Dvořákovská souznění v Rudolfinu
Zahajovací koncert přinesl dvě stěžejní díla skladatele, po němž je pojmenován: Violoncellový koncert h moll a Novosvětskou symfonii v podání České filharmonie pod vedením dirigenta Semjona Byčkova. V koncertu pro violoncello se představil koncertní mistr violoncell ČF Václav Petr.
Obě skladby mají společné místo a období vzniku, obsahem, náladou i dikcí jsou však značně odlišné. Violoncellový koncert vznikal na sklonku skladatelova pobytu v Americe (1895). Je poznamenán steskem a sílící touhou po domovu, v závěrečné fázi tvorby díla také těžkou nemocí a úmrtím Dvořákovy lásky z mládí Josefiny Kounicové. Odtud nostalgie charakterizující obsah i vyznění skladby.
Novosvětskou symfonii komponoval Dvořák v roce 1893 pod prvními bezprostředními dojmy z pobytu v Americe. Vložil do ní nadšení z amerických reálií, jež bezprostředně prožíval, energii prudce se rozvíjející země, a zároveň ho inspirovaly afroamerické, možná i indiánské lidové melodie.
Co autor do svých děl vložil, to v interpretaci České filharmonie nechybělo; bylo však obohaceno a znásobeno osobitým uměleckým pojetím. Platí to pro orchestr a dirigenta i pro sólistu.
Václav Petr má k Violoncellovému koncertu zřetelný osobní citový vztah, což lze z jeho interpretace vycítit. Dokáže skladbu plně prožít, zároveň přitom najít vlastní vyjádření emocionálních vzkazů, které do ní skladatel vložil. V jeho podání lze vysledovat pokoru k tvůrci, jehož myšlenky a emoce – a zároveň i své – dokáže přesvědčivě předat posluchači. Jeho hra má niternou poezii, přes posmutnělé tóny jako by přinášela do duše ztišení a pokoj. Pojetím dynamiky a tempa dopřává posluchači, aby v něm tiše dozněla ozvěna každého tónu. Je přitom zřejmé, že si Petr skladbu i své hraní užívá. Obdivuhodná je rovněž jeho souhra s orchestrem, dirigentem a koncertním mistrem. Například pravý požitek přinesla posluchačům, ale patrně i interpretům, společná pasáž prvního houslisty a cellisty ve třetí větě. Mimo jiné i v této části skladby lze ocenit jejich obdivuhodnou souhru a souznění. Nepomiňme tu ani skutečnost, že koncert je pro sólistu také vysilujícím fyzickým výkonem. Shrnuto: Dvořákův Violoncellový koncert zazněl ve výsostné interpretaci sólisty i orchestru.
V nemenší míře to platí pro provedení Novosvětské symfonie. Semjon Byčkov už měl jistě dost času, aby se s Českou filharmonií patřičně sžil, ale že takto obdivuhodně cítí a interpretuje českou hudbu, je hodno uznání. Jeho pojetí skladby je jakoby i „naším“ pojetím, díky němuž najdeme v stokrát slyšených tónech nové valéry. Byčkov dokáže vystihnout velkolepý celek stejně jako jednotlivé nuance, temperament, jásavou radost i emoční hloubky. „Ze svého“ přidává neokázalý obdiv k skladateli a schopnosti vyprávět jeho příběh. O poznání volnější tempo dovoluje, aby jednotlivé části skladby ještě chvíli setrvávaly jaksi „ve vzduchu“ – ve vnímání posluchače – a jen zvolna doznívaly. Byčkovovo rozmáchlé romantické pojetí určitě není v rozporu se skladatelovým. Všechny složky orchestru byly dirigentovi důstojným partnerem, počínaje slavným Largem se sólem pro anglický roh, platí to však i pro ostatní nástrojové sekce.
Česká filharmonie hrála uvolněně a s radostí, možná také ocenila téměř plný sál Rudolfina. Publikum přišlo v hojném počtu přes nepříjemné, ale patrně nezbytné nepohodlí rouškového systému a přes nikoli nejlevnější vstupenky.
Osobní zážitek: byl to můj první koncert v Rudolfinu s rouškou. Člověk se neubrání otázce – jak dlouho ještě budou potřeba?
