Dvakrát Šostakovič

  1. 1
  2. 2
  3. 3

K nejnovější premiéře Opery Národního divadla

Orango
Fragment z koše na odpadky
Když v prosinci roku 2004 nalezla muzikoložka Olga Digonskaja v moskevském Státním Glinkově muzeu hudební kultury třináctistránkový ucelený fragment Šostakovičovy satirické opery Orango (1932), její objev okamžitě vzbudil senzaci. Jak se ale neznámý Šostakovičův rukopis v muzeu vzal? Odpověď je prostá: skladatelův přítel ve snaze zachránit pro budoucnost všechno, co Šostakovič napsal, podplatil jeho hospodyni, aby mu vyhozené papíry schovávala. A tak se stalo, že se později do Glinkova muzea dostal soubor více než tří stovek notami popsaných pomačkaných stránek autografů Šostakovičových nedokončených skladeb nebo skladeb a náčrtů, které lze vysledovat jen nepřímo.Příběh nedokončené opery Orango má spletitou historii. V roce 1932 se chystaly velké oslavy 15. výročí Říjnové revoluce. K té příležitosti moskevské Velké divadlo připravovalo velkolepé historické drama o pěti dějstvích Klíč, které přislíbil vytvořit básník Děmjan Bědnyj (1883–1945). Záměr posléze redukoval na operní libreto pro Šostakoviče, který nabídku přijal, avšak básník „ztratil inspiraci“ a od smlouvy odstoupil. Divadlo se obrátilo na Alexeje Tolstého (1883–1945), který si přizval ke spolupráci Alexandra Starčakova (1892–1937) a podle jeho dnes nezvěstné sci-fi povídky Vzestup Arthura Christie, příběhu oběti vědeckého experimentu spojení člověka a lidoopa, brzy vznikla synopse tříaktové opery a úplný text prologu, z něhož se děj opery zpětně odvíjí. Šostakoviče nový námět zaujal a dal se hned do práce, přestože byl zaneprázdněn rozepsanou operou Lady Macbeth Mcenského újezdu. Důkazem jsou rozdíly mezi zhudebněným textem a konečnou podobou libreta prologu. Práci libretistů komplikoval ideologický dohled, text i příběh museli vícekrát upravovat a přepisovat (původní téma „mravní přerod člověka během socialistické výstavby“ se změnilo na „politický pamflet proti buržoaznímu tisku“), až nestihli libreto v termínu dokončit. Z provokativního projektu, kombinujícího melancholicky zabarvené scény s cirkusovou revuí a protestsongy s operním balastem, zbyl jen prolog, vypracovaný v úplné skice klavírního výtahu, který autor posléze hodil do koše…

Fragment na přání skladatelovy vdovy Iriny Antonovny instrumentoval britský muzikolog a skladatel Gerard McBurney (*1954) a v této podobě byl po pětasedmdesáti letech uveden v ostře sledované světové premiéře 2. prosince 2011 v Los Angeles v poloscénickém nastudování režiséra Petera Sellarse. Následovala provedení v Londýně (2013) a v Moskvě (2014). Všechna tři provedení nastudoval a řídil dirigent Esa-Pekka Salonen.

Přestože McBurneyho orchestrace je nesporně zdařilá, vyčíst ze skice klavírního výtahu její chybějící autorskou podobu nelze už proto, že rekonstrukce musí přihlížet jen k tomu, co autor už někdy vytvořil. Sebelepší výsledek se může autorovi Šostakovičova formátu jen více či méně přiblížit, neboť duch vane, kam chce, a génius je věčná přítomnost… Z toho důvodu je dnes uváděné, v pořadí už čtvrté nastudování Šostakovičova Oranga světovou premiérou ucelené části díla v podobě, kterou autor dokončil, ale vlivem vnějších okolností opustil.

Celý prolog sestává z jedenácti čísel v celkovém trvání přibližně 30 minut. První číslo (Předehra) a číslo páté (Allegro) Šostakovič převzal z celovečerního baletu Šroub op. 27 (1930–31), který byl po neúspěšné premiéře stažen z repertoáru. Hudba ve svižném tempu s hravou samozřejmostí střídá nálady a styly, žongluje s odkazy na vlastní skladby i ruskou klasiku, které ironicky paroduje. Na scéně před Palácem sovětů, Stalinovým mrakodrapem završeným obří Leninovou sochou, který nikdy nebyl postaven, představuje konferenciér (označen jako Veselčak, tedy Bavič) Oranga, napůl člověka a napůl opici, a vypráví jeho absurdní životní příběh jako zábavnou historku. Mihnou se postavy budoucího děje: francouzský embryolog Armand Fleury, vlastně Orangův otec, jeho dcera Renée, vlastně Orangova sestra, novinář Paul Mâche, vlastně jeho učitel…

Spíše než jako monstrum Šostakovič Oranga předvádí jako nešťastnou lidskou bytost, obklopenou divokým jarmarkem všeobecné morální zkaženosti. V závěrečné sborové scéně, jásavém skandování davu „Zasmějeme se legračnímu pokusu řídit kormidlo života opičíma rukama! Zasmějeme se legračnímu příběhu o člověku-opici jménem Orango! Zasmějeme se!“ uslyšíme jízlivě ironickou parodii finále Beethovenovy Deváté. Kdoví, jaké by bylo přijetí dokončeného Oranga: v roce 1933 už byl přechod k socialistickému realismu v plném proudu. Premiéra Lady Macbeth Mcenského újezdu 22. ledna 1934 ještě sklidila velký úspěch, ale o dva roky později, když už ji uváděly přední operní domy Evropy i Ameriky, byl Šostakovič na Stalinův podnět ostře napaden v úvodníku Pravdy z 28. ledna 1936 Zmatek místo hudby za její „dekadentní modernismus“.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Šostakovič: Orango/Antiformalistický jarmark (ND Praha)

[Celkem: 17    Průměr: 4.5/5]

Související články


Komentáře “Dvakrát Šostakovič

  1. Dnešní premiéra se mi dost líbila, ale docela by mě to zajímalo, jaké to pro umělce je vystupovat na premiéře před sálem naplněným tak z 1/4 – 1/3. Někdo tady z ND zase něco podělal…

    K samotnému představení: Jeden mnou nepochopený záměr: Klavír nebyl v této http://youtu.be/otdWXnMCoH4?t=3m hudebně úžasné části skoro slyšet přes přitroublé, velmi rušivé, úmyslně umělé – přímo bakelitové, obdivné vzdechy sboru. Jinak poměrně vtipná režie a výborné pěvecké výkony.

Napsat komentář