Festival Opera 2022 s úspěchem uvedl neotřelou neobarokní operu Piráti Tomáše Hanzlíka

Představení neobarokní opery Piráti souboru Ensemble Damian 20. března patří k dramaturgickému vláknu prezentace nezávislých souborů festivalu Opera 2022. Festival, o kterém OperaPlus pravidelně referuje jako o významné události, vznikal za velkého nasazení Olgy Janáčkové, tak trochu navzdory skepsi většiny, jak to u nás bývá. Jeho současná podoba je jakési optimum v mezích možného a vítané jsou zařazení nezávislých projektů a možnosti neformální diskuse s autory a interprety po představení.

Opera Piráti Tomáše Hanzlíka měla premiéru 29. července 2021 v Olomouci a ve shodném obsazení se odehrála 20. března 2022 pražská premiéra v prostoru Venuše ve Švehlovce.

Tomáš Hanzlík (*1972) se svým souborem Ensemble Damian má své publikum, které ho následuje. Poprvé jsem se setkala s jeho tvorbou při představení Yta Innocens 1. září 2004 v Olomouci (premiéra 1. února 2004 ve Stavovském divadle). Jeho přístup a osobní komplexní zapojení do vzniku i realizace uměleckého tvaru bylo v našich podmínkách tak výjimečné, že jsme ukázku představení s radostí zahrnuli do dokumentu o Roku české hudby České hudební nebe (režie Petr Kaňka). Od té doby se, samozřejmě, soubor i autor rozvinuli.

Podle Hanzlíkova vyjádření mu přišlo libreto k této neobarokní hříčce mailem od publicisty a básníka Milana Šedivého (*1977), který již dříve sledoval se zalíbením jeho tvorbu a barokní operu jako takovou. Covidové období, jak uvedl skladatel v debatě po představení, uspíšilo zhmotnění tohoto lehčího žánru v barokním duchu. O toho „ducha“ barokní provozovací praxe právě jde a Tomáš Hanzlík si ho muzikologickým studiem a rekonstrukcemi dobových děl natolik osvojil, že svým způsobem oživuje tvůrčí přístup i hravý tón tohoto období, v němž kompoziční jedinečnost vyplývala spíše z úrovně řemeslné dovednosti a podmínek vzniku než z touhy být osobitým. Vychází tedy z ansámblu, který byl k dispozici, prostorových podmínek a zadání objednavatele.

Svou podstatou mělo a má symbolické divadlo pro znalé publikum hutný obsahový záběr. Stačí, aby se změnil detail, kontext – třeba jen nasvícením, výrazem, lehkým posunem vůči konvenci – a divák se bavil, nebo zamyslel tehdy a dělá to i dnes. Ví, kam konotace směřují. S tím pracuje Hanzlíkův, řekněme trochu vynucený (dostupnými financemi například), minimalismus v každé ze složek představení.

Oscilace mezi identifikací a nadhledem je základem poetiky, konkrétně například dodržením barokní normy a jejím narušováním v melodice, harmonii, odkazy na „jinou“ hudbu (tango, pop, Beethoven a podobně), napětím mezi civilností textu a patosem hudby – například ve svádivém duetu Aliho s Violou, hravými výrazovými a stylovými posuny – zejména v podání Bedřicha Léviho v postavě Aliho, v dodržování a porušování barokní gestiky…

Tento způsob záměrně co nejjednoduššího tvořivého zpracování výrazové a významové škály interakcí všech složek, který zjevně není „konzervou,“ patří do druhu sémanticky aktivního divadla, které mne kdysi zaujalo i u tandemu Jaroslava Duška a Martina Smolky.

Navíc je hodno ocenění, jak se Tomáš Hanzlík vyrovnává na vysoké technické úrovni s konkrétními podmínkami prostor. Podobně jako Marek Štryncl a Musica Florea si soubor pořídil mobilní barokní scénu (Theatrum Schrattenbach), ale zde v podmínkách prostoru Venuše režisér použil kvalitně provedené zadní projekce, údajně poprvé využité v Chrudimi, kde jim někdo ukradl část scény. I barokně stylového měkkého podsvícení bylo dosaženo jednoduše volbou světel k partům předsazeného instrumentálního souboru. Odhmotnění v některých scénách bylo provedeno „pouhým“ přesným nasvícením fialovým světlem (na závoj nevěsty a podobně).

O obsahové zápletce představení OperaPlus již psala v čase premiéry v Olomouci. Zde bych jen dodala, že i tato dobře uchopená fraška není jen legrace, ale ukazuje věčné dilema lidské povahy, která zakrývá všem pochopitelné úzké zájmy o vlastní pohodlí a blahobyt velkou rétorikou a je zde tematizována i ochota měnit ideologické, pohlavní a jiné „kabáty“, když z toho bude plynout výhoda. A abychom si z daného příběhu něco „odnesli“, je potřeba vnést do příběhu právě i prostřednictvím dobře zkomponované hudby nějakou tu uvěřitelnou hlubší emoci. Člověk zkrátka není jednoduchý ani v jednoduchém příběhu.

Představení je v pěvecké a herecké složce vyrovnané, i když těžiště spočívá nepochybně na výkonu Bedřicha Léviho (kontratenor), který musí a skutečně projevuje největší výrazovou i hlasovou flexibilitu a zjevně si s tím vším „hraje“ v reálném čase, což baví jak soubor, tak publikum a zřejmě i autory.

Jedná se o představení, které vyživuje umění jako takové. Dává mu společenský smysl v tom, že je tvořivé, objevující, přemýšlivé, a přitom je to ta nejlepší zábava, protože to není zábava plochá.

Zároveň nasvěcuje i zaběhlou zkamenělou praxi stále opakovaného kmenového repertoáru, kde zcela zákonitě některé režijní aktualizace pak kompenzačně zacházejí do konceptuálních extrémů.

Z publika zazněla otázka, zda se autor, režisér a umělecký vedoucí Tomáš Hanzlík neobává, že někdy bude nepochopen, protože není jednoduše zařaditelný. Na to je potřeba říci, že u svého publika, které přijalo popsaný přístup, pochopen bude. A pokud je publikum konzervativní, je to věc dramaturgů, aby buď neotřelý kus zařadili do odpovídající dramaturgické řady, nebo na výjimečnost předem upozornili, aby nebylo „zklamáno očekávání“, jak říká Jára Cimrman. Jsem přesvědčena, že divák rozezná spontánní tvořivost od kalkulované novoty.

My se můžeme těšit na další tvůrčí akty nejen Tomáše Hanzlíka, ale celého souboru Damian. Jak Tomáš Hanzlík uvedl, koupil kravín, který hodlá předělat na divadlo, a nové představení jistě mnohé opět překvapí! Přejme si, abychom pro to měli i do budoucna přijatelné podmínky.

Tomáš Hanzlík: Piráti
20. března 2022, 19:00 hodin
Venuše ve Švehlovce, Praha

Osoby a obsazení:
Bertocci – Jiří Poláček
Viola – Helena Kalambová
Pirát – Bedřich Lévi
Dorilla – Adriana Žigmundová
Giovanni – Raman Hasymau

Sbor – Markéta Israel Večeřová, Věra Svozilová, Rostislav Baláž, Šimon Hron, Matyáš Rozbořil, Marek Řihák

Orchestr – 1.housle: J. Tichá, I. Kopit, V. Tomek, 2. housle: M. Benešová, B. Vašků, L. Černínová, viola: T. Hanzlík, M. Pospíšilová, K. Macháčková, violoncello: P. Machková Čadová, J. Michl, kontrabas: J. Sobotka, cembalo: M. Smutný, theorba: M. Kubát, hoboj: R. Kozoň, T. Samsonová

Inscenační tým:
Libreto: Milan Šedivý
Hudební nastudování: Tomáš Hanzlík, Martin Smutný, Jana Tichá
Režie: Tomáš Hanzlík, Marek Řihák
Scéna a návrh kostýmů: Tomáš Hanzlík
Kostýmy: Vendula Johnová