Eroticky laděný Don Giovanni v Linci

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Zemské divadlo v Linci uvedlo v moderní, atraktivní budově Musiktheateru 21. ledna premiéru Mozartova Dona Giovanniho, mistrovského operního odkazu rodáka ze Salcburku, spolupracujícího se skvělým libretistou Lorenzem da Pontem. Hudebního nastudování se ujal italský dirigent a generální hudební ředitel operního domu ve Würzburgu Enrico Calesso. Režisérem inscenace je François De Carpentries, činný často v německých operních divadlech.
W. A. Mozart: Don Giovanni – Martin Achrainer (Don Giovanni), Martha Hirschmann (Donna Elvira) – Landestheater Linz 2017 (foto © Thomas M. Jauk/Landestheater Linz)

Protože v širším regionu, který sleduji, nastal v lednu neobvyklý souběh tří premiér (Butterfly v Plzni, Trubadúr v Českých Budějovicích a Don Giovanni v Linci), volil jsem v Linci až první reprízu dne 27. ledna. Obdobně jako premiéra byla také repríza daleko dopředu beznadějně vyprodána, ač auditorium nové budovy pojme plnou tisícovku diváků (prostorově je z našich operních divadel nejvíc podobné Brnu). V Linci však nepěstují tradici dvou premiér jako mnohá operní divadla, ačkoliv mají k dispozici obsazení rolí v alternacích, někde i trojmo (Ottavio), pokryté většinově z vlastních interních sólistů. Druhé obsazení však vstupuje do hry v Linci obvykle postupně. Pro organizaci našich divadel je Linec ukázkou, že trend hostujících skupin sólistů není dobovou nezbytností, jak se tvrdívá. Navíc Linec otevřel v loňském roce zřejmě atraktivní Operní studio mladých, kdy se o šest vypsaných míst na dva roky ucházelo neuvěřitelných pět set absolventů pěveckých škol z celého světa. Uvádím to jako informaci, že lze i dnes tvořit operu organizačně jinak než jen s vazbou na hosty.

Linec uvádí letos osm operních premiér v sezoně, přes polovinu tvoří opery dvacátého století a tři tituly jsou přímo ze soudobé hudební tvorby. To je zvláštní specifika Lince v době končícího patnáctiletého šéfovského období Američana Daniela Russela Daviese, jehož akcentace soudobé tvorby je zřejmá. Právě po této repríze Giovanniho odlétá vybraná část Brucknerorchestru, jenž má sto třicet interních členů (orchestr plní roli koncertní filharmonie zároveň se všemi divadelními povinnostmi) se svým šéfem Daviesem do New Yorku. Provede zde nové kompozice skladatele Philipa Glasse v den jeho osmdesátin (31. ledna 2017). Dokládá to zmíněné preference soudobé hudby.

Hudební nastudování Mozartovy „opery všech oper“ je v rukou zmíněného Itala Enrica Calessa, absolventa Wiener Musikuniversität. Je to nastudování technicky velmi dobré, stylové. To je slyšet již z pozorného poslechu čistého ladění orchestru, typicky zaostřeného pro interpretaci stylu klasicismu u předních rakouských a německých orchestrů, které muzikantsky moc potěší. Trochu v souhře překvapivě neideální vstupní akordy Adagia ve slavné ouvertuře na tom v globálu nic nemění. Pan Calesso modeluje tvárně dynamiku, frázování, preferuje intonačně precizní a jemnou hru smyčcových skupin, ale volí často bystrá, až překvapivě rychlá tempa, což mu ovšem erudovaný orchestr technicky zahraje. Ve výrazu vítězí temperament a živost interpretace, což byly nesporné klady, zřetelně v popředí hry Bruckner Orchester pod Calessovou taktovkou. Ve stylově jemné a čisté hře je zřejmá výrazová plnokrevnost, temperament.

Režie Françoise De Carpentriese vyznává Giovanniho jako prototyp Casanovy, šíleného a mnohostranného zároveň, ale staví ho v reálu především jako volnomyšlenkáře, hledače volnosti, svobody, což potvrzuje i okázalý důraz na plnou, barvitou frázi – „Viva la libertà“ – v popředí scény. Věčný hledač životní filosofie, jenž sestoupil z kosmu, aby do kosmu zase v závěru díla odešel. Neboť se vraždou komtura dopustil svého prvního skutečného zla, za které je na konci smeten do pekla, jak objasňuje režisér živé, barevné inscenace.

Na scéně a s kostýmy Karine Van Hercke zaujme působivý mohutný kamenný kříž ve středu scény, která využívá výhod moderního otáčivého jeviště ve scéně plesu a nepohrdne pohyblivými hranoly, které se mohou pružně v pozicích měnit. Významným leitmotivem díla je především kruh na stěně, využívaný postupně jako měsíc, evokující režijní představy oblohy jako centra všech našich snových představ. Drobná symbolika nás provází celým večerem. Košatý zelený strom by se mohl zdát již na pomezí kýče, ale je zdůvodněn a deklarován scénáristkou jako symbol věčné obnovy života s hlubokými kořeny. Kostýmy akcentují Španělsko barokní epochy s jeho vrstvami diametrálně rozdílných sociálních skupin, kdy bylo oblečení velmi zásadně odlišujícím sociálním prvkem. Kostýmy jsou barevně působivé, celkově dominuje symbolika barev zlaté, modré a červené.

„Po skandální Salome se hraje v Linci Don Giovanni plný erotiky“, zaregistroval jsem zajímavý titulek při letmé prohlídce rakouského tisku, který je v divadelním foyeru mimo jiné k dispozici. Vida, jsem již odchován mnoha moderními režiemi, tak se mi ani Salome v režii Marca Adama, s teroristy na jevišti tak skandální nejevila (recenze zde). Erotické motivy nelze jistě v Giovannim nezaznamenat, ale jde opravdu jen o motivy.

Již slavné entrée Donny Anny s Giovannim je aranžováno do jevištní formy jakoby úporného milostného zápasu, kde Donna Anna Giovannimu sama stahuje nedočkavě kalhoty. Komtur je zastihne na jevišti ve finální pozici – on „nahoře“, ona „dole“. Ani chudák netuší, jak po tom jeho dcera toužila. Vytasí kord, ale ležící Giovanni jej bez zábran z pozice vleže ležérně zastřelí. Podobné originální aranžmá vstupního obrazu jsem dosud neviděl, vše je jednou poprvé. Hlavně, že při tomto všem udrží oba perfektní rytmus a souhru s orchestrem. A proč vlastně ne? Pistole zafunguje i proti Masettovi, jenž ohrožuje Giovanniho ostrou dýkou…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (Landestheater Linz 2017)

[yasr_visitor_votes postid="239961" size="small"]

Mohlo by vás zajímat