Dvoumetrový Martinů

Bohuslav Martinů měřil bezmála dva metry. Byl tichý a pracovitý. Za svůj život, který se uzavřel v nedožitých devětašedesáti, napsal více než čtyři sta skladeb. Kritická notová edice jeho díla je proto dlouhodobým projektem. Zaplní více než stovku svazků a než bude zkompletována, obsáhne časově celé půlstoletí. Martinů se takto vydává od roku 2014 a zatím je hotovo pět svazků. Dokončení projektu přesahuje horizont většiny z nás.

Ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina přibližuje kritickou edici těmto slovy: „Od roku 1994, kdy byl Institut založen, jsme vyprofilovávali ediční zásady a pracovali s prameny. Podle původního předpokladu měl první svazek vyjít v roce 2009.“ To se však ukázalo jako nereálné, nejen kvůli shromažďování potřebných pramenů, ale mimo jiné i proto, že šel hodně kupředu vývoj v hudební filologii a bylo třeba vytvořit most mezi představami editorů ze šedesátých let a potřebami současnosti. Ukázalo se jasně, že ediční zásady vyhovující zřejmě například Dvořákovu dílu nelze mechanicky aplikovat na jiného autora, tedy na hudbu a odkaz Martinů. Nakonec přípravná fáze zabrala dvě desetiletí.

Důkladnost, metodičnost a důslednost, s níž Institut Bohuslava Martinů k úkolu přistoupil a přistupuje, budí respekt. A dává reálnou naději, že tento projekt – na rozdíl od vydávání děl dalších českých hudebních klasiků, které nepostupuje tak systematicky, nebo dokonce kdesi uvízlo – bude úspěšně završen.

Doposud se na trh dostaly svazky obsahující Epos o Gilgamešovi, Čtvrtou symfonii, komorní hudbu pro šest až devět nástrojů a čtyři Kantáty z Vysočiny. Před pár dny Institut Bohuslava Martinů představil pátý svazek. V něm jsou zpracovány čtyři smyčcové kvartety – od čtvrtého po sedmý. Na vydání teď čekají Polní mše a kantáta Svatební košile.

„Snažili jsme se, aby tyto první svazky obsáhly různé formy a žánry, aby naznačily šíři a různorodost děl Bohuslava Martinů,“ komentuje rozvrh vydávání Aleš Březina. V nejbližších svazcích mají v dalších letech vyjít opera Ariadna, dva z klavírních koncertů a čtyři další koncertantní skladby.

Proč kritická edice? Řada skladeb je v současnosti dostupná v již nevyhovujících vydáních, většinou desítky let starých a plných různých editorských zásahů. Případně jde o reprodukce opisů či dokonce autografů, ze kterých se většinou nehraje úplně dobře. Některé tisky jsou dokonce už rozebrány. Vědecká edice zpřístupní všechna díla ve veškerých autorských nebo autorizovaných verzích a úpravách a přidá k nim i díla nově nalezená nebo dosud nepublikovaná. Na základě studia notových i nenotových pramenů taková edice shrnuje veškeré poznání o notových zápisech a jejich kontextu a slouží jako vodítko pro vydávání praktických provozovacích materiálů.

Šokující změny oproti zaužívané podobě skladeb kritická edice – slovy Aleše Březiny – nepřináší. Obsahuje ale „opravené noty“ a „poznatky ke genezi díla“. A to není vůbec málo. Napříště už například v případě symfonických děl nebude muset dirigent při první zkoušce s orchestrem pracně řešit porovnání a sjednocování materiálů různého původu, to znamená třeba rozdílů mezi jeho partiturou a party na jednotlivých pultech. Bude hned zkoušet.

Kritické vydání skladby je vlastně jakousi její monografií. Hlavní notový text ji zachycuje ve verzi „poslední ruky“, k tomu jsou přidána i odlišná původní znění, případně autorizované a v pramenech doložitelné zásahy ze strany interpretů, inscenátorů a nakladatelů. Edice k tomu účelu vyhodnocuje všechny dostupné notové i nenotové prameny – autografy, tištěné partitury, tiskové předlohy, dobové kopie, skici, opisy, korespondenci i zvukové a obrazové dokumenty.

Na špičkové profesionální úrovni není šance připravit víc než dva svazky ročně, říká Aleš Březina. Nakladatel nemá šanci na stejné špičkové úrovni víc než dva svazky vydat. A jde i o to, co unese trh – ani odběratelé, například knihovny, asi nemají šanci koupit víc než dva svazky ročně, když jeden přijde na tři sta eur.

V roce 2029 uplyne sedmdesát let od úmrtí Martinů. Stane se takzvaným „volným“ autorem. Pozitivním důsledkem toho podle Březiny bude, že pořadatelé a interpreti přestanou platit autorská práva, takže se dá čekat, že zájem o jeho dílo razantně stoupne. Hrát takzvané volné autory je prostě levnější. Negativním důsledkem bude, že Nadace Bohuslava Martinů přestane být příjemcem peněz z celého světa za provozování jeho díla. Tím pádem přestane mít tak široké možnosti, jaké má nyní v podpoře vydávání jeho děl, vzniku knih, natáčení dokumentárních filmů nebo v podporování živého uvádění děl. Změní se struktura financování. Institut si podle Březiny bude muset většinu prostředků na provoz a své aktivity hledat mimo nadaci. Souborné kritické vydání bude v té době lehce za první třetinou…

A bude ještě vůbec potřeba „volného“ autora podporovat jako dosud? Aleš Březina tvrdí, že pokud budeme „podporu“ chápat nejen jako finanční, ale šířeji, pak budou mít nadace i institut nesoucí jméno Martinů smysl ještě dlouhá desetiletí. Institut zůstane referenční institucí, soustřeďující materiály a poskytující zájemcům veškeré informace – o všem, co se skladatele a jeho díla týká. Je tomu tak i v případě jiných skladatelů, není důvodu si myslet, že u Martinů to fungovat nebude…

Snad není velkým předbíháním uvažovat, co bude následovat po dokončení kritické edice…? Aleš Březina odpověď má. Srovnatelně rozsáhlý projekt už není v případě Martinů myslitelný. Ale určitě bude dost práce například na propagování jeho oper ve světových divadlech. Opery jsou provozně nejdražší a dostat je do obecného povědomí, aby se z nich stal standard, není samozřejmost. „Aby operní domy zjišťovaly, že Martinů je podobným klasikem opery dvacátého století jako třeba Alban Berg nebo Dmitrij Šostakovič. Na tom pracujeme už teď…,“ říká.

Z Martinů se nicméně podle jeho názoru nikdy nestane druhý Puccini, ani druhý Leoš Janáček. Janáček je dnes jedním z deseti nejprovozovanějších operních skladatelů světa. Když byl ještě chráněným autorem, bylo to o dost jiné. Je to podle Aleše Březiny dáno prací lidí, kteří se o něj starali – Sira Charlese Mackerrase, Janáčkovy nadace, editora Jiřího Zahrádky a dalších – i tím, že jsou díla nyní volná. Operní domy si ověřily, že není komerční katastrofou něco podobného nastudovat a uvést.

„Janáček se snaží bezprostředně citově oslovovat. Martinů je v tomto směru racionálnější, je to úplně jiný typ skladatele. Martinů, to jiná doba, jiná operní estetika. Ale ve chvíli, kdy by se z něj stal druhý Benjamin Britten, bych měl pocit, že se jeden z dlouhodobých cílů daří naplňovat,“ dodává jako muzikolog, který se tomuto skladateli věnuje už dvě desetiletí.

Tempem dvou svazků ročně vychází vydávání díla Bohuslava Martinů do roku 2067. Na zmíněné prezentaci smyčcových kvartetů tvořily dosud vytištěné tmavozelené noty, položené na sobě, zatím jen malý komínek. Pokud by každý ze sto šesti uvažovaných svazků měl, jako ty již hotové, tloušťku kolem jednoho až dvou centimetrů, bude to ale na konci pěkná hromada. Vysoká jako dvoumetrový Martinů.