Dvě březnová výročí v brněnské opeře

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Tento pátek, tedy 6. března jsme si připomenuli výročí dvou sólistických osobností z historie Janáčkovy opery ve dvacátém století. Dělí je několik generací, ale oba, ačkoli nebyli Moravané, se v Brně usadili a věnovali tomuto městu a jeho opernímu souboru své nejlepší síly ve dvou z nejvýznamnějších period její historie. Byli to sopranistka Božena Snopková, členka divadla v letech 1914–1930, od jejíhož narození uplynulo sto dvacet let, a o čtyřicet let mladší tenorista Josef Veverka, sólista opery v letech 1961–1992.V šedesátých letech minulého století jsme mohli potkávat v brněnské Masarykově čtvrti nenápadnou starou dámu, která bydlela se svým synem v jednom ze zdejších činžáků… Jen málokdo věděl, že paní Božena Snopková byla v době po první světové válce jednou z nejvýznamnějších osobností nově formovaného Neumannova operního souboru a jednou z nejlepších představitelek Jenůfy v celé historii provozování této opery na českém jevišti.Narodila se v Praze 6. března 1890. V Praze chodila do školy, kde v ní už její učitelka ve třetí třídě objevila hudební a pěvecký talent. Hrála na klavír, zpívala a nakonec vše skončilo tak, že začala navštěvovat lekce zpěvu u jen o pět let starší zpěvačky Národního divadla Doubravky Černochové, která se začala věnovat vyučování zpěvu. Po pár letech se z Doubravky Černochové stala profesorka Brambergerová, která vychovala celé generace operních zpěvaček a zpěváků.

V roce 1907 byla slavnostně otevřena druhá pražská profesionální scéna. Divadlo sice nebylo přímo v Praze, protože Královské Vinohrady tehdy ještě byly samostatným městem, ale vzniklo se záměrem vytvořit důstojný „měšťanský“ protipól Národnímu divadlu. Původně bylo zamýšleno jako divadlo ryze činoherní, ale nakonec zde vznikla i zpěvohra, jež byla jeho součástí do roku 1919. Božena Snopková byla angažovaná do sboru tohoto souboru, který zajišťoval uvádění oper i operet.

Jak tehdy bylo zvykem, mladí adepti Thálie museli v divadle, do něhož byli angažováni, plnit všechny úkoly, pro něž byli disponováni. Božena Snopková zpívala v operetách, hrála drobnější úkoly v činohrách a poměrně rychle se dostala i k sólovým rolím, kterými ji pověřil tehdejší šéfdirigent souboru, dnes už zapomenutý Bedřich Holeček. Podle toho, co se mi podařilo zjistit, tou první významnější byla asi role Euniky v tehdy dosti populární eklektické francouzské opeře velkého stylu od skladatele Jeana Nouguése Quo vadis na námět slavného historického románu Henryka Sienkiewicze. Operu režíroval tehdejší ředitel vinohradského a později brněnského divadla Václav Štech. Tato opera se později hrála také v Olomouci a v roce 1927 ji uvedl František Neumann i v Brně. Na Vinohradech také vystoupila v roli Gemmyho v Rossiniho Vilému Tellovi, Laury v Ponchielliho Giocondě a překvapivě také Suzuki v Pucciniho Madame Butterfly. V sólové roli účinkovala rovněž v tehdy dosti populární opeře rakouského skladatele Wilhelma Kienzla Píseň hor (Kuhreigen).

V Brně se představila dvakrát jako host. Stalo se tak v roli Neddy v Leoncavallovch Komediantech, kterou pak ztělesnila ve třech různých inscenacích, podruhé v Gounodově Faustovi a Markétce. V létě 1914 nastoupila do angažmá. Situace v divadle se po vypuknutí války velmi zkomplikovala. Mnozí jeho členové museli narukovat. Ředitel Lacina soubor rozpustil, protože nebyl schopen dostát požadavkům, které kladl zřizovatel, to jest Družstvo Národního divadla, na jeho provoz. Soubor se podařilo zachránit jedině díky svépomoci jeho členů. Ředitel Lacina se do divadla poté vrátil a za výrazně pomoci jeho zetě Václava Jiřikovského se mu podařilo české brněnské divadlo a jeho zpěvoherní soubor udržet při životě. Leckdy to ale bylo za velmi svízelných podmínek, když třeba počet členů orchestru se pohyboval kolem dvaceti hudebníků.

Poprvé se Božena Snopková představila divákům jako členka divadla v tehdy často uváděné opeře francouzského skladatele Louise Mallarta Poustevníkův zvonek. Škála jejích postav byla značně široká, od Oskara ve Verdiho Maškarním plesu či Aničky ve Weberově Čarostřelci až po Taťánu v Evženu Oněginovi či titulní postavu v Thomasově Mignon. Ztvárnila také hlavní ženskou roli Husopasky v Humperdinckově operní pohádce Královské děti. Na tomto místě se musím čtenářům Opery Plus omluvit. Ve svém článku o Pavlu Ludikarovi (najdete zde) jsem psal pouze o její inscenaci v Národním divadle v době okupace. Byla uvedena i v Brně, v prosinci 1917 pod taktovkou Josefa Winklera a v režii Karla Komarova.

Doménou Boženy Snopkové se postupně stala především česká opera. Kromě Čertovy stěny účinkovala ve všech Smetanových operách, k jejím mistrovským postavám patřily především Jitka v Daliboru a Krasava v Libuši. Krasavu si v roce 1924 zazpívala i po boku Emy Destinnové v titulní roli, půvabnou Terinku v Jakobinu vystřídala časem za noblesní Julii. V Rusalce začínala jako Lesní žínka, poté se dokonce objevila v roli Cizí kněžny a nakonec zakotvila pevně v repertoáru v titulní roli, která patřila k jejím nejlepším.Po řadu let byla velmi oblíbenou brněnskou představitelkou Mařenky v Prodané nevěstě a zejména si dobyla pevnou pozici jako Jenůfa. Účinkovala v ní také při představení na podzim 1916, které bylo nastudováno už po pražské premiéře s úpravami Karla Kovařovice a dosáhla v něm jedinečného vítězství, mimořádného uznání z úst skladatelových a velkou pochvalu od Gabriely Horváthové, která vedle ní ztvárnila postavu Kostelničky. V listopadu 1916 jí napsala: „Moje milovaná Jenůfko. Byla jsi jedinečná správnou chůzí, výraz, kroj, cit – ve druhém jednání ve světnici jako trpící v postoji, zpěvem a teprve k svatbě v krásném kroji, tím vším jsi měla vítězný úspěch.“ V roce 1918 hostovala Snopková v roli Jenůfy v Národním divadle v Kovařovicově inscenaci.

V roce 1919 došlo v Národním divadle v Brně k zásadní proměně. Divadlo dostalo k dispozici reprezentativní budovu do té doby městského německého divadla. Nový ředitel Václav Štech si přivedl i nového operního šéfa. Z trojice možných adeptů (Otakar Ostrčil, Ladislav Čelanský a František Neumann) to byl posledně jmenovaný, do té doby dirigent opery ve Frankfurtu nad Mohanem František Neumann, jemuž bylo vedení souboru svěřeno. Přišel i nový režisér, první skutečný režisér v komplexním chápání toho slova, Ferdinand Pujman, a po jeho brzkém odchodu do Prahy jej vystřídal, mladý průbojný a moderně myslící a cítící Ota Zítek. Brněnské opera pod jejich vedením vkročila do desetiletí, které se stalo rozhodujícím v přerodu z provinčního zpěvoherního tělesa do skutečného sebevědomého koncepčně řízeného operního souboru, jenž se mohl v krátké době pochlubit pozoruhodnými výsledky.

Božena Snopková zaujala v tomto souboru významné postavení. Evženie Dufková podala v Postavách brněnského jeviště na základě dobových kritických ohlasů precizní charakteristiku její osobnosti. Její hlas přirozeně zvučný a ohebný, velkého rozsahu, vyrovnaný, technicky dobře školený. Nebyla exaltovaný typ, nebylo u ní nic, co by se pojilo k divadelnímu efektu ani ve zpěvu, ani v hereckém projevu. Měla velmi půvabný zjev a uměla s distinguovaností využít svých předností… Měla široký repertoár a svými hlasovými dispozicemi i zjevem byla ideální pěvkyní všestranného zaměření, což jí umožňovalo tvořivě se přizpůsobit různým slohovým pojetím.

Své vlohy mohla znamenitě využít v titulní ženské roli Délibesovy opery Pelléas a Mélisanda v československé premiéře tohoto díla 4. února 1921, kterou dirigoval František Neumann a režíroval Ferdinand Pujman. O několik let později účinkovala rovněž v Délibesově opeře Lakmé.

Významný byl v uměleckém životě Boženy Snopkové rok 1924. V únoru si podruhé zazpívala Jenůfu na Národním divadle v derniéře Kovařovicovy inscenace. Počátkem července hostovala brněnská opera s několika svými inscenacemi ve vinohradském divadle. Snopková se na něm mimo jiné také představila jako Jenůfa, na představení, na němž byl přítomen prezident Tomáš Garrigue Masaryk a jeho host, francouzský spisovatel Romain Rolland, který si přál vidět Její pastorkyňu  v brněnském provedení. A 6. listopadu byla v inscenaci Františka Neumanna a Oty Zítka první představitelkou Lišáka Zlatohřbítka v Příhodách lišky Bystroušky.

V roce 1925 byla první českou interpretkou titulní role ve Straussově Růžovém kavalíru, o rok později pak první doňou Concepción v Ravelově Španělské hodince (uváděné tehdy pod názvem Hodina Španěl) a Lauretty v Pucciniho opeře Gianni Schicchi. Z jejích dalších četných rolí připomeňme tři významné postavy pucciniovské – Mimi v Bohémě, titulní roli v Madamě Butterfly a v Tosce. Ztvárnila i titulní roli v Bizetově Carmen. V Offenbachových Hoffmannových povídkách byla Antonií, v d’Albertově Nížině Martou, v Čajkovského Pikové dámě Lízou.

Vystoupila v řadě tehdejších původních novinek české operní tvorby, jako byly Veselé námluvy Josefa Maláta, Ogaři Jaroslava Křičky, Poupě Otakara Ostrčila anebo první uvedení opery Osvalda Chlubny Pomsta Catullova.

Příčiny jejího odchodu ze svazku divadla nejsou přesně známé. Tehdy byly kariéry operních pěvkyň namnoze kratší, než jsou dnes. Navíc po Neumannově smrti se leccos v divadle změnilo. Dne 19. března se naposledy rozloučila s publikem jako členka divadla ve své milované roli Jenůfy. Ovace publika byly dle pamětníků naprosto bezprostřední a srdečné.

V dalších letech ještě hostovala například v Ostravě či v Olomouci, za onemocnělou kolegyni vystoupila v opeře chorvatského skladatele Jakova Gotovace Morana (a snad také v Daliboru v roli Jitky). Zpívala na koncertech a v rozhlase. Věnovala se písňové tvorbě. Byla například interpretkou písní Pavla Haase.

Žila tiše ve svém bytě obklopená památkami a vzpomínkami na svou divadelní kariéru. Zemřela v Brně dne 12. ledna 1974.
***

Josef Veverka, který se narodil 6. března 1930 v obci Vlkov u Jaroměře, přišel do Brna na přelomu padesátých a šedesátých let spolu s dalšími výbornými tenoristy. Prvním byl v roce 1958 Imrich Jakubek z Košic, o dva roky později Vladimír Krejčík z Liberce. V roce 1961 spolu s Veverkou z Českých Budějovic přišel z Ústí nad Labem Vilém Přibyl a v roce 1963 Jiří Olejníček z Opavy. S výjimkou Imricha Jakubka, který odešel po několika letech do Bratislavy a v roce 1969 předčasně zemřel, všichni ostatní se stali na léta pevnými oporami souboru Janáčkovy opery, sólisty, kteří byli spolutvůrci dalšího mimořádného období v historii tohoto souboru.Josef Veverka se měl stát učitelem. Dva roky studoval na pedagogické fakultě, nějakou dobu dokonce učil na základní škole na pražských Vinohradech. V té době byl členem Pěveckého sboru pražských učitelů, který vedl profesor Metod Doležíl. Zpěv studoval u Zdeňka Otavy a u Josefa Masopusta v Chrudimi. Po nástupu do brněnského angažmá si prohluboval své pěvecké školení u Libuše Lesmanové. V letech 1953–1955 si odbyl prezenční vojenskou službu v tehdejším AUSu, s kterým se zúčastnil zájezdu do Číny a ve sboru Armádní opery. Rok potom působil v liberecké opeře, kde vytvořil role Vítka ve Smetanově Daliboru, Vojtěcha ve Škroupově Dráteníku, Remendada v Bizetově Carmen, Jaquina v Beethovenově Fideliu a Curzia v Mozartově Figarově svatbě.

Z Liberce Josef Veverka přechází do Českých Budějovic, kde v té době, kdy ředitelem divadla byl Oto Haas, působil zpěvoherní soubor, jenž vedle operet a hudebních komedií uváděl stále více operních premiér se záměrem jeho proměny na soubor operní. Josef Veverka se poprvé představil budějovickému publiku v roli Alfréda ve Straussově Netopýru, hrál a zpíval v operetách a hudebních komediích, v Haasově proslavené inscenaci Burkhardtova Ohňostroje vystoupil v roli zahradníka Roberta. Převažoval u něj ale repertoár operní: Triquet v Evženu Oněginovi, Princ v Rusalce, Jiří v Dvořákově Jakobínu, Vít ve Smetanově Tajemství, v roce 1958 se představil v postavě Florvilla v průkopnické inscenaci Rossiniho opery Signor Kartáč, kterou hudebně nastudoval a dirigoval Jan Hus Tichý.

V sezoně 1958/1959 konečně dochází ke vzniku operního souboru. Do jeho čela je postaven Emil Křepelka, předtím dirigent Janáčkovy opery v Brně a šéf opavského operního souboru. V Křepelkově inaugurační inscenaci, kterou byla Prodaná nevěsta, ztvárnil Josef Veverka postavu Jeníka. Blýsknul se v titulní roli opery sovětského autora italského původu Antonia Spadavecchii Střeček. Následovaly další velké role jako Rudolf v Bohémě, Kozina v Kovařovicových Psohlavcích, Fragoletto v Offenbachově operetě Bandité, Laca v Janáčkově Její pastorkyni, titulní role v Daliborovi a poslední budějovická role, don José v Bizetově Carmen.

Budějovické angažmá bylo pro Josefa Veverku velice přínosné. Široké spektrum postav, které v Budějovicích ztvárnil, ho dokonale připravilo pro jeho další operní kariéru. Velmi příjemný lyrický tenor schopný i dramatických poloh, přirozený pěvecký a herecký projev, schopnost jejich přesné charakteristiky a bezprostřední komediální talent byly hlavními předpoklady, kvůli kterým se vedení Janáčkovy opery rozhodlo Josefa Veverku angažovat. Jejich představy a naděje Josef Veverka beze zbytku naplnil, navíc se projevil jako nesmírně pozitivní kolega, který dokázala navodit dobrou atmosféru v souboru.

V Brně několikrát hostoval, dokonce se představil i v postavě Dalibora. Prvními rolemi, které v Janáčkově opeře nastudoval, byl Anatol Kuragin v emotivně silné Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru, a Števa v novém nastudování Její pastorkyně, jež bylo dílkem stejné dvojice. Následoval Nikolios ve druhém jevištním provedení (po curyšské premiéře) Řeckých pašijí v březnu 1962 a Vítek ve Smetanově Daliborovi.

Blízký byl Josefu Veverkovi klasický český operní repertoár, doslova rozkošný byl jeho Vašek v Prodané nevěstě, kterého hrál a zpíval ve čtyřech inscenacích, anebo Michálek v Čertově stěně. Na druhé straně velmi přesvědčivý byl rovněž jeho Jíra v Braniborech. Dobře se prosadil ve dvořákovských postavách (Jiří v Jakobínu, ovčák Jirka v Čertovi a Káče).Své schopnosti přesné charakteristiky postav využil v operách Bohuslava Martinů. Bylo tomu tak v další inscenaci Řeckých pašijí v roli Panaita-Jidáše, Strojvedoucího v Juliettě, Loupežníkovi v Hlase lesa i Oskarovi v aktovce Dvakrát Alexandr.

Mimořádně blízká mu byla tvorba Leoše Janáčka. V Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Věc Makropulos z roku 1962 ztvárnil postavu Janka, v Osudu z roku 1978 roli Hrázdy, v opeře Z mrtvého domu role Velkého vězně a Opilého vězně. Přesnou a promyšlenou charakterovou studii postavy ukázal v roli Tichona ve dvou inscenacích Káti Kabanové. V Její pastorkyni vyměnil Števu za Lacu, několikrát úspěšně hostoval na scéně pražského Národního divadla. Ve starší inscenaci Výletů páně Broučkových vystoupil v trojroli Profesor-Duhoslav-Vojta od Pávů a poté v titulní roli, v níž se zařadil mezi nejlepší interprety této postavy. Do role pana Broučka si Josefa Veverku obsadili znalec a výtečný interpret Janáčkova díla dirigent Bohumil Gregor a režisér Ladislav Štros v inscenaci studované pro Pražské jaro 1989. Výkon Josefa Veverky, který absolvoval obě premiéry, se setkal s velkým ohlasem a poté v této roli na jevišti Národního divadla vystoupil ještě pětkrát.Z jeho výkonů v operách českých soudobých skladatelů připomeňme Vojtu ve Fischerově opeře Romeo, Julie a tma, Slámu v Horkého Svítání, Ďurgiče v Máchových Růžích pro Johanku, jeho postavy v dětských operách – Cvrčka v opeře Ferda Mravenec Evžena Zámečníka, Tesaříka syna v Brouku Pytlíkovi téhož autora a Pašíka v Kocouru Mikešovi Miloše Vacka a především titulní roli v opeře Josefa Berga Eufrides před branami Tymén od Josefa Berga. V rolích Gajdošíka a Druhého strážníka participoval také na brněnských uvedeních Cikkerových oper Juro Jánošík a Vzkříšení.

Josef Veverka se představil pochopitelně též v řadě postav nejrůznějšího typu v operách světové klasiky. Z hlavních rolí to byl Lenskij v Evženu Oněginovi a Don José v Carmen, k němuž se v Brně vrátil poté, co v předchozí inscenaci vystoupil v roli Dancaira. Z verdiovských postav to byl Malcolm v Macbethovi, Cassio a Roderigo v Otellovi, doktor Cajus  ve Falstaffovi a Abdallo v největším diváckém operním hitu nedávné periody brněnské opery, Věžníkově inscenaci Nabucca. Z děl Giacoma Pucciniho to byl Pang v Turandot a jeho poslední studovaná role, kníže Yamadori v Madamě Butterfly, z těch dalších Augustin Moser ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Valzacchi v Růžovém kavalíru Richarda Strausse, dvě mozartovské postavy don Curzio ve Figarově svatbě a Monostatos v Kouzelné flétně, z ruské tvorby bojar Strešněv v Musorgského Chovanštině, Misail v Borisi Godunovovi a otec Eustach v Prokofjevových Zásnubách v klášteře.

Své velké komediální schopnosti prokázal především ve dvou postavách: v roli Pasquy v operním zpracování komedie Carla Goldoniího Náměstíčko, které je dílem Ermanna Wolf-Ferrariho, a v titulní roli operního Dobrého vojáka Švejka, jehož autorem byl americký autor českého původu Robert Kurka.

V operách soudobých skladatelů vytvořil například roli Sellema ve Stravinského Životě prostopášníka, Héraulta de Séchelles v Dantonově smrti Gottfrieda von Einem a drobnější úkoly v Deassauově Odsouzení Lukullově, Šostakovičově Nosu, Vajnbergově Portrétu a Ščedrinových Mrtvých duších.

Své budějovické operetní zkušenosti využil Josef Veverka ve zpěvoherním souboru Státního divadla v Brně v postavách Rosillona v Lehárově Veselé vdově a v titulní roli Offenbachova Orfea v podsvětí.  Tento soubor měl vynikajícího dramaturga, doktora Ivo Osolsoběho, který usiloval o co možná největší zkvalitnění činnosti tohoto tělesa. Díky němu se brněnští pustili vlastními silami v roce 1963 do jediné Offenbachovy opery, Hoffmannových povídek. Šéfdirigent brněnské zpěvohry Emanuel Punčochář a hostující režisér Otto Haas si přizval jediného hosta. Byl jím právě Josef Veverka, který ztvárnil titulní roli. Úspěch představení byl jednoznačný a dlužno říci oprávněný. Viděl jsem Hoffmannky v řadě inscenací, sám jsem se je dokonce pokusil režírovat, a ta někdejší brněnská zpěvoherní byla možná ze všech nejlepší.

Josef Veverka také hostoval ve stěžejních tenorových partiích ve studentských představeních Komorní opery Miloše Wasserbauera (operní studio JAMU). Připomeňme alespoň Ernesta v Donizettiho Donu Pasqualovi, Dona José v Carmen anebo dvě postavy verdiovské, Alfreda v Traviatě a Vévodu v Rigolettovi. Podílel se také na premiéře opery Kolébka Osvalda Chlubny na jiráskovský motiv. Operu nastudoval jako své absolventské představení pozdější ředitel Slezského divadla v Opavě Jiří Měřínský.

Častá byla také Veverkova koncertní činnost, v sedmdesátých letech působil jako pedagog na brněnské konzervatoři. Šedesátku oslavil v plné tvůrčí svěžesti, podílel se na řadě nových inscenací. O necelé tři roky později, 28. listopadu 1992, podlehl zákeřné chorobě.

Foto archiv, archiv ND Brno / V. Vaňák, Rafael Sedláček