Dvě dirigentská jubilea: Jan Hus Tichý a Jan Štych

O letošních Vánocích věnujme pozornost dvěma významným dirigentským osobnostem. 25. prosince to je pět let, co zemřel dlouholetý dirigent Opery pražského Národního divadla Jan Hus Tichý, a o dva dny později oslaví své osmdesátiny dirigent, jehož umění znají stejně dobře operní diváci jak v Praze, tak i v Brně, Jan Štych.

Jan Hus Tichý se narodil 8. září 1921 ve východočeském Žamberku. Po maturitě na pardubickém gymnáziu vystudoval na pražské konzervatoři hru na klavír u profesora Otta Háši a sborový zpěv u profesora Vojtěcha Bořivoje Aima. Mistrovskou školu absolvoval u profesora Vladimíra Štěpána.

Stal se členem nově založené Velké opery 5. května, ve které se v budově bývalého Nového německého divadla soustředili mladí operní umělci všech profesí, nabití elánem a chutí zbavit operu omšelých klišé. Jan Hus Tichý ve funkci korepetitora byl u všech významných počinů této scény, která měla ambice být průkopníkem moderních tendencí opery v širším než domácím měřítku. I když byla nakonec nařízením shůry rozpuštěna v roce 1948 v kolosu Národního divadla, mnohé z toho, oč se usilovalo, se posléze i prosadilo.

Mezi tyto umělce rozhodně patřil i Jan Hus Tichý. Poprvé stanul za dirigentským pultem ještě v době samostatnosti Velké opery při inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek. V Národním divadle se poprvé představil jako dirigent inscenací převzatých z Velké opery. Tak například 10. září 1948 odpoledne dirigoval Verdiho La traviatu a večer Leoncavallovy Komedianty. Z dalších inscenací, jež se automaticky staly součástí repertoáru Národního divadla, dirigoval Jan Hus Tichý některá představení Bizetovy Carmen, Verdiho Trubadúra a Českých jesliček Jaroslava Křičky.

Vedle toho vstupoval postupně jako dirigent do řady inscenací, které v té době byly v Národním divadle na repertoáru. Jednou z prvních byl Rossiniho Lazebník sevillský, který ho poté podobně jako Verdiho La traviata provázel po celou dobu jeho téměř čtyřicetiletého působení v Národním divadle. Jan Hus Tichý byl jedním z nejzaměstnanějších dirigentů v operním souboru Národního divadla. Není divu, měl vynikající cit a smysl pro operní dirigování, navíc si prošel výtečnou školou spolupráce s výbornými dirigenty starší generace a uměl výtečně pracovat se zpěváky.

Jeho první vlastní premiérou byla v lednu 1952 Mejtusova Mladá garda, jejímž režisérem byl Ota Haas. Po ní následovaly ještě v téže sezoně Smetanovi Braniboři v Čechách, ke kterým se v šedesátých letech znovu vrátil. Další premiérou, kterou nastudoval, byl Lortzingův Car a tesař, k němuž též pořídil nový český překlad. Představení se těšilo po léta značné divácké popularitě a hudební nastudování Jana Husa Tichého mělo na úspěchu inscenace značný podíl. Tyto tři premiéry, následující Evžen Oněgin a baletní premiéra Asafjevovy Bachčisarajské fontány (v režii a choreografii hostujícího sovětského choreografa Tomského) jsou do značné míry svým typem pro dirigentský profil Jana Husa Tichého charakteristické.

Velmi blízká Tichému byla romantická opera, ale pečlivě a koncepčně se věnoval i tvorbě soudobé a samozřejmě velkou důležitost měla operní tvorba česká. A na svém dirigentském kontě má také řadu výborných baletních představení. Zde je třeba si uvědomit, že specifika baletu si vyžaduje namnoze od dirigentů jiný přístup než opera, a ne každý dirigent si dokáže s požadavky choreografů porozumět. Mnohé z inscenací Jana Husa Tichého (k některým titulům se vracel víckrát) dosahovaly značného, až trojciferného počtu repríz a z nich Jan Hus Tichý často sám většinu dirigoval.

Vedle Braniborů v Čechách měli návštěvníci scén Národního divadla velmi často možnost se s ním setkat za pultem při představeních Prodané nevěsty, Dalibora či Hubičky. Hned na počátku svého působení v Národním divadle v desítkách repríz se setkal s prvním dílem Fibichova melodramatu Hippodamie – Námluvy Pelopovy, v němž Pelopa hrál Eduard Kohout a v postavě Hippodamie se střídaly Marie Glázrová a Marie Vášová.

V roce 1956 nastudoval u příležitosti výročí Dvořákova narození jeho operu Král a uhlíř a jedním z jeho nejčastějších představení byla Rusalka, s níž se setkal více než třistakrát.

Z jeho inscenací české operní tvorby si připomeňme ještě Fibichovu Bouři, Novákovu Lucernu a v jednom večeru uváděné Ostrčilovo Poupě a Zichovy Preciézky. Často dirigoval také Fibichovu Šárku a v činoherním souboru Zeyerovu a Sukovu pohádku Radúz a Mahulena.

Z jeho velmi úspěšných inscenací romantické operní tvorby jmenujme především Weberova Čarostřelce, jehož libreto přeložil do češtiny a kterého dirigoval v desítkách představení ve dvou inscenacích. Z italských oper dirigoval často Verdiho Dona Carlose a Pucciniho Bohému a nastudoval jeho Manon Lescaut. Dvakrát se setkal s dílem Gaetana Donizettiho, v Donu Pasqualovi a především ve znamenitém prvním českém uvedení komické opery Gaetana Donizettiho Poprask v opeře, které připravil se svým častým režisérským spolupracovníkem Ladislavem Štrosem.

Z Mozartových oper nastudoval a dirigoval Únos ze serailu a byl častým dirigentem Dona Giovanniho a Così fan tutte. S režisérem Přemyslem Kočím nastudoval úspěšnou inscenaci Beethovenova Fidelia.

Z francouzských oper, které dirigoval, připomeňme především Bizetovu Carmen, Gounodova Fausta a Markétku a jeho inscenace Charpentierovy Louisy a Berliozova Benvenuta Celliniho. Z ruské operní tvorby vedle Evžena Oněgina také často dirigoval Pikovou dámu, po Karlu Nedbalovi převzal představení další opery Čajkovského, kterou byly Střevíčky, nastudoval Cara Saltana Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a novinku tatarského skladatele Naziba Gajazoviče Žiganova Musa Džalil. Ze současné německé tvorby dirigoval operní zpracování hry Franze Werfela Jacobowsky a plukovník, které je dílem skladatele Giselhera Wolfganga Klebeho.

O vztahu Jana Husa Tichého k původní operní tvorbě jsme se již zmínili. Pod jeho taktovkou zazněla na Národním divadle Suchoňova Krútňava, Hanušova Pochodeň Prométheova, Burghauserův Sluha dvou pánů či opera Ivana Jirka Podivné dobrodružství Arthura Rowa.

Početné byly Tichého inscenace baletní. Mnohokrát dirigoval představení Labutího jezera, které nastudoval spolu s režisérem a choreografem Miroslavem Kůrou, pod jeho taktovkou také zazněly tóny Čajkovského Louskáčka, Dvořákových Slovanských tanců anebo Čulakiho baletu Mládí. Poslední inscenací, kterou Jan Hus Tichý v Národním divadle připravil, byl Páleníčkův balet Kytice na námět Erbenových balad Poklad, Lilie a Zlatý kolovrat. Její premiéra byla 2. října 1985.

V roce 1986 odešel Jan Hus Tichý po 38 letech činnosti v Národním divadle do důchodu.

Tichý dirigoval na mnoha českých i zahraničních operních scénách. S Operou Národního divadla se zúčastnil řady úspěšných zájezdů včetně vysoce prestižního zájezdu do Edinburghu v roce 1964.

V roce 1951 jej pozval do Ostravy šéf opery Rudolf Vašata. Tichý tam nastudoval se svým bývalým kolegou ze Státní opery Iljou Hylasem Novákovu Lucernu.

Velmi významná byla spolupráce Jana Husa Tichého s Jihočeským divadlem. Přizval jej tam jeho někdejší režisérský partner v inscenaci Mladé gardy Ota Haas jej jako ředitel budějovického divadla. Haas usiloval o to, aby zpěvoherní soubor Jihočeského divadla, který rovněž uváděl operní inscenace, se proměnil na soubor operní a Jan Hus Tichý mu v tom měl pomoci. Haasův záměr se podařil. Tichý nastudoval v Budějovicích tři inscenace, Dvořákova Jakobína, Pucciniho La bohème a Rossiniho málo známou operu Signor Kartáč a v roce 1958 byl skutečně operní soubor v Jihočeském divadle ustaven.

Nejvýznamnější z tří zmíněných titulů byl Signor Kartáč. Ve vtipné úpravě, jež byla dílem Jana Husa Tichého a Luďka Mandause (režisérem představení byl Ota Haas) bylo dílo uvedeno v československé premiéře v historickém zámeckém divadle, které bylo uvedeno do provozu díky iniciativě pracovníků Jihočeského divadla a patrně poprvé v jeho historii se v něm hrálo česky. Šlo skutečně o událost mimořádnou po všech stránkách, v titulní roli si zahostoval jako vždy výtečný Karel Berman.

Jan Hus Tichý zanechal řadu nahrávek včetně kompletních záznamů Smetanových Braniborů v Čechách a Nicolaiova Cara a tesaře. Jeho činnost byla mnohokrát oceněna, významné bylo udělení mezinárodní Cohen International Music Award za umělecké úspěchy v oblasti soudobé tvorby.

Jan Hus Tichý zemřel 25. prosince 2000 v Praze.I když jde o různé a v mnohém odlišné osobnosti, leckteré rysy má s Janem Husem Tichým společné i dlouholetý dirigent Národního divadla a Janáčkovy opery v Brně, trutnovský rodák Jan Štych.

Jan Štych dne 27. prosince oslaví své osmdesáté narozeniny. I jeho zdobí elán a energie, s nimiž přistupuje ke každému úkolu, mimořádný cit pro potřeby operního žánru a vždy plné pracovní nasazení.

Hudba ho lákala od dětství, šel tedy studovat Vyšší hudební školu v Praze a po jejím absolutoriu se stal posluchačem Akademie múzických umění, kde studoval dirigování u profesorů Aloise Klímy a Roberta Brocka. Akademii absolvoval v roce 1960. V posledním roce svých studií už byl činný ve funkci korepetitora v Národním divadle a podílel se na přípravě nových inscenací, například Dona Carlose, kterého dirigoval Václav Kašlík.

V roce 1960 se stal dirigentem opery tehdejšího Státního divadla v Ostravě, kde šéf opery Bohumil Gregor svou koncepční a promyšlenou dramaturgií navazoval úspěšně na průkopnickou éru Jaroslava Vogla a velkorysý program Rudolfa Vašaty, jimiž tito jeho předchůdci přivedli ostravskou operu na špičkovou úroveň. Spolu s ním přišel tehdy do Ostravy další mladý dirigent, který později stejně jako Šmok splnil naděje do něj vkládané, František Vajnar.

Mladý dirigent Jan Štych nejprve spolupracoval jako asistent Bohumila Gregora v jeho inscenacích Janáčkovy Káti Kabanové a Kašlíkova Krakatitu. Jeho první samostatnou premiérou byl Dvořákův Čert a Káča dne 25. března 1961 (režisérem inscenace byl Miloslav Nekvasil). Poté následovaly inscenace Pucciniho Madame Butterfly a dvou současných oper – Podešťových Apokryfů a Slavnosti lampionů Júlia Kowalského. V Ostravě spolupracoval i s Gregorovým nástupcem Zdeňkem Košlerem.

V roce 1964 se stal dirigentem brněnské Janáčkovy opery, kde jeho první premiérou byl 19. září Verdiho Trubadúr v režii Václava Věžníka. Po něm následoval Prokofjevův balet Romeo a Julie, v němž se choreograf inscenace Miroslav Kůra v titulní roli rozloučil se svou hvězdnou kariérou tanečníka, Straussův Ples kadetů a Čajkovského Labutí jezero. Významné datum v dirigentské kariéře Jana Štycha byl 9. říjen 1964, kdy v režii Oskara Linharta dirigoval poprvé v Brně Juliettu Bohuslava Martinů. Eva Hermannová v Literárních novinách napsala: „Partitura se pod taktovkou Jana Štycha rozezněla vskutku čistě a s citlivým rozvrstvením zvukových barev díla.“

V rychlém sledu potom následovaly další významné inscenace, Mozartova Figarova svatba, Čajkovského Piková dáma a Pucciniho Turandot, v níž naplno zazářilo pěvecké umění Hany Janků v titulní roli. Jedním z vrcholů této první etapy Štychova brněnského působení byla inscenace Gershwinovy opery Porgy a Bess, v níž inscenační trio dirigent Štych – režisér Věžník – choreograf Ogoun dospělo k dokonalé symbióze, takže přísný kritik Jiří Fukač mohl s klidným svědomím prohlásit: „Sice nemůžeme překonat černošský interpretační originál, ale můžeme vytvořit evropský pendant.“

Jan Štych diriguje široké repertoárové spektrum. S velmi různorodými úkoly se vypořádal vždy velmi dobře a to jak ve vedení orchestru, tak v práci se zpěváky, pro něž měl vždy veliký cit a dovedl výtečně využít jejich předností. Z českého klasického repertoáru diriguje Dvořákova Čerta a Káču a Dimitrije, Kovařovicovy Psohlavce a Fibichovu Šárku, jež se stala faktickým podkladem pro studiovou rozhlasovou nahrávku, z klasické operní tvorby nastudoval Gluckovu Alcestu, italský verismus je zastoupen Mascagniho Sedlákem kavalírem, Leoncavallovými Komedianty a Manon Lescaut Giacoma Pucciniho. Moderní světová tvorba je zastoupena operou Krvavá svatba maďarského autora Szokolaye na námět hry Garcii Lorky. V baletu dirigoval Adamovu Giselle a Schumannův Karneval. V souboru Mahenovy činohry spolupracoval na řadě úspěšných inscenací režiséra Zdeňka Kaloče (Hliněný vozíček indického autora Šúdraky, Sartrovy Trójanky, Lorkova Pláňka a další).

Mezi Štychovy dirigentské vrcholy tohoto období (1969–1974) můžeme počítat výbornou hudební interpretaci Burianovy Maryši, o níž napsal Miloš Štědroň v MF Dnes: „Jan Štych plně představení ovládal a na jeho vysoké úrovni má velký podíl.“ Dále původní premiéru opery Ilji Hurníka Dáma a lupiči, Borodinova Knížete Igora ve velmi inspirativní režii Luboše Ogouna. V baletu to pak rozhodně bylo vrcholné představení Ogounova krátkého šéfovského období na konci šedesátých let, na němž byly zastoupeny Janáčkovy Lašské tance v choreografii Rudolfa Karhánka, Straussův Don Juan v pojetí Luboše Ogouna a jevištní ztvárnění Janáčkovy Glagolské mše, které bylo dílem Pavla Šmoka.

Na konci roku 1973 odchází Jan Štych z Janáčkovy opery do Národního divadla. V Praze přebral řadu inscenací, jako například Pucciniho Turandot, Mozartovu Figarovu svatbu anebo Prokofjevovu Vojnu a mír, a nastudoval Musorgského Borise Godunova.

Po roce působení se vrací do Brna, ale v osmdesátých letech se s jeho jménem opět pravidelně setkáváme v Praze. Od té doby až do odchodu do důchodu dirigoval jak v Praze, tak v Brně.

Štychovou první premiérou po návratu do Brna je Smetanova Hubička v režii Václava Věžníka, po ní následuje Rossiniho Lazebník sevillský, Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, dětská opera Evžena Zámečníka Ferda Mravenec, Cikkerův Juro Jánošík, v baletu Romeo a Julie v choreografii Jiřího Němečka a potom několik desítek dalších premiér oper a baletů. Poslední byla premiéra Ščedrinovy baletní verze Carmen v roce 2010.

V červnu roku 2010 Jan Štych definitivně svůj pracovní poměr v Národním divadle v Brně ukončil.

Připomeňme si alespoň některé tituly. Ze Smetanových oper to byly především Prodaná nevěsta, Dalibor a Tajemství, z Dvořákových Jakobín a Rusalka, dále Kovařovicovi Psohlavci. Z odkazu Leoše Janáčka se setkal s Příhodami lišky Bystroušky a především s Věcí Makropulos.

Premiéra z roku 1978, kterou nastudoval spolu s režisérem Věžníkem, je považována za jednu z nejlepších interpretací tohoto titulu na brněnském jevišti. Kritika ji hodnotila jako živé a podnětné představení plné vzruchu. Široká je škála Štychova světového operního repertoáru. Jsou v něm zastoupeny italské opery (kromě těch již zmíněných Verdiho Aida, kterou dirigoval celkem v třech inscenacích, La traviata, Rigoletto, Síla osudu, Donizettiho Don Pasquale, Pucciniho La bohème a Gianni Schicchi, Boitův Mefistofeles).

Francouzská opera je zastoupená Bizetovou Carmen, s níž slavil velké úspěchy při zájezdu do Japonska v roce 1999, a Lovci perel z roku 1996, jejichž režisérem byl jeho syn Jan (stejně jako v řadě dalších, které vznikly v devadesátých letech). Úspěšné bylo i jeho nastudování Lortzingova Cara a tesaře. Z děl dvacátého století, která dirigoval, si připomeňme Ravelovy opery Španělská hodinka a Dítě a kouzla, které přeložil do češtiny (režisérem byl opět jeho syn Jan).

Po určitou dobu působil Jan Štych jako kmenový dirigent baletu. Z jeho baletních inscenací jmenujme například baletní večer Pachita, který připravila Olga Skálová z děl klasického baletního odkazu devatenáctého století, Čajkovského Spící krasavici, Glazunovovu Raymondu, Nedbalovy balety Pohádka o Honzovi a Z pohádky do pohádky.

Nastudoval a řídil také Vaculíkovu výbornou inscenaci Prokofjevova baletu Ivan Hrozný a jeho baletní zpracování osudů Marie Stuartovny s hudbou Sergeje Prokofjeva. Dirigoval rovněž baletní večer, který nastudoval choreograf z lotyšské Rigy Alexandr Lemberg, na jehož programu byla Ščedrinova Carmen, Sibeliův Scaramouche a balet Olega Barskova Pán a Sýrinx.

Z baletních děl dvacátého století si připomeňme jeho nastudování Stravinského Ptáka Ohniváka a Petrušky a baletu Šach králi Bohuslava Martinů.

Z původních českých novinek dirigoval Pololáníkova Pierota a Trojanův Sen noci svatojanské. Se souborem Janáčkovy opery se zúčastnil řady zahraničních zájezdů včetně několika cest do Japonska na přelomu století.

Mimořádným činem bylo Štychovo nastudování jevištního nastudování děl Igora Stravinského Oedipus rex a Žalmové symfonie z roku 2000, jež vysoce vyzvedla kritika, zejména Jiří Zahrádka ve své recenzi v MF Dnes.

První studovanou premiérou Jana Štycha v rámci jeho obnoveného působení na naší první scéně byl v březnu 1983 Dvořákův Čert a Káča.

Vedle řady děl kmenového repertoáru, v mnoha případech stejných jako v Brně, nastudoval v Praze mimo jiné premiéry Verdiho Falstaffa, Wagnerova Bludného Holanďana, Gluckovu Ifigenii na Tauridě uvedenou v rámci dvoustého výročí skladatelova úmrtí, dětskou operu Brouk Pytlík Evžena Zámečníka v režii ostravského Miloslava Nekvasila, s nímž také nastudoval v roce 1989 první italské provedení Donizettiho Lucie di Lammermoor na Národním divadle. V Praze se také vrátil k Hurníkově opeře Dáma a lupiči.

Z jeho baletních premiér uveďme Baloghovu taneční verzi Dámy s kaméliemi s hudbou Giuseppe Verdiho v úpravě Ladislava Simona a balety Igora Stravinského Petruška a Pták Ohnivák.

Významné jsou tři Štychovy inscenace, které nastudoval ve spolupráci se svým brněnským činoherním spolupracovníkem, režisérem Zdeňkem Kaločem. Především to byla pražská premiéra Trojího přání Bohuslava Martinů, dále pak Verdiho Síla osudu a první souborné provedení Verdiho Il trittico (Plášť, Sestra Angelica a Gianni Schicchi) v Národním divadle, jež bylo v roce 1995 poslední Štychovou premiérou ve Zlaté kapličce.

I poté Jan Štych v Národním divadle dirigoval, například Dvořákova Jakobína a Čerta a Káču.

I když těžiště dirigentské činnosti Jana Štycha tkví v opeře, spolupracoval často rovněž se symfonickými orchestry, například s Filharmonií Brno a s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně. Z jeho nahrávek jmenujme vedle již zmíněné Fibichovy Šárky Blodkovu operu V studni, Humperdinckovu Perníkovou chaloupku a profilovou nahrávku Dagmar Peckové Best arias.

Janu Štychovi popřejme do dalších let hodně pevného zdraví.