Dvakrát z hamburské Elbphilharmonie

Velkolepé Schönbergovy Písně z Gurre

Koncert, konaný v pondělí 19. června 2017 ve velkém sále hamburské Elbphilharmonie, nabídl ojedinělý zážitek. Hamburský filharmonický státní orchestr (Philharmonisches Staatsorchester Hamburg) společně se sborem Hamburské státní opery (Chor der Hamburgischen Staatsoper) a sborem Středoněmeckého rozhlasu z Lipska (MDR Rundfunkchor Leipzig) pod vedením dirigenta Kenta Nagana provedly monumentální Písně z Gurre (Gurre-Lieder) Arnolda Schönberga.

Příležitost slyšet Písně z Gurre v živém provedení, jež vyžaduje nejen obrovský orchestrální a sborový aparát, nýbrž i pět sólistů pro pěvecké party, svou náročností srovnatelné s obtížnými party Wagnerových oper, se právě pro tyto enormní provozovací nároky nabízí jen výjimečně. Milovník Schönbergových Písní z Gurre se sice může těšit řadou víceméně velmi zdařilých nahrávek, pořízených Rafaelem Kubelíkem, Jánosem Ferencsikem, Pierrem Boulezem, Seijem Ozawou, Riccardem Chaillym, Claudem Abbadem, Simonem Rattlem, Giuseppem Sinopolim či Michaelem Gielenem, avšak ani ta sebedokonalejší nahrávka nemůže nahradit zážitek z živého koncertu, což sice platí obecně, ale v případě tohoto monumentálního díla obřích rozměrů a stylové i žánrové rozmanitosti dvojnásob. Dílo, které vznikalo víc než deset let (mezi roky 1900 až 1911), představuje jeden z vrcholů hudebního pozdního romantismu, ve svém třetím oddíle – především v posměšné písni králova dvorního blázna Klause a filigrantském Divokém lovu letního větru (Des Sommerwindes wilde Jagd) s vypravěčem – však začíná veškeré emocionální a technické předpoklady a základy svého vlastního předimenzovaného post-wagneriánského jazyka zpochybňovat a rozkládat, obraceje se k hudebnímu jazyku, který předznamenává post-tonální melodrama Pierrot lunaire (1913).

Písně z Gurre jsou přesto právem pokládány především za vrcholné dílo Schönbergovy první tvůrčí etapy. V jejich až monstrózních rozměrech a žánrové nezařaditelnosti (jsou písňovým cyklem, kantátou i post-wagneriánskou operní Liebestod zároveň), zejména však v jejich ambici stát se médiem, zprostředkujícím ideje a duchovní svět svého tvůrce, odráží se vzrušená duchovní atmosféra fin de siècle. Básnický text dánského spisovatele Jense Petera Jacobsena, o nějž se Schönbergovy Písně z Gurre opírají, je inspirován středověkou ságou, pojednávající – stručně shrnuto – o osudové lásce středověkého krále Waldemara ke krásné Tove (první oddíl Písní). Když je Tove zavražděna, v zoufalství nad její smrtí proklíná truchlící Waldemar ve svém šestadevadesát taktů dlouhém dramatickém monologu Boha (druhý oddíl Písní), pročež musí se svými vazaly, kteří každou noc vstávají z hrobu, podnikat „divoký lov“, bez naděje na spočinutí, bez naděje na vykoupení. V závěru díla však noční přízraky mizí zpátky v hrobě a celou skladbu korunuje majestátní hymnus, mohutný chvalozpěv na nádheru velikého slunce. Obrazem zapadajícího slunce se Písně z Gurre otevírají, obraz východu slunce jako apoteóza věčně se obnovující přírody je uzavírá (třetí oddíl Písní). Poetické obrazy básnického textu, tlumočené a umocněné Schönbergovou hudební řečí, tak sdělují mnohem víc než ona středověká sága, vybízejí k filozofické reflexi vztahu přírody a Boha, lásky a smrti.

V orchestrální předehře, jejíž impresionisticky pastorální nálada, navozená vzrušeně se chvějícími smyčci, dechy a harfou, evokuje západ slunce, ožívá mytický svět Waldemarovy tajné lásky k Tove. V následujících devíti písních prvního oddílu, střídavě deklamovaných Waldemarem a jeho tajnou láskou, se hudbou a slovem líčí jejich toužebné milostné setkání. Jeho naplnění tlumočí nejněžnější pasáže partitury se svým nejpůsobivějším vrcholem v Tovině milostné písni (Du sendest mir einen Liebesblick), přinášející hlavní motiv díla. Proti tomu v písni Ross! Mein Ross! Waldemarův narůstající neklid a nepokoj předznamenává neblahé děje a tušení blížícího se neštěstí, jež se s osudovou nevyhnutelností znovu ozve v písni Es ist Mitternachtszeit. V závěrečných písních pak tento neklid přechází v extaticky horoucí touhu po konci a zániku. Po dramatické orchestrální mezihře se první oddíl uzavírá baladickým zpěvem holubice, líčícím tragický osud Tove. Když se její zpěv blíží ke svému konci, pomalý trylek ve vysoké poloze dechů nad fatalisticky odevzdanými tahy basů nás „připraví“ na děsivou novinu, že Tove byla roztrhána sokoly Waldemarovy žárlivé manželky, královny Helwigy.

Jak už bylo řečeno, nastudování Schönbergových Písní z Gurre se ujal i u nás dobře známý dirigent Kent Nagano, jenž je v současnosti hudebním ředitelem Orchestre Symphonique de Montréal a zároveň od roku 2015 zastává post Generalmusikdirektora a šéfdirigenta Hamburské státní opery a Filharmonického státního orchestru. K vrcholům jeho dosavadního působení v Hamburku lze počítat nepochybně inscenaci Berliozových Trojanů, Bergovy Lulu a s jistými výhradami (především k režijní složce) i nové nastudování Straussovy Ženy beze stínu. Partituru Písní z Gurre nechal orchestr pod jeho vedením od prvních tónů předehry rozeznít všemi barvami a náladami bohaté, pozdně romantické faktury.