Edward II. s manželkou a svým milencem v nové opeře v berlínské Deutsche Oper

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Operní kukátko (82). Týden od 20. do 26. února 2017. Edward II. – homosexuální ikona středověku jako operní hrdina v Deutsche Oper. Pár (spíše osobních) poznámek ke zveřejněné sezoně 2017/2018 v Národním divadle v Praze. Orfeus Philippa Jarousského. Händelův Oreste ve Vídni. Simone Kermes pesimisticky o operním návštěvníkovi. Výstava týdne: Siegfried Wagner v muzeu homosexuality v Berlíně. Kontratenorista Terry Wey ve skvělém recitálu z barokních děl.


Homosexuální ikona středověku jako operní hrdina
Homosexuální téma nové opery Edward II. Andrei Lorenza Scartatazziniho (narozen 1971), švýcarského skladatele, který ji komponoval jako zakázkové dílo pro scénu Deutsche Oper Berlin, se ukazuje jako časově univerzální, nehledě jen na skutečné osudy postav z krutého čtrnáctého století. První kritiky ale spíše oceňují odvážný a méně obvyklý námět na operní scéně než vlastní zhudebnění.

Toto devadesátiminutové hudební divadlo vzniklo na libreto Thomase Jonigka (který spolupracoval se skladatelem na předchozích projektech, především na úspěšné opeře Der Sandmann / Pískoun podle novely Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna). Nové operní dílo textově využívá především jedno z předních děl alžbětinské dramatiky – poeticko-krutou stejnojmennou tragédii Shakespearova současníka Christopera Marlowa, básníka a dramatika, jehož osobní osudy jsou stejně dramatické jako jeho nejznámější hry o Faustovi, maltském Židovi nebo právě o Edwardovi II. Do Marlowovy hry se promítá i autorova sexuální orientace a celoživotní bouřliváctví (zemřel před třicítkou za nevyjasněných okolností při zřejmě inscenované hospodské rvačce).

Andrea Lorenzo Scartazzini: Edward II. – Deutsche Oper Berlin 2017 (zdroj deutscheoperberlin.de / foto © 2017, Monika Rittershaus)

Libretista si ale na pomoc vzal další, tentokráte historické prameny jako anglické kroniky šestnáctého století a takzvanou Vitu Edwardi Secundi, jež kronikářsky kryje období vlády Edwarda II. Zápletka opery se soustředí na milostný trojúhelník anglického krále, jeho pomstychtivé manželky Isabelly a Edwardova milence Gavestona. Klimaxy díla jsou pak usmrcení Edwarda i Gavestona.

Andrea Lorenzo Scartazzini: Edward II. – Deutsche Oper Berlin 2017 (zdroj deutscheoperberlin.de / foto © 2017, Monika Rittershaus)

Berlínské nastudování disponuje znamenitými představiteli, Michaelem Nagym (Edward II.) a českým tenoristou Ladislavem Elgrem (Gaveston) i švédskou sopranistkou Agnetou Eichenholz v roli Isabelly. Přes relativně krátkou délku představení (hraje se bez pauzy) se v kritikách opakují hodnocení jako nudné představení nebo agitka, a výtky tak spíše směřují i k dramaturgii kusu a libretu. Rozporuplně vyznívá v kritikách hodnocení režie Christofa Loye, kterou někteří kritici vyzdvihují jako největší aktivum inscenace, jiní ji označují za neinvenční. Hudebně operu pečlivě nastudoval Thomas Søndergård, kterému se ale nepodařilo dodat dílu dostatečnou energii. Po premiéře 19. února 2017 následují reprízy 24. února a 1., 4. a 9. března v Deutsche Oper Berlin. Nastudování je doplněno několika přednáškami a akcemi.


Pár (spíše osobních) poznámek ke zveřejněné sezoně 2017/2018 v Národním divadle v Praze
Oznámené tituly následující pražské operní sezony nepředstavují zcela určitě dramaturgickou revoluci, spíše by se dal celkový výběr označit za sázku na jistotu bez rizika a bez zásadních překvapení.

Národní divadlo Praha (zdroj narodni-divadlo.cz)

Lákadlem bude bezesporu uvedení Brittenova Billyho Budda, díla, které zatím nebylo na českých operních scénách uvedeno, a tak vlastně zaplní jedno z více bílých míst na operní terra incognita domácích diváků. Logický je výběr režiséra Daniela Špinara (který titul prosazuje již delší čas). Zájem o Benjamina Brittena pak jistě posílí koncertní provedení War Requiem, což má v roce výročí ukončení první světové války logiku. Otázkou je, zda režisér nalezne pro námořnickou operu s veskrze mužským obsazením dostatečně silný klíč, jako se to podařilo u inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu.

Rozpaky u mě budí nové inscenace Figarovy svatby, Nabucca a Libuše, tedy děl, která jsou na repertoáru Národního divadla a orchestr je zná (což povede zřejmě k úspoře na hudebních zkouškách). V prvých dvou případech jde o tituly chronicky známé, často navštěvované i turisty. Zde samozřejmě sehraje roli i umělecko-komerční tah angažovat José Curu jako režiséra i scénografa pro Nabucca. Zařazení nové inscenace Libuše v roce vzniku republiky je zřejmě nutností. Tato slavnostní zpěvohra pak kromě obtíží při adekvátním obsazení titulní role skýtá pro inscenátory značný oříšek mírou (i výtvarné) stylizace celého příběhu a problémy, které nese dramaturgická stavba celého díla, podle mého názoru oscilujícího mezi operou a oratoriem.

Massenetova opera Werther se neobjevila na jevišti Národního divadla od roku 1939, kdy vlastně byla inscenována kontinuálně ve třech inscenacích od roku 1901 s celkem více než sto dvaceti představeními. Koprodukce s Oper Frankfurt přinese možnost poznat režijní práci Willyho Deckera, který Massenetovu operu uvedl již nejen ve Frankfurtu (2014), ale i v Římě (2015) nebo v současné době v Barceloně. Opera má dva velmi vděčné party, titulní tenorovou roli rozervaného básníka a mezzosopránový part starší zadané manželky jeho přítele, které vyžadují obsazení zpěváky s vynikající kantilénou. Titul je ovšem poněkud sentimentální a původní Goethovu předlohu trochu trivializuje na pouhou tragickou milostnou historii. Přesto zřejmě bude jedním z hlavních premiérových lákadel, a to již vzhledem k obsazení titulní role. Verdiho Maškarní ples doplňuje několik verdiovských titulů (není jich snad už příliš v porovnání s ostatními skladateli?), titul zpravidla patří k oblíbeným diváckým operám.

Národní divadlo Praha (zdroj narodni-divadlo.cz / foto © Roman Pavlíček)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Edward II. s manželkou a svým milencem v nové opeře v berlínské Deutsche Oper

  1. Naprosto souhlasím s tím, že koncertní provedení von Reznickovi Donny Dianny je dost zvláštní, skoro bych měl tendenci říct i skandální. Je samozřejmě pravdou, že koncertní provedení oper představuje vcelku ideální prostředek jak uvést neznámou/zapomenutou operu. Ovšem taky je pravdou, že takovýchto neznámých/zapomenutých oper je spousta a pokud má ND Praha ambici představovat vlajkovou lodí českého operního divadla, tak je dost těžko odůvodnitelné, proč se dva roky po sobě soustředí v této specifické oblasti jen na zahraniční autory. A zdá se přitom, že dost jednostranně. Samozřejmě že se těším na Brittenova Billyho Budda, ale po letošním uvedení Noemovy potopy (byť jen v jednom představení) ať mi nikdo neříká, že musí hned rok poté být Britten hned dvakrát (koncertně ještě War Requiem). To prostě není vyvážený přístup. Na tomto webu se naštěstí veškeré články archivují, tak si tu člověk může lehce dohledat, že nám zde byl panem Kofroněn a Hučínem slibován např. Foerster, Jeremiáš či Ostrčil. A zatím skutek utek… Proto by mě tak moc zajímalo, co by nám současné vedení ND řeklo na otázku, proč české opeře nevěnovali ani letos ale ani příští rok aspoň jeden ze dvou operních koncertů. Že by skutečně pan Weiser měl tak silné postavení a prosadil si, že bude německým autorům věnován jak příští zahajovací koncert tak ještě k tomu ta Donna Dianna? Vůbec to nechci stavět nějak nacionalisticky, německou operu mám rád (třeba uvedení Jeníčka a Mařenky od Humperndicka jsem strašně moc kvitoval), ale prostě strašně moc mi vaší ta nevyváženost a nedostatečný zájem o českou operu! Jeden Janáček to prostě nemůže zachránit. Libuši přitom odmítám vůbec počítat, protože ta bude mít faktickou premiéru v ND až v další sezóně. A ohánět se soudobými českými autory taky podle mě moc dobře nejde. Nevím totiž nakolik má vůbec smysl iniciovat vznik nových českých oper, které se uvedou jednou dvakrát a pak patrně skončí v šuplíku (viz rozpis letošní a příští sezóny v případě Kadeřábka a těch autorů co jsou v plánu příští rok). Něco jiného je třeba v minulosti příklad uvedení opery Nagano (mimochodem nabízí se otázka, zda ND tuto operu uveden jako připomenutí 20. let výročí od zlatého hokejového turnaje v Naganu?) nebo i oper Aleše Březiny (Zítra se bude či Toufar). Ty se aspoň uváděli pár let. Téma soudobých oper by samozřejmě možná bylo zde na samostatný článek nějakého hudebního odborníka. Mě však v této souvislosti připadá na mysl věhlasná kniha Průvodce operou od Anny Hostomské. České opeře je zde věnována snad čtvrtina celé knihy, ale kolik z českých oper let dejme tomu za období po roce 1960 jsou dnes aspoň částečně živá operní díle? Když se podíváte do programu českých operních divadel nějakých deset patnáct let zpátky, tak mě napadá snad jen Pauerův Žvanivý Slimejš a teď tedy Kašlíkův Krakatit (jistě chvályhodný projekt ND). O něčem toto svědčí. Proto se fakt ptám proč vytvářet další nová operní díla do šuplíku, místo toho, abychom dali šanci dílům, které ve své době získaly jistý ohlas, ale v posledních 40-50 letech postupně totálně zapadly.

Napsat komentář

Reklama