Eva Dřízgová-Jirušová a Veronika Holbová: Radost z nového člověka na scéně.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Evo, už jste řekla, že jste nikdy nechtěla z Veroniky udělat váš klon. Myslím, že i se zavřenýma očima bych vás dovedl rozpoznat. Na druhou stranu je logické, že žák nese otisk unikátních rysů svého učitele. Je těžké s tímto aspektem vědomě pracovat? Cílit na to, aby se to nestalo – zvlášť když Veronika potvrzuje, že stále jste jejím vzorem…?
E:
Pedagog si musí například dát pozor, aby příliš často nepředváděl. Zpěváci jsou přece jen opičky… Takže se snažím prezentovat spíše pocit, ne charakter tónu. My bychom se v mnohých rolích mohly oborově potkat, to je pravda. A v tom je váš příměr se štafetou namístě. Nicméně Veroničin hlasový materiál, fond, je větší nežli můj. Má lepší předpoklady ke koloratuře, i té dramatické. A dramatický obor ji beztak do budoucna čeká. Například Cizí kněžnu bych já nikdy zpívat nemohla, Veronika klidně zítra.

Ale oproti tomu vy, Evo, jste zase měla snazší cestu ohledně lyrického oboru…
E:
To mi bylo nějak přirozeně dané, jak hlasově, tak typově. Veroničina přirozenost je dramatičtější, má však i komické vlohy. Já jsem se ukotvila v lyrickém až mladodramatickém oboru.

Pokud za každou cenu nechcete a popřejete sluchu našeptávačům; vy byste Cizí kněžnu technicky i výrazově určitě zazpívala bez problémů…
E:
Asi ano. Jenže barva hlasu by k charakteru role vůbec neseděla a tím by ta postava ztrácela na pravdivosti. Bojovala bych také se sílou orchestru. No a kdybych takové dramatické role zpívala, pak bych možná skončila třeba o patnáct let dřív se zničeným a opotřebovaným hlasem. Zaplatila bych za to. Ale k vaší otázce – při studiu nejde o napodobování. Pečlivě se hledají a využívají rezonanční prostory, dechová opora a nachází se unikátní barevnost daného pěvce. Více než o nápodobě zvuku by se dalo hovořit o napodobování pocitu. Ten je třeba vysvětlit i předvést. Pěvecká technika by měla sloužit nejen ke schopnosti zazpívat náročný part, ale také k nalezení jedinečnosti barvy hlasu a v neposlední řadě také k udržení hlasu ve zdraví.

Eva Dřízgová-Jirušová (zdroj Národní divadlo Moravskoslezské)

Když jsme u těch barev a ohlédneme se za vaší společnou prací, asi jste si, Veroniko, dlouho připadala proti své profesorce jako zelenáč…
V:
Víte, že ani ne? Evička je pro spoustu studentů nejen pedagožkou, ale také jakousi druhou mámou. Takže mě tyhle pocity vlastně míjely. Vždy jsem u ní cítila lidské, pedagogické i umělecké zázemí. A obrovskou podporu. A když jsme se začaly potkávat na jevišti, měla jsem pocit, že jsme zkrátka parťáci. Samozřejmě, dostávám připomínky, konzultujeme… ale pokaždé na přátelské vlně.

E: Která se datuje od našich začátků… Já si Veroniku vybrala, když se hlásila v necelých patnácti na konzervatoř. Zazpívala, já jsem o ni požádala vedení, pak přišla na první hodinu. No a místo aby z té neznámé paní byla ve stresu, tak se mi ve dveřích rozbrečela a začala se mi svěřovat, co jí na škole trápí, že nezná všecky kamarády a podobně. Už do této první hodiny za mnou přišla s důvěrou jako za přítelem, který jí pomůže a poradí.

Možná to řada dětí vnímá jako příchod k neznámé autoritě, neví, co čekat, a navíc ten kontakt je intenzivní a velmi důvěrný!
E:
Ano, silný a velice intimní. Vždyť jde o práci s tělem, duší, vnímáním pocitů. Naše hodiny zpočátku často začínaly „uvolňovací“ desetiminutovkou pláče, kdy Veronika vypustila své stresy a obavy z neznáma a mohly jsme začít. Dneska se tomu často smějeme. Pláč i smích jsou dobrá cesta, jak se uvolnit a odplavit všemožné blokace.

Veronika Rovná Holbová (archiv OP)

Dámy, možná znáte termín psychická slepota… Ta nastává, když se s něčím konfrontujeme tak dlouho, že nám přestane vadit chyba, nebo nás přestane těšit nějaký kladný rys. Po takové době jako u vás, nehrozí něco podobného?
V:
Myslím, že ne. I když Evička přijde na zkoušku nebo na generálku a pak si spolu sedneme, vždycky na mém výkonu najdeme něco k diskusi. Nedávno se mi třeba stalo při produkci Janáčkova Osudu, že přišel pan dirigent a říká: „Verunko, éčka, ta éčka…“ Já na to: „Já vím, pane dirigente…“ Eva zrovna na té zkoušce byla a asi za půl hodiny mi sděluje: „Veri, super, super, ale ta éčka!“ Takže ona mne vnímá stále pedagogickýma ušima. Navíc má k sobě ještě svého partnera, dirigenta Paola Gatta. A tak jsou na mne na hodinách dva.

E: Ještě k vaší poznámce z psychologie… Já bych to nazvala pedagogickou hluchotou. Ale snažím si to hlídat a vyvarovat se toho i komunikací s ostatními. Může se stát, že slyším kompletní výkon a cítím nějakou nejistotu. Ale mám spoustu hudebních přátel, s kterými téma nenápadně otevřu a vstřebávám jejich postřehy. To vše na úrovni profesní komunikace.

Čímž se dotýkáme další citlivé otázky, kterou řada pěveckých pedagogů vnímá velmi osobně; může se stát, že žák si v určité chvíli neví rady a zajde si pro ni v dobrém úmyslu k jinému kantorovi, nebo mu tento svou konzultaci sám nabídne. Jsou učitelé, kteří žáka s otázkou ke svému kolegovi i pošlou. Ale mnozí se naopak cítí dotčeni. A nepřenesou přes srdce, že jejich žák, byť jen na jedinou konzultaci, šel do jiné stáje. Nastaly i ve vašem vztahu nějaké takové krize? Nemyslím osobní, ale čistě technicky pěvecké, kdy to zkrátka nějakou dobu nešlo…
E:
Takové pidi-krize provázejí každého zpěváka. Vyřešíte jeden problém a hned vyvstane další. Někdy je to tvrdá brada, jindy ucpané dutiny, pak zas třeba neschopnost uvolnit se atd. Nesnadnosti řeší zpěvák celý život! To ale souvisí s celkovým zráním. Nové housle či klavír zůstávají, přestože se vyhrají, fyzicky stejné. Ale náš nástroj se neustále mění, velkou roli hraje u žen třeba mateřství. Každé ráno je třeba zjistit aktuální stav a fungování. A na to se adaptovat. Myslím, že je to dost podobné u sportovců.

Eva Dřízgová-Jirušová (zdroj Národní divadlo Moravskoslezské)

No a takové ty konzultace stranou, u jiných kantorů?
E:
I zde je důležitá komunikace. Kantor se může oprávněně cítit dotčený, chodí-li žák k jeho kolegovi na „tajno“. Takové věci se musí dít otevřeně! Kolikrát třeba i my zde s kolegyní Tatianou Tesliou si přivedeme studenta a tážeme se navzájem na názor. Někteří moji studenti se čas od času chodí rozezpívávat k Veronice.

Také tu na katedře sólového zpěvu probíhají celodenní workshopy s pedagogy z jiných škol i z ciziny, nedávno tu třeba byl Vladimír Chmelo…
E:
Studenti možnost takovýchto workshopů vnímají velmi pozitivně, i když je pravdou, že krátkodobě mohou v některých případech žáka trochu rozhodit. Otevírá se tím ale velmi potřebná komunikační platforma, studenti mají více impulzů k práci i k přemýšlení.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments