Fantastické architektury, které jako by neměly nosné zdi

Schubertovy symfonie (1)
Texty Ivana Medka (57) 

Schubertovský večer v Divadle hudby se konal 23. září 1964 a zazněly na něm tři skladatelovy symfonie: Čtvrtá, Pátá a Nedokončená. V hudební interpretaci Lorina Maazela s Berlínskými filharmoniky a v myšlenkové interpretaci Ivana Medka. Jen mimoděk na okraj Čtvrté symfonie „Tragické“ poznamenává, že se jistě dá rozumět použití tóniny c moll, podtitulu symfonie i celému záměru jako přihlášení se k Beethovenovi. Ale uplynula přece jen ještě příliš krátká doba od velkých beethovenovských premiér, aby devatenáctiletý mladík rozpoznal, „že velikost Eroicy nebo Osudové je především ve velikosti kompoziční práce. Že, zkrátka řečeno, na Beethovenovi je větší to, co je ukryto, než to, co je povrchními posluchači (ostatně dodnes) stavěno do popředí.“ Schubertova snaha o patos a tragiku, ovlivněná dozajista jeho mládím i romantickou atmosférou, se může zdát ve Čtvrté symfonii třeba i naivní, ale dovedeme-li se vžít do Schuberta, pak víme, že „skryté tragédie lidského srdce (…) ani dnes nebývají menší než ty, při kterých se otřásá svět“.

Krásně a s velkým porozuměním mluví Medek o Schubertově melodické invenci, která by stačila pro několik skladatelů. A fascinuje navíc tím, v jak rozmanitých variacích dokáže Schubert nacházet nové pohledy na původní myšlenku. A co víc? „Je neuvěřitelné, jak je to poutavé a jak to drží pohromadě. Stavebních prvků je tu přece tak málo. Schubertovské volné věty jsou vůbec někdy trochu jako ty fantastické architektury, které jako by neměly nosné zdi a byly zavěšeny kdesi v prostoru, rostly takřka jen z nápadu tvůrce, bez ohledu na předpisy a zákony techniky.“
***

31. ledna 1797, rok před prvním Napoleonovým tažením do Egypta, jen něco málo víc než pět let po Mozartově smrti, se v Lichtentalu u Vídně narodil Franz Schubert. Bylo mu jedenáct let, když jej otec přivedl do chlapeckého sboru vídeňské dvorní kaple. A za dva roky nato skládá první písně. Když v roce 1814 opouští městský konvikt a stává se učitelským pomocníkem svého otce, má za sebou již první symfonii, kterou napsal ve svých šestnácti letech. V následujících letech píše jednu píseň za druhou, komorní skladby, mše, komorní díla atd. Jsou to léta největšího jeho uměleckého vývoje. Schubertova hudební řeč se rozvíjí a nachází vlastní výraz. Je nemyslitelný bez vlivu Mozarta a Beethovena, ale je již výrazně osobitý, zejména v melodickém myšlení. Žije bohémsky a lehkomyslně. Těžko hledá umístění. Píše žádosti o učitelská a hudebnická místa. Je hluboce zaujat poezií, zejména Goethovou. Komponuje Krále duchů, v divadle poznává velká Goethova dramata, je uchvácen Egmontem a Beethovenovou hudbou k této tragédii. Je velmi nepravděpodobné, že by v této době sám prožíval nějakou osobní tragédii. Ale je to doba mládí, které má v každém století zvlášť výraznou potřebu vyjádřit životní pathos a tragiku, snad právě proto, že s ní ještě nemá dost vlastních zkušeností. A pak, je to doba nastupujícího romantismu, který klade požadavek úderné dramatičnosti na jedno z prvních míst. Navíc uplynula příliš krátká doba od premiér velkých děl Beethovenových, než abychom mohli na devatenáctiletém mládenci chtít, aby rozpoznal, že velikost Eroicy nebo Osudové je především ve velikosti kompoziční práce. Že, zkrátka řečeno, na Beethovenovi je větší to, co je ukryto, než to, co je povrchními posluchači (ostatně dodnes) stavěno do popředí.

Snad to není jediný, ale rozhodně alespoň jeden z důvodů, proč veselý a jistě hodně bezstarostný mladý muž píše v dubnu 1816 – za necelý měsíc – svou již Čtvrtou symfonii, pochopitelně v osvědčené c moll tónině, a dává jí, patrně z nedostatku přesnější představy, podtitul Tragická. Co vlastně je na tomto díle tragického? Popravdě, a nejen z našich nynějších vzdálených hledisek, ale i podle měřítek tehdejší současnosti – skoro nic. Symfonie by se případněji mohla jmenovat snad Dramatická nebo Patetická, a to ještě jen podle své první věty. Začíná pomalým Adagio molto. Bez Beethovena by nemohlo být napsáno, a přesto je schubertovské, stejně jako hlavní téma první věty, rozměrné a energické, rozvíjející se s podivuhodnou suverenitou. Proti tomu stojí druhé téma první věty, klidnější, lyričtější a méně průbojné. V provedení pracuje Schubert převážně s materiálem hlavního tématu. Průbojně a nekonvenčně rozvádí tuto myšlenku, objevuje v ní řadu skrytých kontrastů a dovede ji skvěle stupňovat. Repríza je nepravidelná, formálně neobvyklá. – Druhá věta je rozvinutá velká píseň. I kdybychom nevěděli nic o více než šesti stech Schubertových písních, v této větě by se prozradil. Melodická invence, že by stačila pro několik skladatelů, a navíc schopnost nacházet ve variacích stále nové a nové pohledy na původní tvar myšlenky. Je neuvěřitelné, jak je to poutavé a jak to drží pohromadě. Stavebních prvků je tu přece tak málo. Schubertovské volné věty jsou vůbec někdy trochu jako ty fantastické architektury, které jako by neměly nosné zdi a byly zavěšeny kdesi v prostoru, rostly takřka jen z nápadu tvůrce, bez ohledu na předpisy a zákony techniky.Menuet je úderný a drsný, ale spíš ve vnějším zvuku než v invenci, a trio naproti tomu je až galantně zpěvné. A poslední věta! Je nadepsána Allegro a je v alla breve. Proto svádí k příliš rychlému tempu, které stírá její patetický ráz. Je však velmi pečlivě prokomponována, její stavba se stále stupňuje stejně jako dramatické vzrušení. Nebylo by poctivé, kdybychom neviděli v této větě, ostatně stejně jako v celé symfonii, prázdná místa. Totiž prázdná – měřeno například Beethovenem nebo Mozartem. Ale nerozuměli bychom Schubertovu symfonickému projevu, a nejen ve Čtvrté symfonii, kdybychom nepochopili, že Schubertovi vždy více šlo o rozvinutí zejména melodických prvků než o lapidární a ukázněný výraz. V tom je jeho slabost a zároveň velikost. Řekli jsme si přece již, že invenci mu dodnes asi každý závidí. Ale jak to vlastně je s tou Čtvrtou symfonií? Je tragická, nebo ne? Díváme-li se na svět očima dnešních zkušeností, zdá se nám toto označení naivní. Dovedeme-li se však vmyslit do pocitů devatenáctiletého mladíka před sto padesáti lety, snad to pochopíme. Skryté tragédie lidského srdce totiž ani dnes nebývají menší než ty, při kterých se otřásá svět.

Rok 1816 byl pro Schuberta úspěšný. V červnu dostal dokonce sto zlatých za jednu příležitostnou kantátu. Byl rozhodnut věnovat se zcela hudbě. Byl mladý a bezprostřední, i když v jeho zápisníku z této doby je plno hledačských a filozofujících poznámek. Ale to všechno patří k sobě. Stejně tak jako ke společenskému životu Vídně patřily salony, ve kterých Schubert získával první úspěchy. Možná nám biedermeier třeba není sympatický. Připadá nám příliš neproblematický. Ale nezapomeňme, že nám dal jednu z nejživějších Schubertových symfonií – Pátou. Je ze všech nejkratší. Představte si, že v ní nejsou ani klarinety, ale ani trubky, a co víc, chybí tympány. A to po Čtvrté – Tragické, pro kterou byl autorovi klasický orchestr v plném obsazení asi příliš malý. Pátá je krátká, stručná a veselá. Samé sympatické rysy. Je snad proto méně schubertovská, že v ní nacházíme víc haydnovského vtipu než romantické melancholie? Ale to přece nebudeme ani vyslovovat, známe-li vtip a lidovost některých písní, které jako by Schubert odposlouchal ve vídeňských ulicích. Pravda, symfonie je psána v pravidelné, osvědčené formě. První věta sonátová, s hlavním tématem na rozloženém B dur akordu, druhá s krásnou šestiosmičkovou melodií, třetí je spíš Ländler než Scherzo nebo menuet, a poslední – to je opět takřka popěvek, který je možno stejně dobře si zapískat. Jednoduché, že? Ale co je tu vtipu v hudebním zpracování, jaké je v této jednoduchosti skryto umění, kolik zde najdeme duchaplnosti a kultivovanosti! A jak je těžké všechno to zahrát, nebýt povrchní a hrubý.

(Pokračování)
Foto archiv