Eriko Wakizono: Tanec dělá lidi šťastnějšími

Eriko Wakizono patří mezi první sólistky Baletu Národního divadla Brno. Porcelánově krásná Wakizono, křehounká s nádhernou prací paží a obdivuhodnou výškou arabesek je zrozena pro role romantických plujících víl. O tom svědčí i její role – Odetta a Odilie, Giselle, Nikia, Swanilda, Princezna Aurora… Náš rozhovor se uskutečnil na její přání korespondenčně. Nahlédněme společně do myšlenek této elegantní obdivuhodné tanečnice.

Od roku 2007 působíte v souboru baletu Národního divadla Brno. Jak se stane, že se japonská tanečnice ocitne v České republice a konkrétně v Brně?
Na konci absolventského ročníku v Akademii ruského baletu A. J. Vaganovové jsem se bohužel zranila a nemohla jsem se zúčastnit konkurzů baletních souborů. Vrátila jsem se tedy do svého rodného města, začala učit balet a postupně znovu tančit. Nemohla jsem se ale vzdát svého snu připojit se k nějaké baletní společnosti v Evropě, a tak jsem jezdila na konkurzy do mnoha měst. Nakonec tady v Brně mi byla po konkurzu hned nabídnuta smlouva. Pamatuji si, že jsem dorazila v 8 hodin ráno nočním autobusem z Berlína a zamířila rovnou do divadla. Asi to zní trochu šíleně, ale nějak jsem vůbec necítila únavu a byla jsem samozřejmě velmi šťastná, že jsem získala angažmá.

Celých 14 let už je docela dlouhá doba, která vám přinesla určitě spoustu různých zkušeností. Co vás ve vaší práci nejvíce oslovilo a na co naopak nevzpomínáte ráda?
Pokaždé, když se učím novou roli, je to pro mě velmi zajímavé. Moje tělo se může učit a zažít nový styl a jiný pohyb, to tanečníky obohacuje. Myslím si, že to může pozitivně ovlivnit i role, které jsem se doposud naučila a tancovala. Dále mne určitě velmi potěšilo, když jsem získala diváckou cenu DIVA v letech 2014 a2015 za nejlepší taneční výkon. Nešťastná doba byla rozhodně tato pandemická… My tanečníci se snažíme pro sebe dělat všechno, abychom zůstali fyzicky ve formě, ale když nemůžeme hrát, tak je to pro nás samozřejmě velmi smutné.

Taková „netradiční“ otázka: Jaká z rolí, které jste nastudovala v NdB vám byla nejbližší a proč?
Nemyslím si, že by byla blízká mé skutečné povaze, ale řekla bych, že je to Nikia z Bajadéry. Když slyším hudbu a vyjdu na jeviště zahalená do závoje, začnu ji hned v sobě cítit. Vůbec se nemusím nutit a prostě se to stane. Je to krásný pocit. Ani nevím, proč to tak je, když jsem nikdy předtím nebyla ve skutečném životě chrámovou dívkou (smích).

Co říkáte na názor, že asijští tanečníci jsou obdivuhodně technicky připravení, pracovití, úslužní, mají velkou disciplínu, ale zdají se trochu neemoční?
Nesetkala jsem se zatím s názorem, že asijští tanečníci vypadají méně emotivně. A moji asijští kolegové na pódiu rozhodně své emoce krásně vyjadřují. Je pravda, že Japonci obvykle nemluví příliš hlasitě a výraz obličeje je jemný, takže těm, kteří nerozumí jazyku, to může připadat, jako že neprojevujeme emoce. K vyjádření pocitů nepoužíváme gesta rukou ani paže, protože k popisu emocí nebo situace existuje velká spousta slov, různé formulace a zvukomalba.

Mohla byste porovnat úroveň baletu u vás v Japonsku s úrovní v České republice?
V obou zemích je mnoho skvělých tanečníků, takže je těžké to srovnávat. V poslední době se objevuje množství neprofesionálních tanečníků, kteří tančí balet jen pro svoje potěšení a mě těší, že je balet v Japonsku stále populárnější, i když tam dodnes není mnoho divadel, navíc která by měla baletní soubor. Je úžasné, že v České republice žije mnohem méně obyvatel než v Japonsku, ale každé větší město má své vlastní divadlo a místní lidé se tak mohou přijít na balet podívat.

Dvě odlišné kultury – japonská a česká – jak se dají propojit ve vašem pracovním i soukromém životě?
Česko a Japonsko oslavily v roce 2020 výročí 100 let vzájemných diplomatických vztahů. Propojení určitě funguje. Mimochodem je krásné, jak někteří Japonci žijící v Česku, kteří nikdy předtím balet neviděli, se na mě přišli podívat, a po této zkušenosti si balet oblíbili a začali pravidelně do divadla chodit.

Máte českého manžela, takže… Co se vám na Češích líbí?
Prostě se to tak stalo, že byl zrovna Čech (smích). Vlastně nemám tolik českých přátel, abych mohla říct, že dokážu popsat Čechy s jejich mentalitou… Stále se učím chápat české vtipy a humor. Ale musím říct, že můj manžel mě ohromně podporuje, stejně jako jeho rodiče. Jsou velmi pozitivní a povzbuzující. Nedokážu si už život bez své české rodiny ani představit.

V jednom rozhovoru jsem četla, že máte svou fyzioterapeutku. Musí se tanečník tímto způsobem starat o své tělo?
Pokud chce tanečník prožít ve zdraví delší kariéru, tak určitě ano. Pokud neznáte principy, jak vaše tělo funguje, nemůžete ho ani dobře používat. Fyzioterapeut vám může pomoci ukázat, kde máte slabé místo a jak je posílit a zlepšit, nejen uvolnit akutní napětí. Nyní má již naše divadlo vlastní fyzioterapeutku, ale já stále navštěvuji tu svou, protože už právě dobře zná mé tělo.

Jak se stalo, že jste si vybrala tak náročnou profesi?
Je náročná, ale krásná a já budu vždycky vděčná, že jsem si ji vybrala. Tančit na jevišti před publikem, se kterým se dělíme o společné okamžiky, je tím nejkrásnějším pocitem. To se všechna ta tvrdá práce vyplácí. Uvědomuji si, že kariéra tanečnice je ve srovnání s mnoha jinými povoláními velmi krátká, takže bych si ji také ráda co nejvíc užila.

Jak vás již několik let sleduji z pozice diváka, domnívám se, že vám absolutně „sedí“ poloha vznášejících se romantických víl. Jaký je váš vztah k baletní klasice a současným choreografiím?
Děkuji mnohokrát za kompliment. Jsem si jistá, že mě uvidíte častěji v klasickém baletu. Mám ráda inscenace s příběhem, kde můžu hrát nějakou „osobnostní“ roli. Baví mě také hodně neoklasický balet, protože se mohu pohybovat volněji. Nemám v divadle moc příležitostí dělat něco moderního, ale když ta příležitost přijde, také si ji užívám. Ráda zkouším něco nového.

Vedle interpretační profese se věnujete i pedagogické práci a v jednom z Choreografických ateliérů se vaše jméno objevilo i v souvislosti s choreografickou tvorbou. Jaká bude vaše další cesta?
Překvapila jste mne, že jste si zjistila, že jsem se jednou podílela na Choreografickém ateliéru. Ano, byla to moje druhá sezona v Brně, konal se první Ateliér a v jeho rámci se odehrála moje první choreografická zkušenost. Umělecký šéf pořádal „konkurz“, byla jsem ráda, že jsem byla mezi vybranými účastníky, ale bohužel jsem nakonec nenašla mnoho nápadů ani pocit naplnění z této práce. Nemyslím si, že je to pro mě to pravé. Byla to tedy moje první a poslední zkušenost, ale jsem ráda, že jsem tu výzvu přijala a zkusila něco jiného a nového. Dokud něco nezkusíte, nemůžete říct ano, nebo ne.

Větší zájem mám o pedagogiku. Začala jsem vést tréninky, protože jsem se vrátila do Japonska z Ruska a baví mě předávat techniku ruské školy. Výuka baletu je jedinečná práce, každé tělo je jiné a potřebuje individuální přístup. Abyste dosáhli lepších výsledků, musíte rozumět základní anatomii a také mít pozitivní mysl, abyste ostatním předávali dobrou energii. Ráda předávám své znalosti budoucím baletkám, ale i těm, kteří prostě jenom rádi tančí balet.

Ráda také šiju trikoty, sukně na zkoušení… Vyrobila jsem několik baletních tutu a zajímalo by mě, jestli by to třeba mohla být moje další cesta někdy v budoucnu. Ale zatím nemám konkrétní představu, jaká bude moje další kariéra.

Musíme se též zmínit o covidové době. Pracujete – trénujete, zkoušíte, ale představení a přímý kontakt s publikem chybí. Jak jste tuto situaci prožívala?
Během prvního lockdownu jsme neměli dovoleno ani přijít do studia, takže jsem si dělala denní trénink v obývacím pokoji. Začala jsem také cvičit pravidelně jógu a pro mou mysl a tělo to fungovalo perfektně. Sledovala jsem online kurzy zaměřené na fungování těla. Věnovala jsem se také online koučování baletu, které se pro mne stalo „novým normálem“, ale zezačátku to celé pro mne stejně jako pro ostatní byla úplně nová zkušenost. Dělala jsem vše, co jsem mohla, jako většina dalších tanečníků po celém světě. Bylo moc smutné, že divadlo muselo být dlouho dobu zavřené, ale prioritou je zdraví. Nic netrvá věčně, ani pandemie.

Rozhovor se mnou jste raději absolvovala korespondenčně. Stalo se tak kvůli vaší češtině a mé angličtině. Je možné žít v cizí zemi bez detailnější znalosti jazyka?
Myslím, že je to možné, protože mě tu máte! (smích) V práci mluvím anglicky se svými kolegy, kteří jsou většinou ze zahraničí, a většina českých kolegů mluví také anglicky. Samozřejmě se snažím mluvit česky s těmi, kteří nemluví anglicky. Ale pro tanec (což je moje profese) není třeba slov. Naštěstí mám kolem sebe dost lidí, kteří mi mohou pomoci, když mám nějaký problém v každodenním životě. Když vidím, že v Japonsku má nějaký cizinec problém porozumět, také mu pomohu.

Udržujete ještě kontakt s Japonskem?
Rozhodně. Asi jednou týdně komunikuji s rodinou a přáteli přes internet. Časový rozdíl je ale 7 až 8 hodin, takže načasování není bohužel nejjednodušší. Japonsko mi velmi chybí. Jednou za rok tam spolu s manželem pravidelně jezdíváme, ale loni v létě jsme nemohli kvůli covidové situaci. Moje každodenní rutina je číst si japonskou knihu v tramvaji cestou do a z práce a sledovat japonské zprávy na internetu. Je hezké, že jsou v souboru ještě další 4 japonští kolegové, takže alespoň jednou za den mám šanci hovořit s nimi v japonštině.

Máte nějaký nesplněný sen?
Mám, ale říct vám ho nemůžu, protože jsem někde slyšela, že pokud někomu sdělíte svoje sny, je méně pravděpodobné, že se splní.

Čím je pro vás tanec?
Je to moje práce snů, naplnění, koníček, zábava a zásadní součást mého života. Věřím, že tanec, stejně tak jako jiná umění, dělá lidi šťastnějšími.

Eriko Wakizono patří mezi první sólistky Baletu Národního divadla Brno. Klasický tanec studovala na Michiko Komori Ballet (Fukuoka, Japonsko) a na Baletní akademii A. J. Vaganovové v Sankt Petěrburgu, kde v r. 2003 absolvovala. Od roku 2007 je v angažmá Národního divadla Brno. Přečtěte si více…