Faith: když se umění stane vírou a selže

Divadlo Ponec uvedlo v premiéře novou inscenaci souboru Tantehorse, jedné z našich nejúspěšnějších skupin zaměřujících se na fyzické a taneční divadlo. Pod inscenací Faith je podepsána zakladatelka tohoto uskupení Miřenka Čechová, která k choreografické a interpretační spolupráci přizvala Andreu Miltnerovou, všestrannou tanečnici a choreografku. Jejich společná práce odhaluje dualitu tanečního světa a umělcovy duše. Inspirovaná je jednak vlastními zkušenostmi Miřenky Čechové se studiem tance a s proměnou jeho vnímání, kterou prošla, jednak pohnutým osudem primabaleríny Taťány Juřicové (1965–2002), která dobrovolně ukončila svůj život v době, kdy byla jako umělkyně na vrcholu.

„Toto není představení o Taťáně Juřicové, která spáchala sebevraždu. Toto je představení o mně, abych nespáchala sebevraždu.“ Těmito slovy začíná tanečně divadelní výpověď o strachu ze ztráty víry, pokud se vírou stane samo umění. O strachu z toho, co se stane s člověkem, jemuž se umění stalo náboženstvím a smyslem života. Miřenka Čechová sáhla k niterné látce, kterou s diváky sdílí pomocí vizuálně silných obrazů.Inscenace Faith skutečně není ani tak o Taťáně Juřicové jako spíše o její někdejší studentce. Příběh tanečnice, která zemřela před dvanácti lety, je vzdáleným rámcem pro jiný příběh, o mladé duši téměř posedlé tancem a uměním, o duši, která byla hluboce zasažena osudem své pedagožky. Z programu, který obsahuje autorčiny zápisky z deníku, který si vedla za studia na konzervatoři, vysvítá, že je to především její vnitřní svět, který před námi leží, a osobitý způsob vyrovnávání se s léty studií, zažívanou nespravedlností, odříkáním, s velkou daní zaplacenou za krásné tělo a taneční techniku, kterou lze přetavit v živé umění. Autorka vypráví o křehkosti a pomíjivosti, o momentu, kdy se umění stává člověku vším, a o nebezpečí prázdnoty číhající za hranicí této víry. Pokud člověk ztratí vztah s uměním, na kterém si vystavěl celý svět, co se stane?

Před diváka předstupují dvě ženy – mladá štíhlá křehká bytost s rozpuštěnými vlasy, která by mohla být ideálním prototypem klasické tanečnice dneška. A na druhé straně její… alter ego? Budoucí obraz vlastního osudu, kterého se děsí? Vnitřní hlas? Zosobněná vzpomínka na oblíbenou pedagožku? Těžko říci. Prostředí, v nichž se obě postavy pohybují, spolu kontrastují. Zatímco Miřenka Čechová tančí na bílé ploše před jasným promítacím plátnem, její protipól je obklopen černotou, pod nohama zrcadlo jako symbol všudypřítomné sebekontroly. V úvodní části se můžeme zcela soustředit na výkon Miřenky Čechové, její tělo se stává součástí promítací plochy a naše pozornost tak osciluje mezi pohybem a projekcí.Tušíme zprvu uzavřený prostor, z něhož tanečnice hledá cestu ven, zvuky ulice nás nenechají na pochybách, že jde o okamžik před rozhodnutím. Je nevyhnutelné. A pak nastává chvíle pro hlubší ponor do celé situace, jejího pozadí. Tanečnice je konfrontována se svým tělem, jež se snaží ovládnout, jemuž se možná i mstí za to, že nepracovalo vždy podle jejích představ, a které i teď uniká z kánonu baletní techniky do volného prostoru nebo na zem, do míst a směrů v „klasice“ nepřípustných. V jejím pohybu se zcela organicky snoubí klasická průprava s nadstavbou současného tance, zaujme napětím a soustředěnou energií, kterou vkládá do drobných i velkých dynamických pohybů. Projekce, kterou sama vytvořila, je stále laděná do šedých tónů a dokresluje atmosféru křehkosti, pomíjivosti, jemnosti – ať jsou to záběry na tlející podzimní listí, okvětní plátky plující po vodě, na traviny chvějící se ve větru, tušíme za nimi příměr k lidskému bytí, jež je tak snadné zlomit.

A zatím v levé části jeviště strhává naši pozornost druhá, starší tanečnice. Její postava je již symbolem zmařeného osudu, neupravená v roztrhané zaprášené baleríně, popírá svou vlastní přítomností estetiku klasického tance. Je současně jeho symbolem i negací. Její part vnáší do inscenace prvek absurdity, třeba exaltovaným procvičováním druhého port de bras, které se na zemi zvrtne v plavecké pohyby. Obě tanečnice chvílemi sjednocují své pohyby a jejich dynamiku, aby tím vyniklo jejich propojení. Oddělené světy obou žen se protnou v okamžiku, kdy se mladší alter ego připojí ke své společnici v potemnělém prostoru. Roztáčí společně v kruhu jakýsi pojízdný stůl, střídavě každá v roli té, jež pohyb konstrukce iniciuje, a v roli té, jež se nechává pohybem unášet. Je to snad neúprosný osud, kvůli kterému se chtě nechtě točíme v kruhu a opakujeme život svých předchůdců? Z tohoto sevření není východiska jinak než tragickou cestou… A nakonec zbude po umělci jen výčet rolí, které lze úsečně vyjmenovat jako inventární kousky kancelářského vybavení. Melancholická hudba skupiny Bohren jen umocňuje vážný tón inscenace, která končí záběrem na pootevřené okno, vstup do jiného světa.Inscenace je silná, ale snaží se obsáhnout velkou šíři témat, která se o sebe chvílemi vzájemně tříští. Není zdaleka tak kompaktní jako předchozí titul S/He Is Nancy Joe ověnčený mezinárodními cenami. Na první pohled se dokonce zdá, že Faith není o strachu ze ztráty víry v život a umění, ale spíše o strachu ze stáří, který je v tanci a tanečnících zakořeněný mnohem víc než v jakémkoli jiném oboru. Že nepojednává ani tak o okamžiku, kdy se člověk odhodlává odejít ze života, ale o okamžiku, kdy propásl vhodný čas odejít ze scény. Dnes a denně opouští výkonní taneční umělci svou profesi, když dospějí k hranici, kterou jejich uměleckému životu vytyčila společnost svojí estetikou, požadavky a očekáváními. Jsou to příběhy klidné i dramatické, příběhy mnohdy plné ztracené důstojnosti, nevděku a zapomnění… Ale přesto jsou tragédie spíše výjimkou. Ano, už z názvu inscenace je divákovi jasné, že téma je jiné, ale vizuální dojem je takto přímočarý. Představení je drsně realistické, je působivé, v mnoha směrech jde o žeň esteticky vybroušených obrazů, ale nepotkává se vždy s tématem, které si vytyčilo. Kontrast mezi mládím a zralostí, krásou a ošklivostí odvádí pozornost jinam, než bylo zamýšleno. Podle Miřenky Čechové představuje postava ztvárněná Miltnerovou „princip drilu a baletu“, zatímco autorka kontrast, touhu po osvobození. Nakonec se osvobodí obě. Jen divák zůstává v hledišti jaksi bez prožitku blahodárné katarze.

Hodnocení autorky recenze: 75 %

Faith
Scénář, režie, výtvarný koncept: Miřenka Čechová
Choreografie a interpretace: Miřenka Čechová, Andrea Miltnerová

Hudba: Bohren und der Club of Gore
Sound design: Matouš Hekela
Light design: Martin Špetlík
Scéna: Jakub Tauš, Petr Boháč
Kostýmy: Judy Hansen
Stage manager: David Prokopič
Produkce: Judita Hoffmanová
Produkce USA: Nancy Snider
Premiéra 17. února 2014 Divadlo Ponec Praha
(psáno z reprízy 18. 2. 2014)

www.tantehorse.cz
www.mirenkacehova.com
www.divadloponec.cz

Foto Martin Mařák

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Faith -Čechová/Miltnerová (Tantehorse)

[yasr_visitor_votes postid="94367" size="small"]

Mohlo by vás zajímat