Dvakrát Vídeň: Bach Collegium Japan a Wiener KammerOrchester

Vídeňský debut Bachova vykladače ze Země vycházejícího slunce

Až po šestadvaceti letech od založení ansámblu Bach Collegium Japan, renomovaného a zřejmě nejprestižnějšího asijského souboru specializovaného na provozování staré hudby, stanulo jeho osmnáct instrumentalistů a třiadvacet vokalistů ze dvou kontinentů na pódiu Velkého sálu Vídeňského koncertního domu. Přirozeně v doprovodu zakladatele souboru, původně specializovaného hráče na historické klávesové nástroje a dnes emeritního profesora historické provozovací praxe, Masaaki Suzukiho, jehož mistrovství již mělo možnost poznat v loňském roce i festivalové publikum Pražského jara.

Rodák z Kóbe a kdysi žák Koopmanův a Pieta Kee byl sice již v roce 2012 poctěn Lipskou Bachovou medailí a patří k „desítce“ nejrespektovanějších bachovských specialistů současnosti, cesta na vídeňská pódia však v jeho případě trvala déle než jeho kolegům Gardinerovi, Herreweghemu, Savallovi nebo v posledních sezonách včetně té letošní i Václavu Luksovi. O to větší byl zájem vídeňského publika, které s početnou skupinou japonských turistů a příslušníků nezanedbatelné japonské komunity ve Vídni téměř vyprodalo Velký sál Koncertního domu v pátek 15. dubna 2016, kdy se Suzuki prezentoval celovečerním programem složeným z trojice Bachových chrámových kompozic. V úvodní polovině koncertu zazněla dvoudílná, dobře třičtvrtěhodinová kantáta Ich hatte viel Bekümmernis BWV 21 (před 1714-1723), jejíž obří rozměry srovnatelné se skladatelovým Velikonočním oratoriem BWV 249 nesvedly Suzukiho ke zbrklým, ale naopak precizně diferencovaným, i když zřetelně hybnějším, tempům. Po pauze následovala mladší lipská chrámová kantáta se sólovým mužským altem Vergnügte Ruh‘, beliebte Seelenlust BWV 170 (1726) a dramaturgy často vyhledávané a publikem oprávněně oblíbené Bachovo zhudebnění mariánského chvalozpěvu Magnificat D dur BWV 243 (1728-1731).

Rozlehlé pódium Velkého sálu Vídeňského koncertního domu skýtá dostatek prostoru jak samotným účinkujícím, tak nabízí uspokojivý pohled a přehled publiku, které může detailně sledovat pódiové dění a střídání jednotlivých instrumentálních a vokálních skupin. Suzuki koncert nechtěně oživil pokynem sólistům, aby se během sólových výstupů pokud možno neslyšně přesouvali ze skupiny ripienistů v pozadí pódia pod varhanní emporou do popředí pódia. Většinou se jim to dařilo, publikum však bylo jejich kočičími pohyby zbytečně odváděno od vlastního hudebního dění a u dam na vysokých podpatcích trnulo, zda se jim podaří zdolat všechna úskalí připravených a poněkud nevyzpytatelných praktikáblů. Byl to však jediný, zbytečně rušivý, element Suzukiho vysoce koncentrovaného večera, který započal sinfonií kantáty BWV 21, kterou Bach opakovaně uvedl počínaje výmarským nastudováním nejspíše v roce 1713 a konče lipskými reprízami ve dvacátých letech osmnáctého století.

Reprezentativní rozměry a pluralita hudebních forem a stylů ovšem měly posloužit jak Bachovi v době jeho konkurzu na místo hamburského kapelníka v roce 1720, tak Suzukimu k prezentaci mistrovství jeho souboru v čele s hráčem na varhanní pozitiv a hobojistou Masamitsu San‘nomiya. Oběma vstupní kantáta poskytla dostatek prostoru k sebeprezentaci, zvláště v prvním díle s „neutěšitelně bezvýchodnými“ áriemi aklamované britské sopranistky Joanne Lunn a debutujícího japonského tenoristy Makoto Sakurada, který zastoupil za původně ohlášeného Colina Balzera. Zatímco Joanne Lunn, zjevně oblíbena vídeňským publikem, vsadila na vokální projev bohatý na afekt, jímž skrývala témbrově nezajímavý projev ve vyšších polohách, subtilní Sakurada se prezentoval decentním hlasem i pódiovým vyjadřováním. Až ve druhé polovině kantáty, následující původně po kázání, došlo i na německého basistu světlého témbru hlasu Dominika Wörnera a dobře známého britského altistu Robina Blazeho. Wörnera lze stěží srovnávat s Herrewegheho a Koopmanovým Kooijem či Gardinerovým Logesem, abych zůstal alespoň v oboru takzvaně specializovaných basistů, v kantátě BWV 21 se ovšem prezentoval příjemným hlasem a deklamační srozumitelností.

Blaze opanoval pódium po přestávce v dobře známé a často nahrávané kantátě BWV 170, v níž ovšem již byla znát odzpívaná léta a nemilosrdnost konkurence nejmladší generace mužských altistů či kontratenoristů. I Suzuki často spolupracuje s Damienem Guillonem, který by jistě kantátu pro vysoce talentovaného altistu Bachova lipského ansámblu zvládnul témbrově zajímavěji, technicky sebejistěji a interpretačně promyšleněji. Vrcholem večera se tak oprávněně stalo Bachovo Magnificat, v němž konečně ze stínu ripienistů vystoupila Hana Blažíková, od roku 2011 trvale spolupracující s Masaaki Suzukim, které patřila árie Et exsultavit a tercet Suscepit Israel. Bez špetky nabubřelého nacionalismu lze tvrdit, že se i pouhými dvěma sólovými výstupy vyrovnala, ne-li zastínila, Joanne Lunn. Rozhodně disponuje zajímavějším témbrem hlasu, vyrovnanějším i v horních rejstřících, v nichž Lunn onoho večera pokulhávala. Suzukiho přístup k Bachovu vokálnímu dílu vychází vokalistům vstříc preferencí transparentního zvuku s upřednostňováním horizontálního vedení hlasů, rovnoprávným k instrumentálním i vokálním linkám. Z reakce publika bylo možno vyčíst, že právě takového Bacha si přálo onoho večera slyšet, vegetariánského Bacha v barvách a chutích japonské hudební kuchyně. Suzukiho jemně dozovaného Bacha ocenilo dlouhotrvajícím potleskem.

Hodnocení autora recenze: 90%
***

Velký pátek po Velikonocích

Čtyři týdny po Velkém pátku se klavírista-dirigent Stefan Vladar, dvoudomý umělecký vedoucí a častý sólista Vídeňského komorního orchestru doplněného Vídeňským komorním sborem a čtveřicí sólistů, rozhodl nastudovat Haydnových Sedm posledních Vykupitelových slov na kříži Hob XX/2 (1795/1796), nikoliv ovšem v původní instrumentální verzi (před 1785), nebo autorově verzi pro smyčcové kvarteto či autorizované verzi pro kladívkový klavír Jana Nepomuka Hummela, ale v patrně nejméně uváděné oratorní verzi pro orchestr se sborem a sólisty (poprvé uvedena v březnu 1796).

Nebývá obvyklé slýchat toto Haydnovo dílo krátce po Velikonocích mimo temporální rámec velkopostní doby nebo pašijového týdne, dramaturgické plány se však běžně míjejí s původním liturgickým rámcem duchovní hudby, takže bylo jen na posluchačově imaginaci, zda se přenese do pašijového času, anebo se nechá oslovit Haydnovými meditacemi na evangelijní a básnické texty mimo rámec Svatého týdne. Vladarovo nastudování po celé odpoledne, které jsem strávil v útulném a akusticky nemilosrdně konkrétním Mozartově sále Vídeňského koncertního domu, charakterizovala velmi hybná tempa (více než hodinová kompozice trvala pouhých 55 minut), amorfní dynamika bez ohledu na akustické možnosti malého Mozartova sálu a sázka na hlasový projev velmi mladých vokalistů, korejské sopranistky Seri Baek, německé altistky Sonji Bühling a jejích krajanů, tenoristy Saschi Zarrabi a basisty Daniela Weilera. Zatímco hybná tempa, vzpouzející se současné představě meditativní hudby, o to však bližší hybnému tempovému předznamenání Andante doby Haydnovy, směřovala odpoledne k plynulému pohybu, nevytříbeně bezohledná dynamika škodila jak Haydnovu dílu, tak posluchačskému zážitku, ochuzenému o finesy skladatelova kompozičního mistrovství v nižších dynamických vrstvách.

Vídeňský komorní sbor, těleso s letitou tradicí kolektivního provozování vokální hudby sahající do roku 1947, onoho odpoledne příjemně překvapil aktuálními kvalitami, k nimž jistě přispěla přítomnost i několika tváří, léta spjatých s konkurenčním a mnohem známějším Sborem Arnolda Schoenberga sbormistra Erwina Ortnera. Mnohem méně mě uspokojila volba kvarteta mladých a do posledního muže či ženy debutujících sólistů, které možná čeká skvělá budoucnost a smělá kariéra, ovšem zatím jen čeká. U některých z nich jsem měl neodbytný pocit, že nepochopili význam zpívaného textu a nevhodně si jej vybrali k předčasné vokální exhibici. Pokud bych se chtěl s některým z nich na podiu ještě setkat – dámy prominou, ale ony to nebudou – pak s mnichovským basistou Weilerem, který se hudbě věnuje profesionálně devátým rokem a mohla by jej při vhodné volbě repertoáru čekat solidní kariéra, spíše než jeho mnichovského kolegu Zarrabiho. Vladarova dobrá vůle prezentovat vídeňskému publiku v odpoledním čase vrcholnou kompozici mistrovského Haydna v aktuálním balení mladých hlasů, tak selhalo buď na jejich dosud nevyzrálém hlasovém projevu, nebo v případě sopranistky na příliš sebestředném pódiovém vystupování. Škoda, mohlo to být příjemné odpoledne.

 

Hodnocení autora recenze: 60%

Bach Collegium Japan
Dirigent: Masaaki Suzuki
Hana Blažíková (soprán)
Joanne Lunn (soprán)
Robin Blaze (alt)
Makoto Sakurada (tenor)
Dominik Wörner (bas)
15. dubna 2016 Grosser Saal Wiener Konzerthaus Vídeň

program:
Johann Sebastian Bach: Ich hatte viel Bekümmernis BWV 21 (před 1714?)
=přestávka=
Johann Sebastian Bach: Vergnügte Ruh, beliebte Seelenlust BWV 170 (1726)
Johann Sebastian Bach: Magnificat D dur BWV 243 (1732–1735 ca.)
přídavek:
Johann Sebastian Bach: Magnificat D dur BWV 243 (Gloria: Sicut erat in principio) (1732-1735)

www.bachcollegiumjapan.org
***

Wiener KammerOrchester
Wiener Kammerchor
Dirigent: Stefan Vladar
Seri Baek (soprán)
Sonja Bühling (alt)
Sascha Zarrabi (tenor)
Daniel Weiler (bas)
16. dubna 2016 Mozart Saal Wiener Konzerthaus Vídeň

program:
Joseph Haydn: Die sieben letzten Worte unseres Erlösers am Kreuze Hob. XX/2 (1795–1796)

www.kammerorchester.com
www.konzerthaus.at