Dvořákovy Svatební košile ve Vídni s Šaturovou, Breslikem a Plachetkou

Dobře ses, panno, radila, na Boha, že jsi myslila…

Zatímco čtvrteční komorní koncert v Brahmsově sále Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni proběhl v melancholické atmosféře loučení (naši recenzi najdete zde), páteční večer v dramaturgicky nejednou konkurenčním a objevnějším Koncertním domě měl mírně nervózní nádech premiéry. Ve Vídni nikoliv poprvé, ovšem po dlouhých, předlouhých letech a v Koncertním domě dokonce prvně od jeho otevření před více než sto lety zazněla Dvořákova kantáta na slova Erbenovy stejnojmenné balady Svatební košile op. 69, B 135 (1884). Její provedení v českých zemích je vždy svátkem, na nějž je třeba často nezaslouženě dlouho čekat, ve Vídni však bylo slavností, a to především díky atraktivnímu obsazení sólových partů Simonou Šaturovou (Dívka), Pavolem Breslikem (Umrlec) a Adamem Plachetkou (Vypravěč).

Trojice slovanských pěvců, vídeňskému a rakouskému publiku dobře známých z koncertních pódií a operních prken sezonních i festivalových, byla lákadlem, které Velký sál Koncertního domu v podstatě vyprodalo zvědavým a zvídavým publikem. Pro mě osobně byl hlavním garantem očekávané úspěšnosti dramaturgicky hodnotného večera stále ještě mladý umělecký šéf Rozhlasového symfonického orchestru ORF Vídeň Cornelius Meister. Jeho jméno mi nevypadlo z paměti od roku 2003, kdy jsem v době jeho působení na předchozí štaci v Heidelbergu náhodně navštívil Meisterovo nastudování Dvořákovy Šesté symfonie D dur op. 60, B 112 s Filharmonickým orchestrem Heidelberg. Již tehdy jsem si říkal, že se zrodil nový dvořákovský dirigent–specialista. Meisterovy poslední sezony ve Vídni s cyklem Martinů symfonií a Dvořákových symfonických básní podle Erbenových balad mě v tomto přesvědčení jen utvrdily. Cyklus Dvořákových programních skladeb na erbenovské náměty završil Meister monumentálně – Dvořákovým kongeniálním ztvárněním Erbenových Svatebních košil.

Dvořák sice nebyl Hitchcock a hroty Erbenova baladického hororu o zapovězené hře se zásvětím a lásce přes břehy onoho světa zjemnil nejednou měkkou harmonií a zjasnil paprsky vrhanými do temných zákoutí Erbenova příběhu, přesto však v introdukci, orchestrálních mezihrách, scénách Umrlcova putování s Dívkou a Dívčině scéně na hřbitově, baladě v baladě (koncepčně inspirované Wagnerovým Bludným Holanďanem a Sentinou baladou?), vytvořil mnoho (nejen zvukomalebných) míst a harmonických pasáží, z nichž mrazí i přes hrůzy jednadvacátého století. Meister taktovkou orchestr a sbor doslova bičoval temným erbenovským večerem kupředu, v pravou chvíli však dokázal zastavit veškeré hudební dění – pro sólisty občas až nebezpečně – a spočinout s publikem nad některou ze zpěvních scén. Na mysli mám především Dívčiny krajní modlitby, zvláště tu závěrečnou v umrlčí komoře, při níž publikum ani nedýchalo. Simona Šaturová jej k tomu přinutila nejnižší dynamikou, nebezpečně hraničící se slyšitelností. K nejnižší dynamice se často, možná až manýristicky, vracel Adam Plachetka, který publikum občas překvapil profundní hloubkou, spíše se však pohyboval v barytonové střední poloze. Vzpomínka na Ladislava Mráze zůstala vzpomínkou, nikoliv minulostí, jinak však před panem Plachetkou smekám, protože artikulovat a dýchat ve Vypravěčově líčení Dívčina zápasu s Umrlcem v tempu zvoleném dirigentem Meisterem bylo na hranici možného. Občas mě rušila Plachetkova snaha dynamikou příliš subjektivizovat Vypravěčovo líčení, jemuž by slušel objektivnější odstup od dění, kolikrát však Adama Plachetku v této roli ještě uslyšíme? Věřím, že mnohokrát.

Volba Pavola Breslika pro roli Umrlce byla trefou do černého, pokud to tak lze v souvislosti s tímto dílem vůbec říci. Již volba koncertního oblečení, krátce střižený účes a jeho štíhlá postava rozehrávaly fantazii posluchačů. Více se s rolí sžila jen paní Šaturová – v závěrečné modlitbě, a hlavně při slovech „Však ty jsi byl vždy přede mnou“, v níž i díla neznalé publikum v tom nejpomalejším možném tempu pochopilo, že se v jejích slovech skrývá ženská lest a poslední cesta k záchraně z Umrlcova objetí. Breslikova účast na provedení Svatebních košil byla výhrou ani ne tak kvůli umělcově aktuální pěvecké formě, ale především kvůli témbru jeho hlasu, který v sobě má objektivní nádech a je prost všeho toho slovansky vřelého, až sladkého, co z Umrlce činí Jeníka nebo Prince z říše duchů. Podle mého názoru mohl ve své roli sáhnout po ještě ironičtějším projevu, byl však vypjatě naléhavý, tak mu bylo potřeba Dívčiny krve. Technicky neměl s vypjatým partem sebemenší potíže, naopak jej vyzpívával do sálu, zatímco v nejnižší poloze Vypravěčovy role byly znát prozatímní hlasové hranice Adama Plachetky.

Mile mě překvapil, a to nejen v plénech, i výkon sboru Vídeňské pěvecké akademie se stopadesátiletou tradicí, který česky nezpívá denně a pikantně znějícímu protahování posledních slabik by se patrně neodnaučil ani v letní škole u Horažďovic, kde Erben možná sbíral inspiraci k české variantě evropského prapříběhu o dívce a jejím umrlém milém. A celému večeru kraloval šestatřicetiletý šéfdirigent Meister, který ostře rytmizoval orchestrální dění, hrotil dynamické kontrasty, extrémními tempy vizualizoval Dvořákův příběh a dokonale mu sloužil desítkami detailů, třeba jen prudkými violoncellovými decrescendy po akcentu. Jen díky němu se díla znalé publikum mohlo přesvědčit o důležité roli basklarinetu ve Dvořákově partituře, nebo o významu obligátního lesního rohu ve vstupní Dívčině modlitbě.

Koncertu byly přítomny mikrofony rakouské veřejnoprávní rozhlasové společnosti ORF a jejich prostřednictvím rakouští posluchači. Snad čeští partneři rakouské společnosti ORF sáhnou po její nabídce a zpřístupní festivalový záznam českému publiku dříve, než si jej bude moci zakoupit na komerčních nosičích. Z mimořádného koncertního večera je totiž plánován komerční záznam.

Hodnocení autora recenze: 100%

ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Dirigent: Cornelius Meister
Wiener Singakademie
Simona Šaturová, Dívka (soprán)
Pavol Breslik, Umrlec (tenor)
Adam Plachetka, Vypravěč (basbaryton)
3. června 2016 Grosser-Saal Wiener Konzerthaus Vídeň

program:
Antonín Dvořák: Svatební košile – kantáta na slova Karla Jaromíra Erbena op. 69, B 134 (1884)

www.konzerthaus.at