Dvakrát z hamburské Elbphilharmonie

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Podání Kopatchinské se vyznačuje nejen technickou brilancí a bezchybnou intonací i strhující technikou, s níž snadno zvládá vysoké nároky sólového partu koncertu, nýbrž také ohromným emocionálním nasazením a především odvahou, s níž při hledání náležitého výrazu pro své niterně prožité, osobní hudební představy opravdu riskuje, jde na hranici technických možností, často i za ni, riskujíc chybu, nehezký tón. Její podání, jdoucí až na samu hranici akceptovatelnosti, umocňuje a vyhrocuje charakteristický rys sólového partu koncertu: permanentní a prudké přechody mezi meditací a expresivními „explozemi“. Její hra se znovu a znovu „propadá“ do virtuózního „běsnění“, aby se vzápětí „zlomila“ do prosté meditace, kde není ani stopy po laciném sentimentu. Počáteční údiv a zaraženost, jež její podání u poučenějšího posluchače vyvolávalo, neboť tak Sibelia ještě neslyšel (a že jich už slyšel), brzy vystřídal radostný úžas. Síla vyhraněné umělecké osobnosti, obdařené intuicí a neobyčejnou mírou umělecké fantazie, byla slyšet z každé fráze. Mohutné nadšení, které po koncertu v publiku vypuklo, si však nelze vykládat tak, že se každý s jejím výkladem ztotožnil, že by o něm musel být bezezbytku přesvědčen – extrémní výklad ze své povahy musí polarizovat kritický i laický soud. O jednom nicméně pochybovat nelze: nezbedný a rozpustilý běsík, který se ukrývá v té na pohled křehké ženě, velmi dobře ví, co od hudby chce a co jí chce vyjádřit, sdělit. Tím interpretka mocně inspirovala i orchestr, který jí byl rovnocenným partnerem. Dlužno ovšem dodat, že Patricia Kopatchinskaja v Hamburku našla významnou oporu v osobě dirigenta Ivána Fischera, který její originální výklad bezpodmínečně akceptoval a orchestr s přehledem a citem vedl tak, aby sólistčiným virtuózním eskapádám poskytl adekvátní orchestrální doprovod. Když si nadšené publikum vyžádalo přídavek, nabídla Kopatchinskaja – jako sympatický výraz respektu sólistky ke svým kolegům z orchestru a zcela v intencích svého chápání hudby jako dialogu – tanečně rozpustilou druhou větu ze Svity pro housle, klarinet a klavír Daria Milhauda, v níž jako by navázala na rozhovor se svým „partnerem“ ze Sibelia, klarinetistou Ralfem Forsterem.

Ve druhé polovině koncertu se Iván Fischer se svým orchestrem ujal expresionistické baletní hudby Bély Bartóka Podivuhodný mandarín, jednoho z nejoriginálnějších a nejprogresivnějších děl hudební literatury první poloviny dvacátého století. Pro vkus tehdejšího publika bylo progresivní až příliš, a to nejen in puncto hudby, nýbrž i kvůli svému morálně a společensko kriticky brizantnímu syžetu. Proto tato hudební studie z prostředí zločineckého polosvěta, v níž se hraje o násilí, vraždě, vášni, sexu, ale také o lásce a soucitu, byla v horthyovském Maďarsku dána na index a také premiéra v Kolíně nad Rýnem v roce 1926 skončila katastrofálním neúspěchem a obrovským skandálem, po němž – i ve velmi uvolněné atmosféře výmarského Německa – následoval okamžitý zákaz dalšího scénického provedení díla. Již předem nebylo pochyb o tom, že maďarský dirigent hudbě svého krajana dobře rozumí. Jeho četné bartókovské nahrávky, pořízené s již zmíněným Budapešťským festivalovým orchestrem pro firmu Philips, jsou dodnes pokládány za referenční, včetně jeho strhujícího Podivuhodného mandarína, za nějž v roce 1998 v kategorii orchestr obdržel cenu Grammy Awards. Ve srovnání s tímto starším snímkem výkon Berlínského orchestru, byť mu po technické stránce nelze takřka nic vytknout, v celkovém výrazu vyzněl přeci jen o něco chladněji, akademičtěji. Orchestr hrál víc na jistotu a postrádal proto onu živelnou energii, vitální vášnivost a spontánnost i barbarskou agresivitu, již v této nervní muzice s její orgiastickou rytmikou a dynamikou vždy bezpečně intuitivně cítili právě dirigenti maďarského původu (Antal Doráti, Eugene Ormandy, Georg Solti). Iván Fischer tentokrát svůj orchestr vedl spíše k „boulezovsky“ objektivnějšímu výrazu, se smyslem pro náležité odstínění jednotlivých hudebních epizod a důrazem na detail, ovšem za tu cenu, že jeho podání občas upadlo do jisté ilustrativnosti.

Když jsem si před začátkem koncertu otevřel program, překvapil mě a zaujal titul doprovodného textu: Brüder im Geiste. Sibelius und Bartók. Samotný text mi uspokojivou odpověď na otázku, v čem mělo/má to duchovní blíženectví obou na první pohled si tak vzdálených tvůrců spočívat, nedal. S poněkud povrchním poukazem na jejich společný zájem o lidovou hudbu jsem se spokojit nemohl. Překvapivě však právě zde ležel klíč k odpovědi, byť v poněkud jiné, nečekané a nepředvídatelné souvislosti. Patricia Kopatchinskaja jej nabídla svým výkladem Sibeliova koncertu, jenž je osobitý i tím, že reflektuje její vlastní, východoevropské kořeny, takže v jejím Sibeliovi lze slyšet ozvuky východoevropské lidové hudby, včetně „cikánské“ hudební tradice. Koptachinskaja Sibelia čte jakoby prizmatem své rodové a osobní zkušenosti – narodila se v tehdejší Moldavské sovětské republice, vyrůstala v muzikantské rodině a její otec patří ve své generaci k nejlepším hráčům na cimbál – a sdílené hudební tradice, kořenící v tradiční moldavské a východoevropské, zejména rumunské a maďarské hudbě. K ní se ostatně přihlásila již svým starším programovým albem Rapsodia, nazvaným podle hudebního souboru vedeného kdysi jejím otcem, s díly autorů, kteří právě tuto tradici reflektují a osobitě rozvíjejí: Enescu, Kurtág, Ligeti, Dinicu, Ravel s jeho Tzigane. Summa summarum lze s nadsázkou konstatovat, že v podání Kopatschinské „pomaďarštělý“ Sibelius vyzněl divočeji a expresivněji než poněkud uhlazený Bartókův Mandarín.

Konzerthausorchester Berlin, Patricia Kopatchinskaja – Elbphilharmonie Hamburk 20. 6. 2017 (zdroj elbphilharmonie.de / foto © Claudia Höhne)

Když v závěru Bartókova Podivuhodného mandarína může mandarín v objetí prostitutky konečně zemřít, začne jeho krvácející tělo světélkovat a jeho „ozáření“ útěšlivě doprovází smíšený sbor (na vokál). Podobně jako Schönbergovy Gurre-Lieder i Podivuhodný mandarín je nakonec příběhem osudové lásky či vášně, jež přes svůj tragický konec dospěje ke katarzi, avšak zatímco Schönberg svůj monumentální opus uzavírá velkolepou nadindividuální a nadčasovou apoteózou slunce a s ním univerzálního mýtu přírody jako věčné obnovovatelky a dárkyně života, Bartókova pantomima nalezne svou „podivuhodnou“ katarzi ve vykupující smrti osamoceného individua: teprve když prostitutka nebohého mandarína, kterého se bandě zločinců ani napotřetí nepodařilo zavraždit, vezme do náručí, začnou jeho rány krvácet a on umírá. Uprostřed džungle velkoměsta, v němž mytologie moderny nalezla svůj univerzální topos, kde se manifestuje nová zkušenost světa, existenciální zkušenost nestability a nejistoty, zrozené na troskách starého světa, který zanikl v zákopech světové války. Schönbergovy Gurre-Lieder se z této historické perspektivy ukazují být labutí písní jedné epochy. V disonancích hudební řeči jejich třetího oddílu se již ohlašuje jak blížící se katastrofa, tak nové umělecké formy, včetně hudebního expresionismu Bartókova Mandarína. V Hamburku se tak ve dvou večerech „setkali“ dva radikální modernisté, nekompromisní hledači nových uměleckých výrazových prostředků, dva ohlašovatelé požáru. Díky Patricii Kopatchinské, která se tu představila nejen jako technicky brilantní virtuózka, nýbrž především jako umělkyně silné imaginace a schopnosti otevírat i důvěrně známé hudbě zcela nové interpretační perspektivy, se k oběma zmíněným hudebním vizionářům tentokrát přiřadil i jí „dekonstruovaný“ Sibelius: v jejím elektrizujícím podání provokativně jiný, nesmlouvavě avantgardní.

Hodnocení autora recenze: 75%


Arnold Schönberg:
Gurre-Lieder
Dirigent: Kent Nagano
Philharmonisches Staatsorchester Hamburg
Chor der Hamburgischen Staatsoper
MDR Rundfunkchor Leipzig
18., 19. června 2017 Elbphilharmonie Hamburk
(psáno z koncertu 19. 6. 2017)

Waldemar – Torsten Kerl
Tove – Dorothea Röschmann
Waldtaube – Claudia Mahnke
Bauer – Wilhelm Schwinghammer
Klaus-Narr – Wolfgang Ablinger-Sperrhacke
Sprecherin – Anja Silja
***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat