Eva Urbanová: o rockové Eboli, ale i nedávných zdravotních problémech

Nová inscenace Verdiho strhující historické fresky Don Carlo, jejíž premiéru chystá Opera Národního divadla již na příští čtvrtek, tedy na 28. března 2013, má ve svém obsazení jak přední sólisty pražského souboru, tak i výjimečné zahraniční hosty. Do role princezny Eboli byla obsazena i Eva Urbanová. Ovšem kvůli jejím nemalým zdravotním problémům ze zády v uplynulých týdnech, kdy nakonec musela oželet premiéru ostravského Lohengrina, dlouho zůstával i nad jejím vystupováním v pražských představeních Verdiho opery velký otazník.
První otázka je tedy nasnadě: Jak se cítíte?

Jde to. Každé ráno cvičím, protože mi po problémech s ploténkou lékaři kladli na srdce důležitost rehabilitace, jinak mě čeká brzký návrat do nemocnice. Takže den začínám speciálními cviky na posilování a protahování zádového svalstva, což je pro mě novinka, ale musím se smířit s tím, že je to už na celý život.

Je to při zkoušení hodně omezující?

Řeším to tak, že když si nejsem jistá, jak moc mě zdravotní indispozice bude omezovat, vezmu si prášek proti bolesti. Není to samozřejmě dobře, bolest je pro tělo varováním, že něco není úplně v pořádku, ale já díky tomu mám na jevišti klid pro zpívání. Nemusím pak řešit, zda se mohu nebo nemohu ohnout, místo toho, abych se soustředila na výkon.

Problém s ploténkou, který vás letos vyřadil ze zkoušení, je dlouhodobějšího rázu?

Podobný stav už jsem měla zhruba před osmnácti lety. Musela jsem tenkrát odříct koncert v Londýně a způsobila jsem si tím obrovský problém. Ale od té doby bylo vše v relativním pořádku. Jenže letos se to vrátilo v nejméně vhodném termínu. Nejprve jsem – jak už to tak lidé dělají – přechodila nějakou virózu, což ale evidentně nebyl dobrý základ. Čtrnáct dní před premiérou Lohengrina jsem se probudila a zjistila, že se nemohu hnout. Do toho jsem zkoušela Dona Carla v Praze, takže jsem se pokoušela s tím ještě bojovat, ale pak už nešlo ani se nadechnout, jak moc to bolelo. Hrozně mě to omezovalo a já pochopila, že musím do nemocnice. Chvíli to ještě vypadalo nadějně, lékaři dělali, co bylo v jejich silách. Léčba začala pomocí infuzí, ale pak přišel jeden malý pohyb a mně bylo jasné, že do té doby mě záda bolela tak na osmdesát procent. A těch nově příchozích sto padesát už prostě nedám… Byla to katastrofa. Kapačky, prášky, injekce, pořád jsem spala, bylo to hodně vyčerpávající. Ale jak říkám, už je to relativně v pořádku a já jsem ráda, že jsem se mohla znovu zapojit do zkoušení Dona Carla, když už jsem musela vypustit Lohengrina.

Ostravského Lohengrina jste tedy vypustila úplně a definitivně?

Dohodli jsme se s panem dirigentem Jindrou, že do inscenace vstoupím v květnu. V té době by měl do ostravské inscenace vstupovat v titulní roli také Aleš Briscein, takže půjde o jakousi osobní dvojnásobnou premiéru. Pevně věřím, že v té době už budu stoprocentně v pořádku, jinak už bych si myslela, že mi to není nějak souzeno.

A premiéra Dona Carla v ohrožení není?

Nesmí, protože já hrozně nerada odříkám. Lohengrin mě hrozně mrzí, roli Ortrudy miluji a těšila jsem se na ni. Ale to se nedá nic dělat, v nemocnici se opera zpívat nedá a já na tom byla tak, že jsem nedokázala ani dojet do divadla, natož vystupovat. Teď už jsem trošku pookřála, takže to hned zase musím zkoušet, už jsem takový typ… Nešťastné je, že páteř se těžko šidí, nejde moc přechodit. Když selže, nedá se s tím nic dělat.

Role Eboli pro vás hodně znamená, že?

Byl to vždycky můj sen. Už když jsem v Národním divadle zpívala Alžbětu, obdivovala jsem paní Drahomíru Drobkovou, která zpívala Eboli a toužila jsem jednou být jako ona. 

Sledovala jsem ji z portálů a doufala, že takhle krásnou a dramatickou roli budu mít příležitost také jednou vytvořit. A teď, když jsem konečně tu možnost dostala, jsem si znovu uvědomila, jak je to nesmírně těžká role. Rytmicky, intonačně, rozsahem. To si přece nemohu nechat ujít!

A jak se vám tedy daří ta vaše Eboli?

Na jevišti si někdy říkám, že vlastně pokračuji ve cvičení jako v nemocnici. Inscenace a role je nesmírně akční, pořád někde pobíhám.

Můžete porovnat váš vztah k Ortrudě a Eboli, které jste teď v krátkém časovém sledu nazkoušela?

To se srovnat nedá. Wagner je mi bližší, i mému hlasovému oboru, obsahuje dlouhé fráze, ale Eboli je pohyblivá, ta chvíli nepostojí. Obzvlášť mi to přijde v téhle nové inscenaci, která je místy pojata hodně moderně, já znám spíš klasičtější verze. Eboli v inscenaci režiséra Schweigkoflera obsahuje skoro až rockové herecké prvky. Je vidět, že on sám má k tomuto hudebnímu stylu blízko a mně to samozřejmě vyhovuje, já mám rockovou hudbu velice ráda. I když je pravda, že bych nikdy nečekala, že se s ní v opeře potkám zrovna v roli Eboli.

Jaká je spolupráce s režisérem Schweigkoflerem?

Moc se mi líbí jeho způsob práce s hercem. Všechny aktéry stylizuje do činoherního způsobu herectví, nemá moc rád operní a patetická gesta. Spíš se snaží o civilní projev. V tom se cítím poměrně příjemně. Žijeme v době, kdy inscenátoři mají tendence dělat svoji práci trošku jinak, než jsem to znala dřív. A nemohu říct, že se mi po těch klasických provedeních oper nestýská. Ale i když ten dřívější přístup byl pro zpěváka jako herce určitě snazší, protože třeba i víc projev korespondoval s hudbou, i  v tom současném je možné si najít svoji cestu. Není sice tak jasná a třeba i logická, protože pohybovat se v dobovém kostýmu po jevišti je asi přirozenější, ale každá možnost má svůj půvab. I když uznávám, že například specifikum Eboli, která místo příchodu vždy přibíhá a já se musím tím pádem vypořádávat s různými kameny, schůdky a nerovnostmi, zatímco si chystám oporu bránice pro zpěv, je pro mě hodně nezvyklé.

Eboli pobíhá?

Je to stoprocentní rebelka. Velmi temperamentní, vidím tady ten rockový přístup. Eboli je hodně moderní, ale také tím vytváří kontrast pro vyniknutí charakteru Alžběty, pro zvýraznění její velikosti. Když jsou vedle sebe, je mnohem lépe vidět majestát královny, která se sice nechá čas od času strhnout emocemi, ale pouze na chvíli, jde o záblesky, zvládá svoje postavení. Kdežto Eboli je zmítaná vášní, náladami, je to věčný vnitřní boj.

Je takto temperamentní postava pro vás protiúkolem?

Uznávám, že když jsem kdysi sledovala paní Drobkovou, jak už jsem zmiňovala, představovala jsem si, že jednou budu Eboli dělat spíš jako ona, což se tedy úplně nedá, ale na druhou stranu mi tohle dynamičtější pojetí vyhovuje, protože mám rockovou hudbu hodně ráda, je mi blízká a ráda ji zpívám, takže se mi takové pojetí musí líbit… Kdysi jsem se rozhodovala mezi rockem a operou a krátce existovala i varianta, že operní zpěvačku Evu Urbanovou nikdo nebude znát. Rozum ovšem tenkrát zvítězil a já mohu nyní Eboli díky tomu pojetí považovat třeba za jakýsi svůj „rockový comeback“.

Comeback? Může se tedy ještě stát, že až jednou ukončíte operní kariéru, hudební svět se přece jenom rockové zpěvačky Evy Urbanové dočká?

Doufám, že až ukončím operní kariéru, budu už natolik stará, abych se obdobnými myšlenkami nezabývala, ale rockovou muziku budu určitě poslouchat pořád, to vím určitě. Berme to tak, že díky nové inscenaci Dona Carla si mám možnost zkusit tu rockovou a rebelskou Eboli. Prožívám si opravdu temperamentní ženskou roli.

Lásku k rocku máte společnou s panem režisérem Schweigkoflerem, notujete si na toto téma?

Když jsem byla na úvodní zkoušce, zůstala jsem hodně opařená. Viděli jsme ukázky z koprodukčních Helsinek a já si říkala, že to prostě nezvládnu. Potom jsem si ale i díky panu režisérovi našla svůj přístup, zjistila jsem, že jsme na stejné vlně a spolupráce začala být opravdu dobrá.

Diváci Opery Národního divadla vás mají hodně spojenou s titulní rolí v Libuši a vůbec celkově se scénou historické budovy Národního divadla. Jak je vám na jevišti Státní opery?

Já tohle jeviště poměrně dobře znám. Když jsem přišla do angažmá Národního divadla, byla obě divadla ještě sloučená a ve Státní opeře se dával světový repertoár. Zpívala jsem tu Trubadúra, Dona Giovanniho, ale i Jakobína. Když se Státní opera osamostatnila, tak jsem tu hostovala v Turandot a Rusalce, měla jsem tu několik koncertů… A teď tedy Don Carlo. Ale musím říct, že mám slabost spíš pro jeviště Národního divadla, to je moje velká láska. I když současně je nutné dodat, že ve Státní opeře se skvěle zpívá, je to skvělý a velký prostor.

Nová inscenace Dona Carla ve Státní opeře ve svém provedení hodně koketuje se symboly, které mají kořeny v pohanských rituálech. Jak se vy, jako silně věřící člověk, s tímto vyrovnáváte?

Dalo mi velkou práci srovnat si myšlenku díla i tuto inscenaci se svojí vírou, bylo to podobně, jako když jsem kdysi zkoušela rockovou operu Antigona. Je to pro mě vnitřní boj. Ale obrousilo se to díky panu režisérovi, on to bere hodně citlivě. A přece jenom, už mi není dvacet, dokážu si jít za věcmi, které chci dělat. Nicméně, premiéru, která je přesně na Zelený čtvrtek, bych asi raději přece jenom nezpívala.

Díky za rozhovor, přejeme hodně úspěchů – a to nejen s Eboli, a taky definitivní konec zdravotním problémům! 

Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Manfred Schweigkofler
Scéna: Walter Schütze
Kostýmy: Heidi Wikar
Choreografie: Lotta Kuusisto a Olga Kyndlová
Sbormistr: Blanka Juhaňáková
Dramaturgie: Beno Blachut ml.
Orchestr a sbor Státní opery
(koprodukce Národní divadlo Praha – Suomen Kansallisooppera Helsinki)
Premiéra: 28. a 31. března 2013 Státní opera Praha

Filippo ll. – Štefan Kocán / Peter Mikuláš / Jiří Sulženko
Don Carlo – Michal Lehotský / Marcelo Puente
Rodrígo – Jiří Brückler / Miguelangelo Cavalcanti / Vladimír Chmelo
Elisabetta di Valois – Anda-Louise Bogza / Dana Burešová / Adriana Kohútková
Eboli – Monika Fabianová / Eva Urbanová
ll Grande lnquisitore – Oleg Korotkov / Zdeněk Plech / Luděk Vele
Un frate – Miloš Horák / Zdeněk Plech
ll Conte di Lerma / Araldo – Václav Lemberk / Radek Prügl / Martin Šrejma
Tebaldo – Erika Jarkovská / Jana Horáková Levicová
Voce dal cielo- Jana Sibera / Yukiko Šrejmová Kinjo

www.narodni-divadlo.cz
www.evaurbanova.com 

Foto Miloš Schmiedberger (portrétní foto), Oldřich Pernica (Don Carlos 1989), Hana Smejkalová (Don Carlo 2013)