreografa. Viedenský Štátny balet znova zaradil na repertoár Jiřího choreografiu Le Souffle de l’Esprit do veľkolepého večera s príznačným názvom Meistersignaturen – vedľa Neumeiera, Rudi van Dantziga a Balanchina. (tu).

Leto 2014
Premiéra Legendy o Jozefovi (tu) pred prázdninami 28. júna dopadla – ako inak – výborne. To je radostné. V Česku sme sa moc nedozvedeli, ale napríklad Ilona Landgraf, veľká nemecká blogerka, Bubeníčkov výkon veľmi chváli a obdivuje ambivalentný charakter jeho kreácie. Jozefa skromného a pokorného voči Putifárovi, ale aj v jeho snoch a myšlienkových flirtoch ako silného, skutočného a arogantného. Kritička Bubeníčkovmu hereckému koncertu pre Jozefa pripisuje charakteristiky ako sympatický, živočíšny, ľahko narcistický, zamilovaný do sveta, v ktorom žije. Kritička píše: „Bubeníček je profesionálny až do špiku kostí, ostrieľaný herec, ktorý vie, ako formovať rolu. Páčili sa mi momenty, v ktorých ukázal malé praskliny na Jozefovom verejnom vystupovaní a ukázal pohľad do hlbších úrovní jeho osobnosti. Bubeníček zvládol krehké scény, ktoré vyžadujú umeleckú poctivosť a autenticitu.“ (danceviewtimes.typepad.com – 21. 7. 2014 – In Honor of Richard Strauss – Ilona Landgraf)

Dôležitý kultúrny server tanznetz.de napísal: „Našťastie, tanečník ako Jiří Bubeníček v titulnej úlohe je úplne zbavený povrchnosti. Jedná sa o vysoko pôsobivý, existenciálny výkon, a to najmä v mimoriadne veľkých sólach, v ambivalencii erotickej neistoty v pas de deux so Svetlanou Gilevou ako zvodkyňou a tiež v pas de deux scénach s Elenou Vostrotinou ako zachraňujúcim anjelom, ktorá s takouto ľahkosťou špičiek už nepotrebuje žiadne krídla.“ Na inom mieste: „Áno. Jiří Bubeníček nie je chlapec, ale je skôr muž. Aj hľadaná blízkosť kancelára, aj jeho do zlata zahalená manželka ho nechávajú celkom nedotknutého.“ Aj ďalšie články a analýzy si všímajú prínos tanečníka pre samotného choreografa a jeho vyjadrenie. „On vie (mysleno Stijn Celis), čo má v Jiřím Bubeníčkovi: na sto percent spoľahlivého darcu, ktorý má odvahu inovovať,“ píše na margo večera Gisela Sonnenburg na webe ballett-journal.de „Jiří Bubeníček vzor mužnosti“; a obľúbená esejistka-kritička pokračuje: „U Celisa titulná postava demonštratívne ovládne scénu. Nielen zovňajškovo. Ale jeho pocity, jeho ambície, jeho vízie, jeho modlitby, jeho vnútorný svet, sú dôležité. Aj keď – a to je ťažké pre mnohých pánskych tanečníkov v tanci – je predmetom lásky a túžby, a nie násilníkom. „On miluje Boha,“ hovorí Jiří Bubeníček plný pochopenia roly, „a vidí sám seba nie pasívne odsunutého do trpného rodu. Pre neho sa stáva zápal viery až tak eroticky príťažlivý, že aj mocná manželka Putifárova javí silný záujem o neho.“ Autorka dokonca vymýšľa po videnom výkone tanečníka špeciálny status pre fanúšika: „…Vznešený vagabund. Videla som ťa včera ako Jozefa a spôsob, ako vyjednávaš o svojom živote – osude – s Bohom, ako tam stojíš, akoby to bolo to najprirodzenejšie na svete! Byť krásny a ohybný sa ma veľmi dotklo – ťažko na mňa zapôsobilo. Na konci taký smutný a rozorvaný, no zároveň predsa prešťastný.“
***

Jiří, teraz v júli na konci. Aká bola vaša sezóna? Ja by som to trochu rozdelil. Zdá sa mi, že bola, čo sa vás týka, silne interpretačná. Po tom, čo tá predchádzajúca bola skôr choreografická a postavili ste dva nové balety, jeden v Amerike, jeden v Gelsenkirchene, dueto pre hviezdy Parížskej opery na turné do Japonska, svoj Kánon pre Royal Ballet School v Londýne, túto sezónu ste hlavne tancovali. Najprv v dvoch kusoch vo večere Nordic Light a teraz na konci táto nová kreácia Jozef… Vnímate to podobne, že ste sa viac zamerali na seba ako interpreta a tanečníka?

Můžu říct, sezonu jsem si jako tanečník užíval. Tancoval jsem opět Romea, Šípkovou, Louskáčka s Polinou Semionovou, například krásný balet Bella Figura, a pak přišla Legenda. Ale každá sezona je jiná. Někdy mám více nabídek na choreografickou tvorbu a proto se tomu rád, když je čas a možnost, věnuji. A když přijdou zajímavé role, rád si je zatančím. Tak nějak se snažím taneční kariéru s tou choreografickou držet v rovnováze. Protože oba umělecké směry jsou součástí mé osoby.

***

Tu sa trošku zarozprávame. Znovu sedieť v kuchyni, kde je dobrý stôl na písanie, je inšpiratívne. Jiří hovorí zaujímavú myšlienku, že ako tanečník sa vždy snaží uvažovať tiež ako choreograf. A ako tanečník chce pracovať tak dobre, že keby bol on sám na mieste choreografa, aby bol so sebou ako interpretom spokojný.
***

Vy ste zatancovali už bezpočet postáv. Tým, že ste odišli do Drážďan, dostali ste sa aj k majstrovským baletom, ako je Balanchinov Apollon (tu) či Franz v Balanchinovej Coppélii – tiež krásna rola, a ďalšie oslnivé balety. Môže vás choreograf ešte prekvapiť? Keď príde a začnete pracovať na sále?

Každý tvůrce je jiný a má jinou choreografickou řeč. Rád se nechám překvapit a čerpám znalosti například i z toho, jak pracují na sále nebo jak psychologicky přemýšlejí. Například práce s Celisem byla právě na této úrovni zajímavá a poučná. Je při tvoření klidný, i když čas kvapí, a třebaže nemá v tom momentě nápad, tak si počká a nestresuje se. Bylo zajímavé vidět, jak nechal tvorbu plynout jejím tempem. Věřím, že stejně někde v éteru ta choreografie už dávno existuje. Proto je důležité splynout s tímto momentem, aby se myšlenka mohla stát realitou, a nesnažit se ji takzvaně znásilnit.

Pretože ste dostali Jozefa ako prvé obsadenie, trochu vás minulo prvé obsadenie v novom balete Alexeja Ratmanského, ale pracovali ste s ním. Je to skutočne taký génius, ako ho svetová kritika vidí? (pozn.: Toto je pre Jiřího ťažká otázka, skromne poznamená: „Pro mne je těžké kritizovat.“)

Je to určitě profík. Pracoval klidně a vždy věděl, co chce. A když se třeba při tvoření takzvaně zasekl, odešel na dvacet minut, asi si vše v klidu promyslel, a když se vrátil, pokračoval v klidu dále. Ale to se stalo asi jen jednou. Má také dobře zvládnutou taneční techniku a umí výborně poradit. Je vidět, že byl dobrým tanečníkem a že má i výborné školy. Práce s ním byla opravdu zajímavá. Ale abych se přiznal, viděl jsem od něho jen pár baletů. A většinou jen na internetu. A Ratmansky patří rozhodně mezi jednoho z nejžádanějších choreografů dnešní doby.
***

Keď sa zarozprávame o Ratmanskom, Jiří prezradí ešte veľmi zaujímavú vec, čo mnohým choreografom absolútne chýba, že Ratmansky vie tanečníkovi poradiť napríklad aj technicky. „Ruští tanečníci a choreografové toto umí. Řekne jednu dvě opravy, a je to hned lepší,“ rekapituluje Jiří a dodáva: „Také se mi líbí, že je muzikální.“
***

Viem, že máte ešte nejaké interpretačné sny, hlavne čo sa týka veľkých celovečerných baletov s príbehom. Je pravda, že sa vám v budúcej sezóne jeden tento sen splní a vy budete tancovať na domovskej scéne v MacMillanovej Manon?

Přesně tak. Velký sen se mi akorát splnil. Byl jsem obsazen na hlavní roli rytíře Des Grieux v krásném dějovém baletu Manon. Dějové balety mám velice rád. Například Armanda v Dámě s kaméliemi v Hamburku jsem miloval. Ztvárnit roli na jevišti, vžít se do pocitu hlavního hrdiny a projít celým dějem, to je úžasný pocit. Vždy jsem se snažil dát do role upřímnost a pravdu. Rád se do role ponořím tak, že jsem mnohokrát zapomenul i na sebe sama. Začneme koncem září 2015, celý říjen, a v listopadu je premiéra.

Jeseň 2014
Teraz, vážení čitatelia, trochu poskočíme, a sme v septembri po lete. To utieklo samozrejme ako peľ rozkvitnutých lúk. Umelec ako Jiří však sám hovorí: „Potřebuji mít práci, protože ta mě naplňuje a dává mi energii. Kreativní práci mám rád. Můj mozek se tím zabývá a tělo si odpočine.“
***

Viem, že ste boli na niekoľkých zaujímavých projektoch. Pozvaný na gala… Do Petrohradu… To nie je pravidlo a je to veľké vyznamenanie. Boli ste i s bratom opäť pozvaní na prestížny festival Dance Open do Petrohradu. Medzitým gala v Nice. Potom ste sa do Petrohradu vrátili na spomenuté gala k pocte Kurgapkiny (Baletní panorama tu a tu). Stihli ste niekoľko ďalších prestížnych projektov. Ale moja otázka smeruje k tomu: Cítite sa tam ako reprezentant Česka, či ste sám za seba, za svoje umenie?

Myslím, že reprezentuji jak sebe, tak i soubor, ve kterém pracuji, a samozřejmě Českou republiku. Já jsem Čech! Nikdy jsem nepožádal o německý pas, i když na to určitě právo mám a po třiadvaceti letech bych pas dostal bez problémů. Reprezentuji jako umělec, tanečník a choreograf třiadvacet let české taneční umění po opravdu celém světě. Procestoval jsem snad celou planetu!

Nechýba vám ale nejaký povedzme povinný letný odpočinok? Každý deň sa hýbať, udržovať sa v špičkovej forme, pretože publikum od vás čaká maximálne výkony…

S radostí si samozřejmě odpočinu. Rád si najdu chvilku v létě a odjedu na řecké ostrovy. Tam je atmosféra nádherného pocitu jednoduchosti a vracím se nabitý energií na celý rok. Ale tvořivou a hlavně kreativní práci potřebuji k životu! Naplňuje mě a dává mi vlastně také energii, i když jinou.

O pár týždňov budete mať narodeniny. Nie sú to hocijaké narodeniny, ale úplne hypnotická štyridsiatka. Baví vás ešte to všetko, čo musíte denne robiť, pretože ste tanečník? Nehovoríte si, že ste si mali vybrať iné povolanie?

Samozřejmě jsou někdy dny, kdy to sluníčko nesvítí, ale sluníčko tam vždycky je, i když ho zakrývají mraky. Jak říkám, je to můj koníček, mám to rád, i když to někdy bolí, ale má to cenu. Teď mi bude čtyřicet, konec se blíží, ale já se na to těším. Konec není smutný, protože je začátkem něčeho nového a na tento začátek se těším.

Aké sú vlastne najsvetlejšie stránky vašej kariéry?

Snad každý pocit na jevišti. Opravdu! Pro mě to byl vždy svátek být na jevišti, obléknout si kostým, líčení, večerní příprava na představení, koncentrace před výstupem a pak už jen takzvaný „let“. Vždy to pro mě byla věc osobní, psychická, a poznání sebe samého. Více o mozku, myšlení, a jak najít cestu svobody. Přirovnal bych to asi k meditaci a některé představení asi k přiblížení se k pocitu osvícení. Myslím, že jsem měl také asi štěstí, ale také jsme s bráchou dohromady vždy hodně a hodně na sále dřeli. Ale kdybych měl být konkrétní, tak rád vzpomínám na časy, kdy jsem byl během šesti let mnohokrát v Pařížské opeře a tančil se souborem. Například roli Armanda v Dámě s kaméliemi, mnoho představení s hvězdami, jako byla Aurélie Dupont anebo Agnès Letestu. Byl jsem za ztvárnění této role dokonce oceněn Benois de la Danse v Moskvě. Dále třikrát nebo čtyřikrát každý druhý rok jsem byl se skupinou Benjamina Pecha, s tanečníky z Paříže, na zájezdu v Tokiu a tančil například s Marie-Agnès Gillot a ostatními hvězdami Pařížské opery. Samozřejmě nemohu také opomenout krásné vzpomínky na Hamburk, když například John Neumeier pro mne stavěl roli Vaslava Nijinského v baletu Nižinsky anebo byl mnou inspirován a postavil mi takzvaně „na kůži“ hlavní roli Kosťu v Rackovi od Čechova. Má umělecká práce je ale také choreografie a rád se chlubím tím, že jsem postavil balety pro velké soubory, například pro známý světový soubor New York City Ballet a další. Celá kariéra byla nádherná, kreativní, hodně jsem se naučil a jsem rád, že jsem měl tuto možnost v mém životě.

A tie horšie?

Samozřejmě pro tanečníka, a hlavně mladého, je nejdůležitější tančit. Takže když jsem měl, myslím v druhé sezoně v Hamburku, úraz a byl mi následně operován meniskus, nebyl jsem na tom moc dobře. Tehdy před dvaceti lety se nevědělo, zda to koleno zvládne i dále. Meniskus jsem měl už poškozený od školy a měl jsem tehdy strach, jak to půjde dál. Hlavně proto, že jsem byl na začátku své taneční kariéry. Podobné úrazy si ale každý tanečník prožije, bohužel to patří k naší profesi. Člověk se z úrazu vždy poučí a nějak ho to psychicky posune dále. Jako by se znovu narodil.

***

Mimo rozhovoru tanečník sám akoby dával návod ako dobrý kolega tanečníkom, ktorí toto budú čítať: „Takové úrazy jsou černé stránky kariéry. Ale je dobré si vzít z toho ponaučení. Já se vždy snažil poučit. Proč se to stalo? Dělám špatně nějaké pohyby u tyče na tréninku? Nebo se málo rozcvičuji?“ Nielen to, rozvádza aj psychický aspekt tancovania: „Důležité je připravit se psychicky na den, jak je dlouhý, rozdělit si síly. Mladý člověk někdy dělá vše moc naplno, přitom někdy stačí dát více sílu inteligentní než sílu fyzickou,“ glosuje tanečník, ktorý zatancoval gigantický repertoár, a ten, kto nepoznal, čo sú to napríklad hamburské Ballettagen, si to ťažko vie predstaviť.
***

A čo by ste si sám najviac priali k narodeninám?

Aby mne neopustila inspirace.

Nemáte trochu pálčivý pocit, že máte guľaté narodeniny a okrem svojej kariéry nemáte vlastne nič ako človek? Nemáte manželku, rodinu, deti, domov, ste stále na cestách…

Víte, bohatství je pro každého něco jiného. Někdo je bohatý, protože má peníze, někdo má rodinu a lásku okolo sebe. Neberu to tak, že něco nemám. Když si vyberete tuto práci, tohoto koníčka, člověk musí vědět, že to není jen takové zaměstnání, kde si člověk odpracuje hodiny a pak jde na kafe a domů. Nebo ví přesně, kdy má celý rok volno. V tanečním umění, v těchto vysokých profesionálních rovinách, jde hlavně o vášeň k umění, lásku, ale také o, řekl bych až bláznivé, zažrání se do věci jako takové. Také jsem vždy cítil, že mám nějaké poslání, dostali jsme s bráchou talent od Boha a naším úkolem bylo a je tento dar rozvíjet. Je to něco, co jsem si já sám vybral, neboli spíše je to součástí toho, kdo jsem. Nikdo mě do toho nenutil, takže času, který jsem umění věnoval, opravdu nelituji. Osobní život mám, bez toho to nejde. Bez osobního života člověk nemůže tancovat velké role, musí být svým životem inspirovaný. Samozřejmě si rodinu přeji, a když se to stane dnes nebo za rok, tak to tak má být, a je důležité brát život a přijmout ho takový, jaký je. Věřím v lásku, a to v tu opravdovou lásku. Nebudu s někým jen proto, abych se necítil sám. Proto jsem si rád počkal. A teď jsem velice šťastný.

Myslím to aj v súvislosti s tým, že žijeme v dobe, kedy nás ovládajú médiá. Sme v zajatí masmediálnych správ, ktoré sú často skreslené a úmyselne orientované jedným smerom. Od osudu kurčiat, ktoré si kupujeme, cez životné prostredie až po veľké veci ako vzťahy USA k Európe, ukrajinskú krízu a ďalšie…

Bohužel to tak vypadá, že je momentálně více agrese po celém světě. Dost se všude válčí. Člověk může věřit jedné nebo druhé straně, ale jestli se začnou řešit tyto problémy armádou a válkou, tak je to obrovská chyba. Trpí tím jen a opět obyčejný lid, lidé, kteří s problémy těch, kteří konflikty vyprovokovali, nemají nic společného. To je na tom to nejhorší! Stovky nevinných lidí zemřelo a denně umírá.

Ste veľký športový fanúšik, sledovali ste hokejové majstrovstvá. Nie je vám potom spätne ľúto, že o vašich úspechoch sa doma nevie, a pritom podávate na scéne výkon podobný výkonom vrcholových športovcov, akurát nemáte taký dobrý plat a mediálnu pozornosť? A bohužiaľ vás nevidíme v priamom prenose… (smiech)

Myslím, že tanec by měl být určitě více propagovaný. Hlavně v médiích a také v televizi. Líbí se mi, že vznikl kulturní program ČT art. Je to super nápad a držím jim palce. Každá zmínka o umění a tanci, i když je třeba jen krátká, určitě pomůže.

Sport mám rád a takové mistrovství světa v hokeji si určitě nenechám ujít. Je to náš národní sport a koukám na něj už od malička. Také jsme ho s klukama chodili hrát. Sleduji třeba Jágra, který je inspirací pro mládež a vůbec je profík. Myslím, že jsme stejně staří, a stejně jako on v hokeji, brácha i já makáme v baletu i přes čas. Ještě po tréninku jde sám trénovat, a to jsme s bráchou dělali celou naši kariéru. Také rád koukám na tenis. Když jsme s Ottou byli pozvaní do Všechnopárty, pořadu pana Šípa v České televizi, tak tam s námi byla i Andrea Hlaváčková. Trochu jsme se seznámili a párkrát byla na našem představení a já v Praze na tenisu. Sleduji i fotbal, hlavně když hraje FC Viktoria Plzeň! (smiech)

Začínate cestovať do Dortmundu, choreografovať svoj nový balet. Po Faunovi, ktorý bol krátky, je to taký váš epický balet. Premiéra bude v Theater Dortmund s dortmundským baletom 14. februára 2015.

Piano je nádherný film a pokaždé mě dojme. Už od uvedení filmu v kinech jsem věděl, že se jednou do zpracování tohoto oscarového filmu jako baletního dramatu vrhnu. Ale čekal jsem, až přijde správná příležitost a také až jako choreograf budu mít dostatečné zkušenosti na dějové balety. Pár let uplynulo a příležitost se naskytla v Dortmundu pro jejich baletní soubor. Příprava na balet trvala něco přes rok. Jeli jsme dokonce s bráchou v létě na Nový Zéland, kde se příběh odehrává. Inspirovat se krajinou a také zdejší kulturou Maorů, domorodců, kteří jsou rovněž součástí tohoto příběhu z osmnáctého století, kdy začínalo velké osídlování Nového Zélandu. Bratr filmoval pláže, přírodu, natáčel zvuky, hodně jsme cestovali v malém karavanu a spali, kde se dalo. A studovali maorskou kulturu hodiny v muzeích. Pro mě je vždy důležité, aby jednak byl dobrý scénář a jednak aby i dramaturgie baletu, příběhu a dramatická cesta jednotlivých postav fungovaly. Příběh byl zajímavý tím, že jsem měl postavy elegantní z osmnáctého století a maorskou kulturu. Takže jsem hledal i například jinou taneční a pohybovou řeč pro tyto dva velice rozdílné světy. Například veškerá hudba, na kterou Maorové tančí, je autentická a je dovezená až z Nového Zélandu a pohyby byly inspirovány jejich tradičním tancem Haka.

Piano vďaka filmu obletelo svet. Myslíte, že ten príbeh má dnes ešte presah? Nie je to trochu vzdialená, na city útočiaca história o nešťastnom manželstve, akých je v svetovej literatúre či filme mnoho a mnoho?

Na příběhu se mi líbilo, že hlavní postavou je žena. Také doba příběhu, exotika, kde se odehrává, a vztah, který tak hluboce hlavní postava prožívá. Chtěl jsem se vcítit do problémů této ženy, která je zajímavá také tím, že nemluví a používá znakovou řeč. Což byla také možnost vyjádřit ji pohybově jinak než ostatní role v příběhu. Hlavní postava Ada odjíždí do Aucklandu na Nový Zéland, vdala se za muže, kterého předtím neznala. Brzo se ale zamiluje do jiného. V příběhu je také vedle hlavní postavy druhá a velice důležitá role její dcery. Do role dcery Flory jsem obsadil dvanáctiletou dívenku. Bylo nádherné vidět, jak tato mladá tanečnice se herecky vyvíjela od začátku až do premiéry, kdy roli hrála jako profesionální herec. A to mě na práci bavilo nejvíc. Dát lidem, tanečníkům, šanci zdokonalit se a posunout je o krůček dále, pomoct jim v tomto krásném oboru. (tu)

***

Nemecká kritika na rozdiel od českej (diváci mali možnosť vidieť predstavenie v mimoriadnom festivalovom hosťovaní dortmundského súboru v rámci festivalu Plzeň mesto kultúry) nešetrila chválou. „Presvedčivé: neoklasická choreografia Jiřího Bubeníčka, obohatená o folklórne tance Maori, a excelentní dortmundskí tanečníci. Vo viktoriánskych šatách a kostýmoch, ktoré rozprávajú nešťastný milostný príbeh s otvoreným koncom. Svetová premiéra s oslavujúcim publikom vo vypredanom opernom dome,“ píše derwesten.de s titulkom Naturalistický filmový balet pre Dortmund. Landgraf on Dance hodnotí: „Jiří Bubeníček skúsene hrá s tempom, má čas, aby rozvinul vzťah medzi Adou a Alistairom, a najmä medzi Adou a Georgom akceleruje pri rôznych príležitostiach, a tak udržiava oblúk napätia v celku. Tiež zahŕňa bočnú líniu – divadelné predstavenie na misijnej stanici, ktoré som najprv považovala za vynechateľné. Ale potom som si to rozmyslela. Táto prestávka poskytuje príležitosť upozorniť na kultúrne zákopy medzi bigotnou spoločnosťou a domorodými ľuďmi kolonizovanými Britmi. To tiež umožňuje zapojenie pôvabného reverenda Campbella – vlastne sukničkára – a detí tancujúcich ako koledníci. Navyše motív sekery je vyzdvihnutý v divadelnom predstavení (scéna z príbehu Modrofúza). Pantomíma – dnes odsudzovaná ako staromódna, takmer červená handra pre iných choreografov – je u Bubeníčka použitá ako dôležitý nástroj.“ Správne predstavenie evokuje rôznorodé názory. Taký je správny divadelný účinok. Tak, ako si choreograf vyberá svoje témy a poznamenáva k nim: „Složitá psychologie soužití je pro mě vždy zajímavá a aktuální.“
(pokračovanie nabudúce)

 

Aktuality
V rodine Bubeníčkovcov ešte zostaňme. Na Nový rok milióny divákov po celom svete sledovali prenos tradičného Novoročného koncertu Viedenských filharmonikov. Dve baletné čísla pripravil na objednávku šéfa súboru Wiener Staatsballettu Manuela Legrisa práve Jiří Bubeníček. Vďaka pozvaniu tanečníka a choreografa a rakúskej stanici ORF som navštívil filmovanie slávneho Cisárskeho valčíka v Schönbrunne (tu). Odvtedy až do 1. januára platilo prísne embargo na informácie aj na akýkoľvek obrazový materiál. Teraz už môžete vidieť pôsobivú dokumentárnu galériu od tradičného spolupracovníka Jiřího Bubeníčka – od jeho skvelého brata Otta. Intenzívny pohľad do zákulisia, ako tanečné pasáže slávneho koncertu vznikajú.

Čo sledujem

Dnešným hosťom je mimoriadna tvorivá a správne kontroverzná osoba, ktorá zanecháva širokú brázdu v kultúrnom charaktere a histórii obidvoch našich, dnes už samostatných národov: Ondrej Šoth. Okrem rôznych funkcií hlavne choreograf, ktorý od svojej mladosti trvalo menil zabehnuté koľaje tanečného myslenia u nás. Jeho video sa ideálne hodí k novoročným predsavzatiam.

Ondrej Šoth vypísal aj myšlienky, ktoré sa mu páčia, a poslal ich z Košíc, ktoré sa mu stali tvorivou dielňou, kde pred rozpustením zachránil vlastným životom baletný súbor a vytvoril z neho mimoriadne teleso, ktoré, keby existovala merateľnosť a spravodlivosť, by bolo viac v centre pozornosti.

1. Vezmite do úvahy, že veľká láska a veľké úspechy vyžadujú veľký risk.
2. Keď prehráte, nenechajte si ujsť ponaučenie.
3. Postupujte podľa troch rád: 1. Rešpektujte seba. 2. Rešpektujte druhých. 3. Prijmite zodpovednosť za všetky svoje činy.
4. Pamätajte si, že nedostať to, čo chcete, je niekedy skvelý zásah šťastia.
5. Naučte sa pravidlá, aby ste vedeli, ako ich správne porušiť.
6. Nedovoľte, aby malé nezhody zranili veľké priateľstvo.
7. Keď si uvedomíte, že ste urobili chybu, urobte okamžite kroky k jej náprave.
8. Strávte nejaký čas osamote každý deň.
9. Otvorte svoju náruč zmene, ale nespreneverte sa svojim hodnotám.
10. Pamätajte si, že mlčanie je niekedy tá najlepšia odpoveď.
11. Žite dobrý, čestný život. Potom, keď ste starší a obzriete sa späť, budete sa môcť tešiť z neho druhýkrát.
12. Milujúca atmosféra vo vašej domácnosti je základom vášho života.
13. Pri nezhode s vašimi milovanými riešte iba aktuálnu situáciu. Nepoužívajte vychovávanie minulosťou.
14. Podeľte sa o svoje vedomosti. Je to spôsob, ako dosiahnuť nesmrteľnosť.
15. Buďte jemní k Zemi.
16. Raz do roka íďte niekam, kde ste nikdy predtým neboli.
17. Pamätajte si, že najlepší vzťah je ten, v ktorom vaša vzájomná láska je väčšia než vaše vzájomné potreby.