Fenomén Pavel Šmok a Pražský komorní balet. K nedožitým devadesátinám choreografa

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jméno Pavla Šmoka je kulturní veřejnosti důvěrně známé. V průběhu svého života (22. října 1927 – 4. dubna 2016) zanechal významnou stopu ve sportu, na divadle, ve filmu a televizi, v tanci a baletu. Dostal mnoho cen a vyznamenání, mimo jiné Cenu Thálie (2005) a Cenu ministerstva kultury za celoživotní umělecké zásluhy v rozvoji tanečního a divadelního umění v České republice a propagaci české hudby a tanečního umění ve světě (2012). O jeho životě, tvorbě a Pražském komorním baletu průběžně psal domácí i zahraniční tisk, vedly se odborné diskuse a točily filmy.
Pavel Šmok (zdroj archiv PKB/ foto Ondřej Kepka)

Když zemře architekt, malíř, sochař, spisovatel, hudební skladatel, zanechá po sobě dílo – stavby, obrazy, sochy, knihy, partitury. Bylo-li to dílo dobré, autor v něm žije dál, mnohdy v časovém rozpětí celých staletí. Choreografie, spjatá s konkrétními interprety a realizovaná v prostoru a čase, spadá svou efemérností do oblasti živých umění a balancuje na pomezí pomíjivosti. Jen některým choreografům dvacátého století se dostane privilegia, aby se jejich opusy, zaznamenané pro film nebo televizi, dočkaly popularizace v široké veřejnosti prostřednictvím DVD.

Pražský komorní balet – Sinfonietta 1985 (zdroj archiv autorky)

Jaké dílo zůstane po choreografovi Pražského komorního baletu? Bude mu dopřáno jen tolik, aby oslavnou připomínkou přežívalo v nepříliš spolehlivé, selektivní paměti svých současníků? K jeho nedožitým devadesátinám si kladu otázku: Jaká je bilance baletního odkazu Pavla Šmoka, který je nazýván ,legendou svého oboru‘?“ (zpráva ČTK zde).

Jak známo, legenda si nečiní nárok na historickou přesnost. Pavel Šmok vstupuje do obecného povědomí naší postfaktické doby jako blíže nedefinovaný „průkopník moderního tance“, „apoštol moderního tance, který byl pro klasický balet kacířem“ (podle autorů iDnes.cz, ČTK), jenž „vrátil moderní výrazový tanec na pražské jeviště“ (podle dokumentu České televize ze 4. dubna 2016).

Faktem je, že Pavel Šmok rozšířil umění tance o nový, do té doby neexistující žánr, a to o český komorní balet spjatý s hudbou českých hudebních klasiků. V mezinárodní taneční genealogii Pavel Šmok patří do choreografické větve Marius Petipa – Michail Fokin – George Balanchine – (Massine, Lifar, Nižinská) – Ninette de Valois, Frederick Ashton, Maurice Béjart. Ti všichni tvořili na základě techniky klasického baletu a v jevištních kreacích rozšiřovali jeho výrazové možnosti o nové pohybové tvary v souladu se soudobým vývojem hudby, tance, výtvarného umění a divadelních prostředků. Šmokovo choreografické kredo nebylo negací baletní klasiky, modernost neshledával ve vytvoření vlastní, jiné taneční techniky, jak činily představitelky českého tance novodobého – výrazového – současného – moderního – a tak dále. Specifikem Šmokova genia byla jeho schopnost pracovat se stavebními prvky choreografie a múzickými složkami tanečního pohybu jako hudební skladatel s tóny. Jeho balety nevyprávějí žádný příběh, a přece mají působivost hudby, choreografickým textem a jemnými nuancemi tanečního výrazu vyjadřují emoce, které hudba vyvolává (recenze zde).

A. Dvořák: Holoubek – Pražský komorní balet 2001 – choreografie: Pavel Šmok (zdroj archiv autorky)

Mohlo by se zdát, že jde jen o hru se slovy. Moderní tanec nebo balet? V baletu se přece také tančí. Copak v umění beze slov tolik záleží na slovech a odborné terminologii? Jenže pomýlené premisy přinášejí špatné závěry.

Bohatá a žánrově rozmanitá nabídka „živých“ aktivit rozvětvených proudů současného tance zastiňuje Šmokův odkaz kvantitou své produkce. K digitalizaci televizních filmů a videonahrávek Šmokových choreografií v plné míře ještě nedošlo, DVD s baletním repertoárem „legendárního“ Pražského komorního baletu neexistují. Na YouTube jsou k nalezení jen velmi skromné ukázky z několika titulů, které ze Šmokovy tvorby nastudovali pokračovatelé jeho odkazu a současný soubor Pražského komorního baletu (recenze zde).

Pražský komorní balet nemá dostatek prostředků na systematickou průběžnou činnost. Je odkázán na jednoleté granty pro jednotlivé projekty nových opusů, ne však na kontinuální činnost souboru a rekonstrukci baletního repertoáru. Realizace jeho uměleckého programu je závislá na blahovůli sponzorů.

Co s odkazem Pavla Šmoka?
Bilancujeme v době, kdy nikdo ze tří spoluzakladatelů baletního souboru, známého pod proměnlivým názvem Studio Balet Praha – Balet Praha – Pražský komorní balet, již nežije a převážná většina opusů z rozsáhlého repertoáru více než padesáti let není veřejnosti přístupná. Blednoucí umělecký obraz osvěžují písemnosti, které jsem našla ve svém soukromém archivu. Programy, novinové výstřižky a fotografie připomínají jeho dílo, rukopisy oživují Šmokovu osobnost.

V rozhovoru s Pavlem Šmokem pro Večerní Prahu z roku 1964 s titulkem Nová baletní skupina jsem zaznamenala:

„Od 17. srpna 1964 zkouší v Divadle Na Fidlovačce nový baletní soubor. Jmenuje se Studio Balet Praha a řídí jej umělecký vedoucí Luboš Ogoun a choreograf Pavel Šmok. Pavla Šmoka a baletní skupinu jsem zastihla v sobotu odpoledne ve studiu Československé televize při filmování na mikromuzikál Napravení Jima Valentina. Je to během krátké existence souboru druhý pořad, který Studio Balet Praha připravuje v rámci spolupráce s Československou televizí…“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář