Eva Urbanová s Janem Adamcem zpívali na podporu zámku na Zelené Hoře

  1. 1
  2. 2
Léto je zde, v plné síle a kráse, budiž pochváleno! Je to čas velkých festivalů, kdy se právě uzavřely letošní kapitoly Smetanovy Litomyšle, ale již je na obzoru další významný letní festival v Českém Krumlově. Přesně v mezidobí mezi těmito velkými událostmi by mohla zůstat nepovšimnuta akce zdánlivě drobnější, nicméně svým dosahem rovněž významná. Dne 8. července se uskutečnil v Zelené Hoře u Nepomuka na jižním Plzeňsku benefiční koncert s účastí sopranistky Evy Urbanové a tenoristy Jana Adamce, spolu s dětským sborem Andílci (sbormistryně Jana Marie Kateřina Korbelová).
Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Vojtěcha (foto Jana Krištofovičová)

Koncert se konal v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Vojtěcha na podporu renovace zámku Zelená Hora u Nepomuka. To je velmi důležitá informace! Výtěžek z koncertu bude použit na opravy vzácné barokní památky, protagonisté koncertu se vzdali honorářů ve prospěch skvělé myšlenky. Protože ceny vstupenek nebyly malé, představovaly zhruba vzato víc než dvojnásobek cen vstupného na operní představení v Plzni, bude příspěvek na renovaci nádherné trojlodní prostory kostela s takřka ideální akustikou nezanedbatelný. Krajský úřad v Plzni již přispěl dotací na renovaci oken, za což je třeba zatleskat. Po koncertě proběhl ještě volný program s lidovou barokní veselicí, o jejíž pompézní zakončení se postaral barokní ohňostroj. Na koncert byly vypraveny autobusy přímo z Plzně, která je od Nepomuka vzdálena necelou půlhodinku jízdy. Město Nepomuk, s výraznou dominantou zámku Zelená Hora, viditelnou zřetelně ze všech světových stran, se nachází na hlavní silniční trase mezi Plzní a Českými Budějovicemi.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Vojtěcha (foto Jana Krištofovičová)

Ale vrátím se po nutném úvodu, osvětlujícím souvislosti této koncertní akce, na počátek souřadnice. K průběhu slavnostního koncertu za účasti sopranistky Národního divadla v Praze Evy Urbanové a exsólisty plzeňské opery Jana Adamce, společně se zmíněným dětským sborem Andílci z Plzně.

Zcela zaplněné auditorium prostoru kostela bylo svědkem velmi krásných pěveckých výkonů obou protagonistů večera. Přiznám se kajícně, že jsem tak dobrou úroveň nečekal, neboť atrofie času je především k pěvcům příliš nemilosrdná a neúprosná. Na tomto večeru jako by žádná atrofie času neexistovala.

Eva Urbanová dávala vědět ve svých rozhovorech, že se vrhla opětovně k novému, usilovnému budování pěvecké techniky se svojí profesorkou Ludmilou Kotnauerovou (měla velké štěstí na pedagoga, adept zpěvu a pedagog si musí technicky „sednout“, jakmile ne, nastane u mnoha střídání škol s nejistým epilogem). „Teorie je šedá, zelený jest strom života“, prohlásil již velký Goethe. Praxe vždy vše potvrdí. Ano, praxe potvrzuje, že snaha Evy Urbanové má zřetelné resumé. Na koncertu byla překvapivá nová vlna energie, která dává jejímu hlasu jiskru a technickou jistotu v podobě vysokého posazení do hlavové rezonance. Jistě, báječné akustické poměry kostela umocňují zážitek, napomáhají instrumentální plynulosti frází, vlévání jednoho vokálu do druhého. To vše akustika zvýrazní. Ale nikdy nezvýrazňuje jistotu polohovou a rozsahovou, nezvýrazňuje široké dynamické spektrum hlasu, které bylo v mezza voce a pianech velice působivé.

Eva Urbanová přednesla suverénně modlitbu Libuše ze stejnojmenné Smetanovy opery s tahem legata i vokálovou vyrovnaností. Slavnou árii o měsíčku z Dvořákovy Rusalky přednesla v promyšleném, dlouhodechém frázování, s jemnými nuancemi do pianových konců frází. Spolu s tenoristou Janem Adamcem se vrhli s entuziasmem do vysoce obtížného duetu Otella a Desdemony ze závěru prvního dějství Verdiho díla. S entuziasmem, který byl ovšem technicky obdivuhodně pod kontrolou, včetně Otellova „souhvězdí plejády“ v závěru duetu na obávaných opakovaných vysokých as, s tónovou průbojností a dramatickým pelem ve hlase.

U Jana Adamce jako by se opravdu čas zastavil, zmíněná atrofie času jako by snad neexistovala, svěžest jeho plných výšek byla udivující. Vrátil se na Zelené Hoře do dob svého plzeňského Otella, Samsona, Pinkertona, Manrica, Cavaradossiho, Kalafa… U Jana Adamce nelze navíc neobdivovat jeho vůli, vytrvalost, s jakou se dokázal po dílčí krizi vrátit na jeviště. Propuštěn panem exšéfem plzeňské opery pro „nadbytečnost“, byl jím na konkurz zpětně zase přijat. Ostatně vše pan Adamec líčí moc zajímavě v rozhovoru, který jsem s ním uskutečnil v souvislosti s jeho derniérou v plzeňské opeře (rozhovor najdete zde). Zdá se mi, jako by to snad bylo včera, kdy jsme dialog realizovali, leč uplynuly již od této doby celé čtyři roky…

Předvedl na koncertu i výstup ze závěru Verdiho Otella, obdobně jako ve velkém duetu s divadelním podáním, které vyvolalo zjevné pozitivní reakce početného publika. Škoda, že nezařadil vedle svého milovaného Otella i jiné árie, myslím z českých oper, byl by vděčně publikem akceptován. Zřejmě se držel moudrosti, že méně bývá více.

Eva Urbanová zářila i v poslední třetině koncertu působivě mladistvě provedenou árií Lauretty z opery Gianni Schicchi – Ó mio bambino caro, z Verdiho Trubadúra místo mnou očekávané Leonory zařadila mezzosopránovou Azucenu. Po sopránových áriích bylo obtížné se ihned transformovat na barvou přesvědčivý mezzosoprán. Poté nastala ovšem až vřava v publiku, nadšené reakce, permanentní potlesky ve stoje. A tak se přidávalo, přidávalo a přidávalo. Přídavkem dominantním byla jistě nečekaná výseč z Libušina proroctví s vrcholem na vysokém há (Můj drahý národ český neskoná, on neskoná, on pekla hrůzy slavně, slááávně překoná!). Osobně bych po této Libuši již nic nepřidával, háčko se povedlo tak dobře, že snad ani ve fascinujících devadesátých letech Evy Urbanové jsem od ní neslýchával lepší, suverénnější. Zase ta atrofie času mne překvapila jinak, než bych si byl myslel… Ale paní Urbanová přidávala dál ochotně a plnými hrstmi. Po své oblíbené písni v úpravě z odkazu starého mistra Albioniho v pěkně znělé hlubší altové poloze jako závěrečnou tečku zařadila Dvořákovu Ježibabu z Rusalky s ariosem z prvního dějství: „Čury mury fuk“, kde pan Adamec spoluúčinkoval pantomimicky, nikoliv tedy coby Princ, škoda. „Ale teď už ani muk, ani ani ani muk….“ To bylo ústřední motto závěru koncertu, který oslovil své auditorium velmi přesvědčivě.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář