Eduard Douša: Proč píšu instruktivní hudbu pro děti?

Kdy přišel váš zájem zabývat se tvorbou pro děti?
Instruktivní tvorbě se v dost širokém spektru (ostatně sám jsem kantor) věnuji od mládí a podněcuji i své posluchače skladby, aby si zkusili napsat dětské klavírní skladbičky, písničku pro děti, hudbu k pohádce apod.

„V dost širokém spektru“ myslíte co do kvantity, nebo z hlediska různých druhů instruktivní literatury?
Někdy vás skladatelský a pedagogický život postaví před různé úkoly a z toho plyne ta má formulace „široké spektrum“. Kromě instruktivních skladeb pro různé nástroje to může být např. i tvorba komorních či souborových skladeb. Z poslední doby uvedu např. skladbu Georgiana pro pražský Flétnový soubor TIKARI Flutes, který s touto mojí poctou Händelovi dokonce vyhrál loni ve své kategorii Concerto Bohemia. Jiný příklad: Variace na barokní téma pro smyčce z 80. let minulého století (no, už jsem pamětník…) mnohokrát provedl orchestr tehdejší ZUŠ Voršilská vedený skladatelem Jiřím Smutným. Po něm je hrála řada dalších školních orchestrů i neprofesionálních těles dospělých). Tento opus se stal asi jednou z mých nejhranějších skladeb. Z moc pěkných a snad trochu atypických spoluprací s jinými pedagogy uvedu např. Houslovou školu prof. B. Jíchy. Ten oslovil více komponistů, mezi nimiž jsem byl i já, zaslal nám své požadavky, které konkrétní postupy chce ve své škole procvičit (různé stupnicové běhy, určité sledy dvojhmatů či akordů apod.) a na tyto předepsané postupy měl autor zkomponovat přednesovou houslovou skladbu s doprovodem klavíru. Tyto skladby pak tvořily samostatnou přílohu jeho školy.

Jaká jsou specifika tohoto druhu tvorby?
Zejména u tvorby pro nejmenší hudebníky je důležité, aby hudební řeč byla jasná, srozumitelná, hudebně průzračná. Je to takové hledání pramene čisté vody… Forma nemůže být příliš rozlehlá, zpočátku spíše drobné věty, malé formy, technické nároky musí odpovídat tomu, co dítě při studiu hry na nástroj zatím ovládlo. Proto někdy není vůbec na škodu, když autor konzultuje se zkušeným nástrojovým pedagogem.

Pokud jde o hudbu pro děti, jež má být určena k poslechu dětmi (nikoli k interpretaci), pak si myslím, že autorova „obezřetnost“ pokud jde např. o stylovou orientaci nebo o náročnost hudební řeči, může být menší; tam myslím je možno (ba dokonce spíše třeba) nijak se příliš neomezovat. Zároveň ale upozorňuji na důležitost odborného, ale dětem obsahově uchopitelného slovního komentáře k hudbě, jež bude poslouchána.

Čím může skladatel zaujmout dětského interpreta?
Řadou věcí. Například starší žáci mají zejména dnes v oblibě skladby inspirované jazzem či rockem. Obecně z hudebního hlediska pak může určitě zaujmout zajímavá, výrazná melodika, nějaký hudební (rytmický, stylizační, harmonický) vtípek…

Co si pod takovým hudebním vtípkem můžeme představit?
Z podnětu své choti jsem před několika lety například napsal cyklus pro šestiruční klavír. Jmenuje se Šest paží se snaží a protože občasné legrácky by v hudbě neměly chybět, je tam třeba trochu bizarní koláž „Perpetuum mobile má výpadky nemilé“ nebo quasi western „Ti, co jedou prérií, se tak často nemyjí…“. Další hudební žert, který myslím docela mladé pianisty baví, mám v klavírní skladbě „Nějak se to spletlo“ z cyklu 9 jazzových minietud. Na pozadí rockového riffu dávám vlastně formou koláže do určitého celku známá témata z Mozartovy Malé noční hudby, z Beethovenovy Symfonie c moll („Osudová“) a slavný hit The Beatles Yesterday.

To by jistě bavilo i leckterého dospělého… Ale vy máte těch prostředků, jak namotivovat dětského interpreta hrát vaši hudbu dokonce více, že?
Ano, docela se osvědčilo také připojení dětských veršů k notovému zápisu skladby (od autora hudby nebo verši převzatými). U vydaných not pak jsou důležité ilustrace, výtvarné řešení obalu not apod. Tady už pak působíme na děti různými uměleckými oblastmi – hudební, výtvarnou, literární. Z mé tvorby propojené s verši mohu konkrétně uvést např. klavírní cyklus Miniatury – broučí, inspirovaný světem brouků. Ke každé skladbičce jsem napsal krátké básně a lze je možno provozovat jak samostatně s přednesem básně před hraním, nebo i jako verše doprovázené hudbou, tedy jako malé melodrámky.

Už se tento cyklus někde hrál? Umím si představit, že interpretace takovýchto skladeb dětskými interprety (zvlášť v souvislosti s recitací básní) musí v posluchačích vyvolat dojem čiré roztomilosti a zvláště ženská část se jistě rozplývá…
Hrál, vícekrát, mj. i na přehlídce malých klavíristů „Česká klavírní moderna dětem“. Zatím ale bez recitace. Třeba někdy klavírní oddělení ZUŠ přizvou ke spolupráci žáky dramatického oboru. Ve spojení s verši by výběr z tohoto cyklu měl být obsažen na připravovaném CD z mých klavírních skladeb Tóny klavíru; zde ovšem bude recitovat mladý herecký profesionál Michal Pazderka.

A k těm případně slzícím babičkám či maminkám… Nečekejte nějakou hlubokou, meditativní nebo lyrickou či dramatickou poezii. Jsou to spíše drobné říkanky opět pro radost všech zúčastněných – tedy hrajících, recitujících a také i poslouchajících.

Kromě tvorby pro dětské interprety se ale zabýváte také hudbou pro dětské posluchače, konkrétně hudbou k pohádkám atp.
Ano a je to pro mne moc krásná práce. Vede autora k jisté pohotovosti, k žánrové pluralitě a nepředpojatosti. Určitá rychlost v práci je nutnost. Režisér a produkce nedávají příliš času na její vznik. Vždycky jsem tuto činnost bral jako příjemný oddech od tvorby koncertní hudby. Někdy např. v rozhlase přicházely zajímavé a nečekané požadavky na hudbu – např. swingová podoba lidové písničky „Vosy, vosy, sršáni“, pochod pro dechovku v pohádce Velká šišková válka nebo vyjádřit nahněvaný parní válec. Celkem těch rozhlasových hudeb v redakci pro děti a mládež vzniklo asi 140… Dost jsem spolupracoval i s naučně zaměřeným dokumentárním filmem, napsal několik hudeb k sokolským cvičením dětí a také hudbu jako doprovod k poezii (Hrubín, Nezval, Morgenstern, Žáček nebo hudba k pedagogicky zaměřenému CD Krajinou poezie prezentujícímu průřez českou poezií několika staletí, či hudební doprovod k četbě z knihy lidické ženy Jaroslavy Skleničkové Jako dítě by mne zabili.

Říkáte, že tuto oblast tvorby berete jako oddech. Je tedy oddech tím hlavním důvodem, proč se zabýváte instruktivní literaturou? Či jaké jsou vaše další motivy k této činnosti?
Těch důvodů je určitě více. Už jsem hovořil o „hledání pramene čisté vody…“. U této hudební tvorby není třeba nijak spekulovat. Je zapotřebí pouze usilovat o nalezení přirozeného hudební tvaru, který děcko přijme, který ho zaujme. Děti totiž – na rozdíl od profesionálních hudebníků, kteří skladbu zahrají a zpravidla dokonale, i když je nijak neosloví – buď skladbu vezmou nebo ne. Pokud je skladba nezaujme, má autor smůlu. Takže reakce malého hudebníka je dobrý lakmusový papírek, jak se vám invenčně dařilo.

A pak je to otázka tradice. Ta je u nás velká. Trochu zjednodušeně řečeno vede od Jaroslava Křičky či Aloise Sarauera z období první republiky, k osobnostem jako Petr Eben, Ilja Hurník, Luboš Sluka a mnoha dalším v 60. a 70. letech 20. století. Po určité odmlce v 90. letech opět v současnosti vzniká dosti velké množství instruktivních skladeb často jsou autory i samotní pedagogové konkrétních nástrojů proškolení studiem skladby. Každá doba má svůj tep a dech. Je proto skoro bych řekl tvůrčí povinností skladatelů přispět i do instruktivního repertoáru své doby a seznamovat od dětství malé hudebníky s hudbou vzniklou v jejich současnosti. Snažím se o to i já. To mj. dobře věděli např. velké osobnosti světové hudby 20. století jako Béla Bartók, Benjamin Britten, Paul Hindemith, Bohuslav Martinů, Francis Poulenc, Sergej Prokofjev a řada dalších autorů.

Instruktivní literatury tedy není málo a jistě existuje množství zajímavých děl, akorát se s nimi na běžných koncertech (pokud nemáme své dítě v ZUŠ) moc nesetkáme…
Ano. A proto se moje choť Eva Doušová – sama klavírní pedagožka – rozhodla pravidelně vždy koncem ledna organizovat festival dětských interpretů „Česká klavírní moderna dětem“.  Této koncertní přehlídky se zúčastňuje v průměru cca 70 malých pianistů prakticky z celé republiky, kteří hrají skladby současných českých skladatelů. V uplynulých ročnících byli hosty tohoto festivalu skladatelský nestor Luboš Sluka, komponistka Jindra Nečasová Nardelli, klavírní improvizátor Jiří Pazour, básník Jiří Žáček nebo pianisté Ivo Kahánek, Milan Langer nebo Jan Simon. Doufáme, že i 5. ročník tohoto nesoutěžního festivalu, který se koná v kapli sv. Vavřince v Praze, nepřekazí koronavirus a 23.-24. ledna 2021 proběhne. A kdyby „koronadoba“ pokračovala nekompromisně dále, zvažuje se a promýšlí on-line podoba. Ale počítač opravdu vše nenahradí. Pouze zasupluje.

Děkuji za rozhovor!