Eyal Dadon: Má tvorba je jako chobotnice, každé dílo je novým chapadlem

Mladý izraelský choreograf Eyal Dadon přijel na konci února do Prahy, aby s Baletem Národního divadla nazkoušel svou novou choreografii Artza do připravovaného triptychu b.p.m. Sešli jsme se na začátku třetího týdne jeho pobytu, ve chvíli, kdy začalo dílo získávat první obrysy, abychom si popovídali nejen o choreografii samotné, ale i o autorově cestě k tanci a pohledu na něj.

Začnu lapidární otázkou. Co vás přivedlo k tanci? Pokud vím, začal jste se mu věnovat relativně pozdě.
Pokud se ohlédnu do dětství, byl jsem vždy nesmírně aktivní, pořád jsem někam běhal, hrál jsem tenis, fotbal, dělal karate, judo… Když mi bylo mezi patnácti a šestnácti, přišli za mnou jednoho dne kamarádi, kteří byli členy místního amatérského souboru lidových tanců, s otázkou, zda bych to nechtěl taky zkusit. Chtěl jsem a velmi se mi to zalíbilo. Co mě ale zlomilo k profesionální kariéře tanečníka, bylo představení tohoto souboru. Byla na něm naprosto neskutečná atmosféra, diváci tleskali, křičeli, bylo to jako na velkém basketbalovém zápase. A já jsem byl jako u vytržení! Cítil jsem, že chci být součástí této energie.
Začal jsem proto chodit na více a více tanečních tréninků a po roce jsem se stal členem prvního profesionálního souboru, kde jsem vydržel dva roky. Pamatuju si z té doby na jednu svou pedagožku, byla skvělá, ale upřímně mi říkala, že nevěří na zázraky – tedy to, že bych se mohl stát profesionálním tanečníkem. A to byl přesně ten moment, který mě nakopnul. Každý den jsme měli tréninky od rána až do čtyř odpoledne a já pak ještě chodil na extra lekce baletu, abych zlepšil svou techniku. Tančil jsem opravdu každou minutu, kdy jsem jen mohl.

Pak přišlo angažmá v Kibbutz Contemporary Dance Company, je to tak?
Ano. V tomto souboru jsem se skutečně vypracoval jako tanečník, jako umělec a velmi záhy i jako choreograf.

S tvorbou choreografií jste začal velice záhy. Byl to od počátku váš cíl?
Vůbec ne. Byl jsem v KCDC dva roky, když za mnou přišel umělecký šéf a navrhl mi, že bych mohl v rámci speciálního programu pro mladé tvůrce, který soubor zajišťoval, vytvořit své dílo. Já byl v šoku, pořád jsem byl na samém začátku kariéry (mluvíme o roce 2010), nebyl jsem si vůbec jistý, že to zvládnu. Ale on mi řekl – zkus to, cítím, že zrovna tobě by to mohlo vyhovovat. Byl to dlouhý pětiměsíční proces, kdy jsme zkoušeli vždy jeden den v týdnu, a já se dočista zamiloval. Miloval jsem tanec, ale tvorba mi otevřela nové dimenze. A současně jsem si také uvědomil, kolik se toho ještě musím naučit – jak pracovat s lidmi, s hudbou, dekoracemi, světlem, divadelní technikou…

Kdo vás na této cestě provázel?
V souboru jsem měl v té době přítelkyni, Tamar Barlev, se kterou jsem pracoval a která je mou partnerkou a hlavní múzou dodnes. Pro nás dva jsem vytvořil svou první delší choreografii, se kterou jsme se v Německu v Hannoveru účastnili choreografické soutěže, kterou jsme vyhráli. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že by moje práce mohla skutečně mít pořádnou budoucnost. Dnes působí jako má spoluautorka, za několik dní přijede i sem do Prahy.

Jak se pracuje takto v tandemu?
Víte, ona je… Jedinečná. Během tvorby je mým rádcem, druhýma očima. Je schopná vypozorovat, kdy něco nefunguje nebo schází, co by se dalo udělat lépe, co je slepá ulička. Známe se velmi dlouho, takže mi dokonale rozumí a zkrátka cítí, co je správné. Je skvělým mentorem, který umí vše doladit k dokonalosti.

Zmínil jste, že k tanci jste se dostal přes kamarády. Jak se Izrael dívá na muže tanečníky? Jsou zde nějaká klišé?
Nemohu mluvit za celou společnost, jen ze své zkušenosti. A pro mě byl tanec od počátku nebem. V onom lidovém souboru nás bylo dvacet chlapců, což je velice vzácné. Byli jsme si všichni nesmírně blízcí, mí tehdejší nejlepší přátelé pocházeli z onoho souboru. Měl jsem dojem, že jsme byli jedna velká rodina. Vzpomínky na toto období patří k těm nejčistším a nejkrásnějším, co jsem v tanečním světě zažil.

Zaměřme se nyní na vaši tvorbu. Jaký je její proces? Odkud čerpáte inspiraci?
Kdybyste se mě zeptala před deseti lety, pravděpodobně bych odpověděl, že největší inspirací je hudba. Před osmi lety, že se jedná o nějaké výtvarné dílo, které jsem viděl. Před pěti bych asi zmínil čistý pohyb… Dnes říkám, že nemám nejmenší tušení! Patrně jde ale o konkrétní lidi, s nimiž pracuji a pro které tvořím. Před lety jsem si vše zapisoval, měl jsem stohy poznámek, všechno muselo být přesné, promyšlené, dokonale připravené dopředu na vteřiny. Po čase to ale začne být z hlediska tvůrčího procesu trochu nuda. Dnes přicházím do sálu a nevím, co se bude dít. Zjistil jsem, že se nesmím bát, že občas je potřeba zariskovat. Myslím, že klíčové je skrze tvůrčí proces poznat sebe a poznat lidi, s nimiž pracujete, a posouvat jak sebe, tak je. V takové chvíli je umění živé a může růst.

Takže i sem do Prahy jste přišel se zcela čistou myslí, nebo jste dostal zadání?
Když pracujete s velkým souborem, jakým je třeba místní Balet Národního divadla, je potřeba něco plánovat dopředu, především veškeré technické záležitosti. Technici a jevištní personál potřebují vědět, jakou si představujete scénu, dílny musí připravit kostýmy atd. Z hlediska tématu jsem však měl volnou ruku a mohl jsem se nechat unášet momentální fantazií.

Odkud tedy přišlo vaše téma?
Začal jsem od kostýmů. Své výtvarnici Bregje Van Balen jsem ale v podstatě jen řekl – chci něco šíleného, překvap mě! A když jsem pak viděl její návrhy, cítil jsem z nich neuvěřitelnou animální energii. Takže když se mě pak jevištní technika zeptala na požadavky na scénografii, věděl jsem, že budu chtít velikou klec. Už jsem věděl, že budu chtít pracovat s vnitřním zvířetem, vnitřním démonem, kterého si všichni nosíme v sobě, a objevovat ho, pracovat s ním, zkoumat ho. Klec je pro mě tedy metaforou našeho života, našich znalostí a vědomostí. Kdo nás do klece zavírá? Jsme to my? Je to společnost? A pokud jsme to my, proč to děláme?

Odtud tedy i název Artza?
Přesně tak. V hebrejštině artza použijete, když chcete vytrénovat svého psa nebo jej zklidnit. A já cítím, že si sám několikrát za den říkám ono artza. Uklidni se. Počkej. Na co? To mnohdy nevím. Proto jsem se rozhodl zkoumat tento fenomén, hledat balanc. Jsou chvíle, kdy vnímáme, že je nutné se kontrolovat, protože to vyžaduje společnost a my chceme, aby nás vnímala v pozitivním světle nebo zkrátka nechceme dělat problémy, ať už sami sobě nebo ostatním. Ale pak je samozřejmě dobré se od všeho oprostit a vypustit ono vnitřní zvíře a být zkrátka sám sebou. Hledání rovnováhy nás činí lidskými bytostmi. Osobně vnímám, že málo kdy můžeme být stoprocentně sami sebou, pokud nejsme skutečně sami.

Opravdu nikdy jindy?
Mohu mluvit jen ze své osobní zkušenosti. Sám sebou mohu být bezvýhradně mezi lidmi, kterým naprosto důvěřuji. O samotě. V přírodě. A v tanečním sále. Ten nemá hranice a vnější pravidla. Ve zkušebně jsem to já stonásobně. Když tvořím, cítím, že to je moje místo, tady mám být a takto pracovat. Proto tak miluji umění, díky kterému se člověk může vyjádřit v nejryzejší podobě. Což neznamená, že v umění neexistují pravidla. Věnuji se tanci a hudbě a obojí má v tvorbě svá pravidla. Je dobré je znát, protože jsou nástrojem, který pomáhá. Neměla by se ale stát jediným pánem, neměla by svazovat. Člověk si musí uchovat onu prvotní spontaneitu, kterou v sobě měl před tím, než se o existenci pravidel dozvěděl.

Zmínil jste klec jako určitý systém znalostí, ale i pravidel. Když to vztáhneme na tanec – jsou někteří tanečníci více zavřeni ve svých klecích než jiní?
Před několika lety bych asi řekl, že to jsou tanečníci baletu. Ale to je strašné, a především nepravdivé klišé, které bych rád rozboural. Vždy jde o člověka. A když k němu najdete cestu, získáte si jeho důvěru a pootevřete mu dveře, rád se do nich vydá. Klíčové je najít touhu po vzájemné spolupráci, pak není důležité, zda pracuji s klasickým tanečníkem, tanečníkem ze svého vlastního souboru nebo kýmkoli jiným.
Já teď možná ještě nevím, jak přesně bude má pražská choreografie vypadat, formu budeme všichni společně hledat, ale vím, co výsledkem chceme s tanečníky říct. A pokud se nám to podaří, co víc bych si mohl přát?

Mluvil jste o tom, že se věnujete rovněž hudební tvorbě. Jak moc vám znalost hudební produkce pomáhá v choreografické tvorbě?
Nesmírně. Hudba je pro mě velice důležitá, většinu hudby ke svým choreografiím si tvořím sám. Mou velkou inspirací je hudebník Bon Iver. Na počátku kariéry jsem samozřejmě choreografoval na již existující skladby, musel jsem se tedy přizpůsobovat už hotovému dílu, určité věci zkrátka byly dané. Když skládám vlastní hudbu, jsem mnohem svobodnější a obě složky jsou pak vzájemnými zdroji inspirace.

Jak moc se mění váš choreografický jazyk v závislosti na různých tanečnících?
Myslím, že skoro vůbec. Během zkoušek vše ukazuji, pohybuju se s tanečníky, takže vše vychází z mého těla. Patrně dojde ke změně ve chvíli, až toho nebudu schopen. Současně si netroufám ještě mluvit o nějakém svém vlastním specifickém choreografickém jazyku. Na to jsem stále ještě příliš na začátku… Vidím se trochu jako chobotnici. A každá má nová choreografie je novým chapadlem. Každé chapadlo je trochu jiné než předchozí, ale stále vyrůstá ze stejného těla.

Vypozoroval jste během své kariéry, co je pro tanečníky při práci s vámi a vaším pohybem nejnáročnější?
Nalezení rovnováhy mezi co nejpřirozenějším, nejobyčejnějším pohybem a obrovskou, až zvířecí energií. Pohybem zatíženým gravitací a současně naplněným nespoutaným šílenstvím. A to vše je potřeba udělat naprosto přesně, se správným napětím, čistotou. Kvalita pohybu jako takového je nesmírně důležitá. Podle mě totiž slouží myšlence díla a skrze ni dílo promlouvá.

O izraelských choreografech se říká, že v sobě nesou něco speciálního, co jejich díla jednak odlišuje od ostatních a jednak je jasně geograficky zařazuje. Vnímáte vy nějakou specifičnost izraelské taneční tvorby?
Těžko se mi to hodnotí, protože jsem z Izraele, vyrostl jsem tam, vnímal kulturu, neumím se tedy asi na celek podívat z dostatečného odstupu. A upřímně, já vnímám dílo, tanečníka či tvůrce především jako individuum. Nezajímá mě tolik jeho národnost, barva pleti, gender…
Pokud se nad tím ale zamyslím, domnívám se, že typické pro nás izraelské tvůrce bude schopnost rychlých reakcí a improvizace. V Izraeli není snadné tvořit umění, ať už kvůli finančním důvodům, nedostatku prostor apod. Naskytne-li se tedy příležitost, musíte jednat rychle, být kreativní, umět učinit rozhodnutí, zkoušet nové cesty a myslet mimo vymezená pravidla a hranice. Jsem přesvědčený, že to ovlivňuje i mou kreativitu.

Jak se vám z tohoto hlediska pracuje s tanečníky Baletu Národního divadla?
Jsou vynikající. Nikdy jsem ještě nepotkal baletní soubor jako tento. Jsou to samozřejmě naprostí profesionálové, ale jejich šíře repertoáru a kvalita, jak jej ovládají, je ohromující, za což patří vzdát hold Filipu Barakniewiczovi. Umí zatančit Spící krasavici a Romea a Julii, stejně jako Kyliána nebo Naharina, ale i mě nebo Sharon Eyal a Yemiho. Ty styly jsou tak odlišné a oni do každého z nich jdou se stejným nadšením a vervou a chtějí se učit. Nabídnete-li jim něco zajímavého, půjdou s vámi, a to je skvělé.

V novém triptychu bude vaše dílo uvedeno s choreografiemi Sharon Eyal a Yemiho A.D. Jak dobře znáte jejich práci, pokud vůbec?
Samozřejmě znám Sharoninu tvorbu. Dílo Bill, které se bude uvádět, je mým vůbec nejoblíbenějším z její tvorby. Je to překrásná věc. Jsem velmi zvědavý na to, jak na celý triptych budou reagovat diváci. A nemyslím nutně to, že by se jim vše mělo líbit. Umění má totiž podle mě diváka dovést k zamyšlení. Proč se mi něco líbilo? A proč se mi něco jiného naopak nelíbilo? V té chvíli se totiž dostáváme k zajímavé diskuzi. Kdykoli jsme konfrontováni s problémem, nutí nás to růst. A s uměním je to stejné.

Triptych Baletu ND se jmenuje b.p.m., beats per minute (údery za minutu). Co vám zaručeně rozbuší srdce?
Emoce. Vzpomínky. Drobnosti, které jsou ale naplněny silným pocitem. To se snažím přenést i do svých děl. Neumím vytvořit prázdné pohyby, každé gesto musí být naplněno, musí něco znamenat, musí vyvolat emoci. Nemohu nikomu říct, jakou. Stačí, když bude cítit.