Etiketa v opeře aneb Jak si užít představení a nezkazit ho všem okolo

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pokud se neobejdete bez bonbónů, budiž, ale proč si je řada lidí začne s nesnesitelným šustěním rozbalovat až po zahájení představení, je mi záhadou. Vybalit si v hledišti (a to i o přestávce) jakékoli jiné potraviny by snad nikoho ani nenapadlo. I když nic není nemožné – kdysi jsem uvaděčku v Národním divadle upozorňoval na polystyrenový box se zčásti snědenou porcí smaženého kuřete s jasmínovou rýží a omáčkou, který jsem objevil pod jednou ze sedaček v přízemí.

Pokud se vám v divadle spustí rýma, je lepší se vysmrkat (když budete mít po ruce připravený papírový kapesník, ušetříte ostatní zbytečného šustění při načínání nového balíčku), než až do přestávky popotahovat. Platí, že pro ostatní diváky je přijatelnější, když se vysmrkáte rychle (byť trochu hlučněji), než když smrkáte pomalu, sice o něco tišeji, ale pět minut. Totéž platí, když se během představení z nějakého důvodu musíte nutně dostat do kabelky – typickým zvukem suchého zipu ostatní diváky sice nepotěšíte, ale jakmile s tím šustíte déle než jednu vteřinu (byť je to díky tomu tišší) a v hledišti sedí někdo s pocuchanějšími nervy, počítejte, že z divadla pojedete sanitkou.

Možná to zní poněkud komicky, ale není od věci si dát pozor i na vlastní dýchání. Jednou jsem seděl v divadle vedle slušného, slavnostně oblečeného staršího pána, který ovšem během představení nevědomky funěl tak nahlas, že se na to nešlo nesoustředit.

Nevypnutý či neztlumený telefon není žádný problém, ale pouze do okamžiku, než vám uprostřed představení začne vyzvánět – přiznejme si, že vaše oblíbená melodie z filmu Piráti z Karibiku, kterou máte nastavenou jako vyzváněcí tón, se například k Traviatě až tak moc nehodí… Někteří lidé, kterým se toto přihodí, nastalou situaci řeší tak, že zvonící přístroj vyloví z kabelky a vypnou, jiní jej co nejdůkladněji „udusí“, takže sice zvoní o něco tišeji, ale zase tak dlouho, dokud to volající nevzdá. Ani jedno není správné – pokud vám během představení zazvoní telefon, nejlepším řešením je rovnou se propadnout hanbou. I když jste tím trapasem nakonec nejvíc potrestáni vy sami, věřte, že to pěkně otráví i všechny okolo. Jednou, bylo to ve Státní opeře během třetího dějství Pucciniho Turandot, zrovna umírala otrokyně Liù, a někomu v přízemí začal zvonit telefon. Dirigent okamžitě zastavil orchestr, počkal, až zvonění ustane, a pak teprve představení pokračovalo a Liù mohla konečně definitivně umřít.

Používat telefon během představení vám nedovoluje ani nastavený tichý profil. I když si potichu píšete smsku nebo prohlížíte, co nového vaši přátele přidali na Facebook, světlo displeje vašeho přístroje oslňuje za/nad vámi sedící diváky, čímž (jak jinak) kazíte jejich umělecký zážitek. To se samozřejmě týká i displejů fotoaparátů. Fotografováním (v divadlech bývá zpravidla zakázáno) naštvete uvaděčky, fotografováním s bleskem i všechny ostatní.

Přestávka

ilustrační kresba Ilona Ratajová
ilustrační kresba Ilona Ratajová

Divadelní přestávka byla vynalezena za úplně stejným účelem jako jakákoli jiná přestávka – aby se umělci i diváci mohli protáhnout, občerstvit, odskočit si, zkrátka se připravit na následující část představení. Ta může trvat třicet minut, ale třeba také hodinu a půl. S čímž je třeba počítat – je rozhodně lepší preventivně navštívit toaletu, než se pak během působivé árie hrnout ven z řady. Stejně tak není od věci doplnit o přestávce tekutiny, ať již z vlastních zásob nebo za pomoci využití nabídky divadelního bufetu. Ten zpravidla nabízí alkoholické a nealkoholické nápoje i drobné pochutiny, ale počítejte s vysokohorskou přirážkou. Při výběru také (opět) berte ohled na svého souseda – když z vás bude v hledišti táhnout pivo nebo česnek, zážitek ostatních diváků to zrovna nepodpoří. Jídlo ani pití samozřejmě nikdy nevnášíme do sálu.

Mimochodem, divadla, ve kterých se opera provozuje, bývají skutečnými architektonickými skvosty – proč přestávku nevyužít k malé prohlídce?

Některá představení se hrají bez přestávky, jiná mají jednu či dvě. Jednou jsem v divadle zahlédl pána, který bydlí v našem domě. Když jsem ho o pár dní později potkal a přišla řeč na nedávno zhlédnuté představení, zmínil se, že ho zaujal ten pozoruhodně otevřený konec. O tom, že omylem odešel už o přestávce, jsem taktně pomlčel.

Po skončení
Že byla právě zhlédnutá část tou poslední a představení je tím pádem u konce, spolehlivě poznáte podle toho, že následuje děkovačka. Účinkující se postupně klanějí, čímž děkují za váš potlesk. Ten může být bouřlivý i vlažnější; nezatleskat vůbec je ovšem neslušné. Ještě větším prohřeškem proti etiketě je však odchod z hlediště ještě před oficiálním koncem, to jest dřív, než závěrečný potlesk definitivně utichne. Pokud se během děkovačky začnete uprostřed řady zvedat a drát ven, abyste nemuseli čekat frontu v šatně, je dost pravděpodobné, že vám dá někdo právem najevo, že jste nevychovaní.

ilustrační kresba Ilona Ratajová
ilustrační kresba Ilona Ratajová

Pokud nesedíte někde u dveří, frontu na kabát si zkrátka budete muset vystát – předbíhat nebo se snažit nenápadně založit novou frontu z druhé strany (ano, to dělá spousta lidí) je hloupé a zavání to konfliktem.

Čekání ve frontě si lze ukrátit vzájemným sdělením dojmů, které v nás představení zanechalo – vzhledem k tomu, že naši konverzaci pravděpodobně zaslechnou i další lidi, je to vhodnější, než řešit, jestli se zítra bude k obědu vařit vepřo-knedlo-zelo nebo guláš. Nicméně je třeba mít na paměti, že výkřiky, jak to bylo příšerné, že ten tenorista už je dávno za zenitem, či že s La Scalou, kde jsme tentýž kus viděli před rokem, se to vůbec nedá srovnávat, můžou zážitek pokazit i těm, kteří byli s představením spokojeni.

Závěr
Opera je fantastická věc, i když, co si budeme povídat, v porovnání s jinými žánry je zpravidla divácky přece jen o něco náročnější. Kombinace zpěvu (mnohdy v cizím jazyce), herectví, samotného děje, jenž ne vždy bývá jednoduchý, a nezřídka i baletu vyžaduje od diváka zvýšenou soustředěnost; snažit se do toho všeho ještě navíc nevnímat různé vizuální či akustické rušivé elementy může být zkrátka nad rámec lidských sil. S čímž je třeba počítat a do divadla se prostě a jednoduše vydat pouze tehdy, jsme-li si jisti, že výše uvedená pravidla nám nebudou činit žádný problém. Pokud si jisti jste, nepochybuji o tom, že vás čeká přenádherný večer.

Přeji vám příjemný a ničím nerušený (to třikrát podtrhuji) umělecký zážitek!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
0 0 vote
Ohodnoťte článek
13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments