Faust a Markétka teď a tam. Na brněnském výstavišti v pavilonu P

Režisér Jiří Heřman je site specific virtuóz. Připomeňme alespoň jeho Lamenti v pražském NoD, plzeňského Samsona a Dalilu se sborem nastupujícím z orchestřiště, Schubertovu Zimní cestu v rozlehlém barrandovském filmovém ateliéru, Hry o Marii v pražském Národním a v Janáčkově divadle… Dialog s prostorem má více než rád a dovede si jej užít.

Fausta a Markétku režíroval Jiří Heřman před čtyřmi lety v Plzni s týmiž spolupracovníky kromě dirigenta a dalo by se říci, že z této inscenace v principu vyšel, ale… Jiří Heřman se vždycky inscenovaným dílem do hloubky zabývá. Režíroval-li jej už jednou, což u něho zatím zdaleka není běžné, znamená to, že se například konkrétně ve vývoji postav a kombinacích jejich vzájemných vztahů samozřejmě zdokonalí. Kde jsou ty časy, kdy ve svých začátcích dokázal pracovat se sborem nesrovnatelně obratněji než se sólisty (třeba právě ve zmíněném Samsonovi a Dalile). Proč s gustem nekonstatovat, že roste od inscenace k inscenaci, když je to tak.

Obří hala pavilonu P – akustický zápas s prostorem. Site specific, proč ne, ale: kam umístit orchestr, jak zařídit, aby pěvci byli v kontaktu s dirigentem a aby se společný zvuk zpěvu sólistů, sboru a orchestru sléval pro obecenstvo v jedno? To opravdu není jednoduché. A jak to bývá i v divadelních sálech, záleží na tom, kde sedíte. Měla jsem štěstí. Orchestr umístěný stranou a obklopený dřevotřískovou hradbou zněl kupodivu dobře, účinkující zpěváci všeho druhu se většinou nějakým zázrakem dokázali sjednotit s orchestrem, neozývaly se žádné podivné ozvěny, protože vnitřek haly prý tvoří akustice přátelsky nakloněné materiály.

Před hledištní konstrukcí pro přibližně tisíc diváků je téměř holý prostor, v jeho středu veliký světlý kruh, uprostřed něho dvojjediná tmavá postava Fausta a Mefista. Markétka a její bratr Valentin sídlí vlevo a vpravo na “proscéniu”, tak jak tomu bylo v Plzni. Markétčin panel, na němž je pár starobylých fotografií, k nimž se během svého zpěvu vztahuje, uvnitř její kostýmy. Vpravo u Valentina důležité zrcadlo. Tím plzeňskou inscenaci opouštím, protože, byť se skupiny černých baletních ďáblových souputníků objevily už tam, tady hovoří úplně jinou řečí. Mají k dispozici obří prostor, v němž mohou nebo spíše musí tančit, reagovat na dění, objevovat se třeba jen v siluetách.

Světelně inscenace bezesporu velmi získala. Veškeré projekce působí přesvědčivě, čarovný kruh se může při pohledu seshora (a jinak tu prakticky téměř nelze) v uzlových momentech projevovat jako pulzující sugestivní plocha. Naprosto odhalené jeviště neskrývá nic – několik scénografických objektů, rekvizity jsou umístěny stranou v úpatí hledištní konstrukce, vidíme veškerá světelná zařízení. Pracuje se na celé rozlehlé ploše, každé světélko svíčky, každá prostorová sestava výborně zpívajícího sboru, baletu, o sólistech nemluvíc, je důležitá, sděluje, dokresluje, vizuálně tvoří.

Všechny postavy – Markétka, Faust, Mefisto, Valentin, Siebel, Marta, sbor a balet přicházejí nebo spíš přibíhají zdaleka. Není tu milosrdně kryté zázemí divadelního jeviště. Na hrací ploše je potřeba dokonale rozfázovat každý jednotlivý příchod a odchod. Už jenom to je neskutečně obtížné. A účinkující se hodně naběhají. Přesto jsme si mohli vychutnat naprosto kompaktní umělecký tvar inscenace. Téměř neuvěřitelné. Dirigent Marko Ivanović si s Charlesem Gounodem rozumí, jeho pojetí je v naprostém souladu s děním na jevišti, orchestr zní živě a přesně. Po zvukové stránce je tu vlastně všechno v pořádku. Jen bych si snad odpustila ten z mého hlediska nadbytečně otevřený škrt výstupu Markétky se Siebelem, druhou scénu čtvrtého jednání.

Markétka – prostá, přirozená, jemná, milující a velmi křehká v podání Pavly Vykopalové, Faust José Manuela má trošku nevýhodu ve své subtilnosti, ale jeho hlas zní patřičně lyricky a herec svou roli také přesvědčivě odehraje. Oba se milují a Faustův cit je až do konce upřímný, avšak Mefisto v něm je neustále přítomen. Mefistem je Jan Šťáva, jeho pohotové a vtipné reakce tolik pomáhají při svádění parádivé Markétky, je tak ďábelsky chytrý a pohotový, zná nás natolik dokonale, že vždycky prosadí svou, vykoná to, nač jsme se báli i jen pomyslet. Nebojí se ani kříže, jen se jeho existencí baví. Zdá se, že z jeho přesně zacílených gest není úniku. Jan Šťáva umělecky zraje jak po stránce herecké a pohybové, tak ve svém hlasovém projevu. Jeho bas se s průběhem času probarvuje a získává i na znělosti nejhlubších tónů.

Valentin je pro Jiřího Brücklera tou správnou postavou, kterou tvoří v její neproniknutelné nesmiřitelnosti s hříchem, byť i nejmilovanějšího člověka, jehož na světě má. Naplňuje ji svým krásně barevným znělým barytonem. Úžasný Siebel Václavy Krejčí Houskové (další mužský do sbírky), jehož čistou postavu Mefisto tak z duše nenávidí, až ji musí fyzicky zneužít. A Marta Jitky Zerhauové? Jak dokonalá etuda stárnoucí milovnice, jíž se nikdo tak snadno nezbaví. Dokonce ani sám ďábel ne. Kouzelně vystavěné sekvence mužského sboru – odchod do války a návrat z ní, dřevěné vojenské bedýnky s výstrojí připraveny už před začátkem a vojenské kanady energicky opřené o jejich dřevo tak vtipně rezonují.

Když se opernímu souboru poštěstí, že po mnoha hubených letech přijdou díky okolnostem konečně roky hojnosti a zazelená se jim i pohrabáč, nelze než podezírat recenzenta, že je neobjektivní, když chválí. Je to však jednoduché. Recenzent chválí z duše rád a odchází či odjíždí pak do své trucovny spokojen a šťasten. Naprosto subjektivně spokojen a šťasten. Víte, že recenzenti jsou (alespoň někdy) taky lidé?

Hodnocení autora recenze: 90 %

Charles Gounod:
Faust a Markétka
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović (alt. Pavel Šnajdr)
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Lenka Polášková
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Koňárek
Choreograf: Jan Kodet
Dramaturg: Patricie Částková
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Balet Národního divadla Brno
Premiéra 16. prosince 2017 pavilon P Výstaviště Brno

Faust – José Manuel (alt. Luciano Mastro)
Mefistofeles – Jan Šťáva (alt. Ondrej Mráz, David Nykl)
Markéta – Pavla Vykopalová  (alt. Kateřina Kněžíková / Jana Šrejma Kačírková)
Valentin –  Jiří Brückler (alt. Pavoľ Remenár)
Siebel – Václava Krejčí Housková (alt. Jana Hrochová)
Wagner – Petr Karas (alt. Jiří Miroslav Procházka)
Marta – Jitka Zerhauová (alt. Veronika Hajnová Fialová)

www.ndbrno.cz