Etiketa v opeře aneb Jak si užít představení a nezkazit ho všem okolo

  1. 1
  2. 2
  3. 3
ilustrační kresba Ilona Ratajová
ilustrační kresba Ilona Ratajová


Přicházíme do divadla

Do divadla je ideální dorazit tak deset, patnáct minut před začátkem představení. Návštěva divadla není zdaleka jen o zhlédnutí daného kusu, ale i o celkové atmosféře, která v sále vládne. Postupné plnění hlediště, rozehrávání muzikantů, to všechno přece dělá z návštěvy divadla tu kouzelnou událost!

Vždycky je lepší raději vyrazit trochu dřív, než být potom v nervech, že to nestihneme. A i když nakonec na poslední chvíli usedneme na svá místa, navíc udýchaní, neboť jsme právě absolvovali sprint od metra, není to příjemné ani nám, ani našim sousedům. O odkapávajícím potu už jsme se bavili a o předehře doplněné o naše mohutné funění snad mluvit nemusím.

Když už do divadla přijdeme pozdě (samozřejmě, že se jednou za deset let může stát něco, s čím jsme nepočítali – bouračka, vynechaný spoj a tak dále), nelze počítat s tím, že bychom si mohli jít jakoby nic ihned sednout na svá místa. V některých divadlech musíme počkat až do přestávky, jinde nás hledištní personál usadí na místa, kde se náš pozdní příchod co nejméně dotkne ostatních diváků (to bývá zpravidla někde nahoře, na kraji a podobně). I tak v takovém případě je ale minimálně slušné necpat se do hlediště během tklivých tónů předehry, ale vyčkat na nejbližší potlesk a pak se teprve co nejrychleji a nejtišeji usadit. Je také třeba počítat s tím, že ve foyeru je světlo, které otevřením dveří pustíme do setmělého sálu, což může do představení ponořeného diváka rozladit. Když kdysi ve Státní opeře při představení Belliniho Normy během jedné z árií začal do hlediště dvěma dveřmi proudit a následně se hlučně usazovat celý zájezd zahraničních turistů, myslel jsem, že mě klepne.

ilustrační kresba Ilona Ratajová
ilustrační kresba Ilona Ratajová


Šatna

Když jdeme do divadla v zimě a nejsme tak otužilí, že bychom šli jen v košili či saku, je naší povinností si svršky odložit do šatny. Zatímco my si budeme užívat Prodanou nevěstu, kabát tu na nás ve společnosti ostatních kabátů v klidu počká a po skončení produkce si jej zase vyzvedneme. Totéž platí o větších zavazadlech (sice nevím, jak se člověk může v Národním ocitnout s krosnou, ale kdyby náhodou…), mokrých deštnících a tak dále. Sedačky v divadlech bývají zpravidla celkem pohodlné, ovšem divákovi neposkytují prostor pro cokoli jiného, než je on sám. Z toho vyplývá, že pokud si vezmeme do hlediště kabát nebo bundu, bude zcela jistě zasahovat na „území“ našeho souseda. Což sice někdo přetrpí, protože si netroufne cizího člověka požádat, aby laskavě použil šatnu, ale někdo jiný by mohl zareagovat dost nepříjemně. Proto je lepší podřídit se pravidlům a kabát si do šatny odložit. Pokud se o něj bojíte tak, že byste si představení neužili, raději zůstaňte doma. Anebo se vydejte do newyorské Metropolitní opery, kde šatnu nemají a diváci si věci nosí na svá místa – která jsou ovšem prostornější než například v Národním či Stavovském divadle.

ilustrační kresba Ilona Ratajová
ilustrační kresba Ilona Ratajová


Vstup do hlediště

Než se člověk usadí do hlediště, měl by pečlivě zkontrolovat, zda se číslo sedadla, na kterém se chystá uvelebit, shoduje s číslem na vstupence, kterou třímá v ruce. Když někdo zasedne místo někomu jinému, je to nepříjemné pro obě strany; je lepší dát si na to pozor. Ke mně jednou takhle před začátkem Bohémy přišel pán a upozornil mě, že sedím na jeho místě. Porovnali jsme naše vstupenky a skutečně – seděl jsem na místě, které patřilo i jemu. Jenomže jemu patřilo až zítra, poněvadž šel na Rusalku a spletl si den. Zajímavé, že ani jedné ze dvou uvaděček, které při vstupu do divadla a následně do hlediště lístek kontrolují, to nepřišlo divné…

Vstupujeme-li do řady, ve které již sedí jiní diváci, zásadně kolem nich procházíme otočeni čelem k nim (zády k jevišti) a je slušnost jim alespoň náznakem poděkovat, že nám průchod umožnili. Potřebuje-li naopak někdo projít okolo nás, je naší povinností vstát a pustit ho.

Během představení
Začátek představení spolehlivě poznáte podle toho, že se v sále zhasne, do orchestřiště vstoupí dirigent a sálem se rozezní potlesk. V tu chvíli už byste rozhodně měli sedět na svých místech, mít vypnutý mobil a tak dále. Na fakt, že zanedlouho se začíná, a je tedy třeba se usadit, vás včas upozorní divadelní zvonek či gong; orientovat se lze i podle muzikantů, kteří krátce před zahájením představení začínají na pokyn prvního houslisty ladit své nástroje.

Od chvíle, kdy se dirigent ukloní a potlesk utichne, je třeba být naprosto zticha. Může se zdát, že tato informace je nošením dříví do lesa, ale stačí zajít do divadla a zjistíte, že to překvapivě bohužel až tak samozřejmé není. Pamatujte, že divadelní sály mají vynikající akustiku, díky níž je slyšet i ten nejtišší šepot. Někteří jedinci přesto pokračují v započaté konverzaci až do chvíle, než se na scéně objeví jejich oblíbený herec či herečka, jiní mají zase ve (zlo)zvyku neustále komentovat, co se na jevišti děje (přestože ostatní to vidí taky), a upozorňovat svého souseda na různé detaily. Výjimkou nejsou ani takoví, kteří si myslí, že jakmile orchestr zahraje pár taktů ve fortissimu, tak můžou začít mluvit, protože je nebude slyšet (omyl). Slušně vychovaný divák takové věci nedělá, neboť ví, že vším, co během představení vypustí z úst, ruší ostatní. Není snad nic otravnějšího, než když se pokoušíte ponořit do nádherné hudby či příběhu, přičemž vám to neustále kazí nějaký rádoby neslyšný šepot, ozývající se kdesi za vámi. Pokud se člověk nudí nebo ho představení nebaví, neopravňuje ho to obtěžovat zbytek publika. Což se samozřejmě netýká jen mluvení, ale rovněž jakýchkoli jiných zvuků.

ilustrační kresba Ilona Ratajová
ilustrační kresba Ilona Ratajová
  1. 1
  2. 2
  3. 3
0 0 vote
Ohodnoťte článek
13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments