Dvě dirigentská jubilea: Jan Hus Tichý a Jan Štych

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V roce 1964 se stal dirigentem brněnské Janáčkovy opery, kde jeho první premiérou byl 19. září Verdiho Trubadúr v režii Václava Věžníka. Po něm následoval Prokofjevův balet Romeo a Julie, v němž se choreograf inscenace Miroslav Kůra v titulní roli rozloučil se svou hvězdnou kariérou tanečníka, Straussův Ples kadetů a Čajkovského Labutí jezero. Významné datum v dirigentské kariéře Jana Štycha byl 9. říjen 1964, kdy v režii Oskara Linharta dirigoval poprvé v Brně Juliettu Bohuslava Martinů. Eva Hermannová v Literárních novinách napsala: „Partitura se pod taktovkou Jana Štycha rozezněla vskutku čistě a s citlivým rozvrstvením zvukových barev díla.“

V rychlém sledu potom následovaly další významné inscenace, Mozartova Figarova svatba, Čajkovského Piková dáma a Pucciniho Turandot, v níž naplno zazářilo pěvecké umění Hany Janků v titulní roli. Jedním z vrcholů této první etapy Štychova brněnského působení byla inscenace Gershwinovy opery Porgy a Bess, v níž inscenační trio dirigent Štych – režisér Věžník – choreograf Ogoun dospělo k dokonalé symbióze, takže přísný kritik Jiří Fukač mohl s klidným svědomím prohlásit: „Sice nemůžeme překonat černošský interpretační originál, ale můžeme vytvořit evropský pendant.“

Jan Štych diriguje široké repertoárové spektrum. S velmi různorodými úkoly se vypořádal vždy velmi dobře a to jak ve vedení orchestru, tak v práci se zpěváky, pro něž měl vždy veliký cit a dovedl výtečně využít jejich předností. Z českého klasického repertoáru diriguje Dvořákova Čerta a Káču a Dimitrije, Kovařovicovy Psohlavce a Fibichovu Šárku, jež se stala faktickým podkladem pro studiovou rozhlasovou nahrávku, z klasické operní tvorby nastudoval Gluckovu Alcestu, italský verismus je zastoupen Mascagniho Sedlákem kavalírem, Leoncavallovými Komedianty a Manon Lescaut Giacoma Pucciniho. Moderní světová tvorba je zastoupena operou Krvavá svatba maďarského autora Szokolaye na námět hry Garcii Lorky. V baletu dirigoval Adamovu Giselle a Schumannův Karneval. V souboru Mahenovy činohry spolupracoval na řadě úspěšných inscenací režiséra Zdeňka Kaloče (Hliněný vozíček indického autora Šúdraky, Sartrovy Trójanky, Lorkova Pláňka a další).

Mezi Štychovy dirigentské vrcholy tohoto období (1969–1974) můžeme počítat výbornou hudební interpretaci Burianovy Maryši, o níž napsal Miloš Štědroň v MF Dnes: „Jan Štych plně představení ovládal a na jeho vysoké úrovni má velký podíl.“ Dále původní premiéru opery Ilji Hurníka Dáma a lupiči, Borodinova Knížete Igora ve velmi inspirativní režii Luboše Ogouna. V baletu to pak rozhodně bylo vrcholné představení Ogounova krátkého šéfovského období na konci šedesátých let, na němž byly zastoupeny Janáčkovy Lašské tance v choreografii Rudolfa Karhánka, Straussův Don Juan v pojetí Luboše Ogouna a jevištní ztvárnění Janáčkovy Glagolské mše, které bylo dílem Pavla Šmoka.

Na konci roku 1973 odchází Jan Štych z Janáčkovy opery do Národního divadla. V Praze přebral řadu inscenací, jako například Pucciniho Turandot, Mozartovu Figarovu svatbu anebo Prokofjevovu Vojnu a mír, a nastudoval Musorgského Borise Godunova.

M.P.Musorgskij: Boris Godunov - ND Praha 1974 (foto Jaromír Svoboda)
M. P. Musorgskij: Boris Godunov – ND Praha 1974 (foto Jaromír Svoboda)

Po roce působení se vrací do Brna, ale v osmdesátých letech se s jeho jménem opět pravidelně setkáváme v Praze. Od té doby až do odchodu do důchodu dirigoval jak v Praze, tak v Brně.

Štychovou první premiérou po návratu do Brna je Smetanova Hubička v režii Václava Věžníka, po ní následuje Rossiniho Lazebník sevillský, Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, dětská opera Evžena Zámečníka Ferda Mravenec, Cikkerův Juro Jánošík, v baletu Romeo a Julie v choreografii Jiřího Němečka a potom několik desítek dalších premiér oper a baletů. Poslední byla premiéra Ščedrinovy baletní verze Carmen v roce 2010.

R.Sčedrin: Carmen - ND Brno 2010 (foto archiv ND Brno)
R. Ščedrin: Carmen – ND Brno 2010 (foto archiv ND Brno)

V červnu roku 2010 Jan Štych definitivně svůj pracovní poměr v Národním divadle v Brně ukončil.

Připomeňme si alespoň některé tituly. Ze Smetanových oper to byly především Prodaná nevěsta, Dalibor a Tajemství, z Dvořákových Jakobín a Rusalka, dále Kovařovicovi Psohlavci. Z odkazu Leoše Janáčka se setkal s Příhodami lišky Bystroušky a především s Věcí Makropulos.

L.Janáček: Věc Markropulos - ND Brno 1978 (foto archiv ND Brno)
L. Janáček: Věc Makropulos – ND Brno 1978 (foto archiv ND Brno)

Premiéra z roku 1978, kterou nastudoval spolu s režisérem Věžníkem, je považována za jednu z nejlepších interpretací tohoto titulu na brněnském jevišti. Kritika ji hodnotila jako živé a podnětné představení plné vzruchu. Široká je škála Štychova světového operního repertoáru. Jsou v něm zastoupeny italské opery (kromě těch již zmíněných Verdiho Aida, kterou dirigoval celkem v třech inscenacích, La traviata, Rigoletto, Síla osudu, Donizettiho Don Pasquale, Pucciniho La bohème a Gianni Schicchi, Boitův Mefistofeles).

G.Verdi: Aida - ND Brno 2003 (foto archiv ND Brno)
G. Verdi: Aida – ND Brno 2003 (foto archiv ND Brno)

Francouzská opera je zastoupená Bizetovou Carmen, s níž slavil velké úspěchy při zájezdu do Japonska v roce 1999, a Lovci perel z roku 1996, jejichž režisérem byl jeho syn Jan (stejně jako v řadě dalších, které vznikly v devadesátých letech). Úspěšné bylo i jeho nastudování Lortzingova Cara a tesaře. Z děl dvacátého století, která dirigoval, si připomeňme Ravelovy opery Španělská hodinka a Dítě a kouzla, které přeložil do češtiny (režisérem byl opět jeho syn Jan).

Po určitou dobu působil Jan Štych jako kmenový dirigent baletu. Z jeho baletních inscenací jmenujme například baletní večer Pachita, který připravila Olga Skálová z děl klasického baletního odkazu devatenáctého století, Čajkovského Spící krasavici, Glazunovovu Raymondu, Nedbalovy balety Pohádka o Honzovi a Z pohádky do pohádky.

Nastudoval a řídil také Vaculíkovu výbornou inscenaci Prokofjevova baletu Ivan Hrozný a jeho baletní zpracování osudů Marie Stuartovny s hudbou Sergeje Prokofjeva. Dirigoval rovněž baletní večer, který nastudoval choreograf z lotyšské Rigy Alexandr Lemberg, na jehož programu byla Ščedrinova Carmen, Sibeliův Scaramouche a balet Olega Barskova Pán a Sýrinx.

Z baletních děl dvacátého století si připomeňme jeho nastudování Stravinského Ptáka Ohniváka a Petrušky a baletu Šach králi Bohuslava Martinů.

I.Stravinskij: Pták Ohnivák - Miroslava Pešíková, Vlastimil Harapes - ND Praha 1987 (foto Oldřich Pernica)
I. Stravinskij: Pták Ohnivák – Miroslava Pešíková, Vlastimil Harapes – ND Praha 1987 (foto Oldřich Pernica)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář