Festival Opera Schrattenbach 2012: Když si dají sraz kontratenoři

Atrium Božího těla Jezuitského konviktu v Olomouci se díky festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach 2012 stane už příští úterý se vší pravděpodobností alespoň pro ten den místem s nejvyšší koncentrací kontratenorů ve střední Evropě. Na programu bude totiž večer s názvem Ritorni – koncert pěti kontratenorů, který připravuje olomoucký Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, v produkci Kateřiny Zahradníčkové; na programu jsou ohlášeny skladby zmíněných dvou vůdčích osobností nejen olomouckého barokního hudebního života.

Využili jsme této jedinečné příležitosti potkat hned pět protagonistů v tak výjimečném hlasovém oboru pospolu a položili jsme všem stejné tři otázky.

Proč jste se rozhodl zpívat tak výjimečný obor? Jak je podle vás náročný? Jaká byla vaše pěvecká cesta v této oblasti? Kdo vám na ní nejvíce pomohl?

Carl Thiemt: Myslím, že obor kontratenoru není obtížnější, než ostatní hlasové obory. Já jsem začal zpívat jako basbaryton, ale při zpívání ve sboru jsem používal i kontratenor. Podobně jsem jej jako efektu využil i v populární a etnické hudbě, kterým jsem se věnoval. Než jsem se vážně pustil do studia tohoto oboru, chodil jsem na hodiny ke Stevu Wächterovi, abych svůj kontratenor zdokonalil. Ovšem plné využití tohoto hlasu vzešlo od mé první profesorky zpěvu, paní Kerstin Klesse.

Stewe Wächter: Já jsem si hned na začátku svých studií musel vybrat mezi tenorem a kontratenorem. Pro mě to bylo něco zvláštního, protože jsem se v této hlasové poloze cítil velice dobře. Moje cesta ke zpívání byla a je pro mě potěšením a současně je vzrušující. Je provázená mnoha lidmi, kteří mi pomáhají, či pomohli. Především je to můj profesor zpěvu Hartmut Zabel, který se podílel na posazení i technice mého hlasu. Důležitou úlohu v přípravě mého hlasu hrály mé dvě pianistky Sabine Klinkert a Christine Hesse. Pro české posluchače bude asi zajímavé, že pro mě bylo nesmírně důležité i setkání s paní Soňou Červenou, která mi otevřela skutečně netušené obzory ve způsobu zpěvu i ve způsobu pěveckého myšlení.

Piotr Olech: Ve sboru jsem působil jako baryton, ale zpíval jsem i v tenorové skupině. Samozřejmě jsem měl problém s vysokými tóny, takže jsem začal používat falzetu, abych tenorových výšek nějak dosáhl. No a tímto způsobem jsem svůj hlas proměnil ve stálý falzet. Uvědomil jsem si, že tento způsob zpěvu se mi neustále daří zlepšovat a tak jsem se poté rozhodl začít věnovat kontratenorovému oboru. Prvním člověkem, který mi pomohl, byl vynikající cembalista a varhaník Marek Toporowski, se kterým jsem začal pravidelně zpívat. Tím druhým byl můj učitel Piotr Kusiewicz, který mi pomohl při hledání ideálního způsobu zpěvu a hodně tak obohatil mé pěvecké možnosti.

Stefan Kunath: Na začátku bych rád řekl, že v tomto hlasovém oboru necítím žádné problémy. Pro mě je kontratenor naprosto obvyklá pěvecká poloha mého hlasu. Samozřejmě ale musím na ní velmi pracovat. Ovšem ne víc, než zpěváci jiných hlasových oborů. Už jako člen Dresdner Kreuzchor jsem svůj hlavový tón trénoval do té nechtěné, neobvyklé polohy. Po ukončení školy jsem takto zpíval už běžně a doufal, že budu moci studovat obor kontratenor. No a dnes jej studuji a jsem velice šťastný při každé příležitosti, když můžu zpívat jak koncerty, tak opery. A kdo mi na této cestě nejvíc pomohl? Samozřejmě moje učitelka, profesorka Margret Trappe-Wiel na drážďanské Hochschule für Muzik Carl Maria von Weber. Je totiž náročná i inspirující, ale také velice trpělivá a jedna z mých nejlepších kamarádek!

Jan Mikušek: Nemyslím si, že by kontratenor byl nějak náročnější, než obory jiné. Je samozřejmě specifický a má i svou specifickou problematiku, ale to mají i ostatní obory. Co je však na kontratenoru fascinující, to je obrovská barevná paleta výrazových prostředků, daná možností využívat oba rejstříky mužského hlasu. Tedy jak hrudní, tak falset. Pohyblivost skutečně v celém rozsahu mužského hlasu umožňuje zpěvákovi lépe vystihnout třeba i velmi rozdílné polohy či charaktery postav a hudebních myšlenek. A to mě baví.

V době, kdy jsem se začal o kontratenor zajímat, nebyl v Čechách nikdo, kdo by měl s výukou tohoto oboru praktické zkušenosti, jen paní profesorkaTerezie Blumová. Po několika letech vlastního hledání a zkoušení se mi podařilo k této mimořádné osobnosti dostat. Bylo jí tehdy dvaadevadesát let! Ty tři roky, po které jsem měl možnost ji navštěvovat, byly pro mne zásadní. Rád bych ale doplnil, že jsem měl vždycky “štěstí” na kolegy, kteří mě v různých fázích vývoje inspirovali. Někdy se jednalo třeba jen o pár poznámek, rad nebo popostrčení, ale díky Bohu za ně. Člověk by se neměl brát příliš vážně. Nikdo jsme zkrátka nesežrali všechnu moudrost světa. A mít kolem sebe lidi, od kterých se mohu přiučit nebo o které se mohu opřít – ať už v uměleckém nebo osobním životě – to je velký dar, za který je potřeba být vděčný.

Jaké zajímavé role jste zpíval? Jaké jsou prozatím vaše největší úspěchy?

Carl Thiemt: Byla to role v části opery Tomáše Hanzlíka Lacrimae Alexandri magni (Alexander Grandis Res / O dilecta), ale co jsem opravdu miloval, byla role druhé čarodějnice z Purcellovy opery Dido a Aeneas. Prozatím je mým největším úspěchem role Anfinoma v Riturno d´Ulisse in patria v roce 2011 a program Johna Cage provedený na TonLagen – Dresdner Festival der zeitgenössischen Musik v Hellerau.

Stewe Wächter: Pro mě osobně jsou to Julius Caesar v Egyptě od Händela ve Schwerinu a Orfeus a Euridika v Bělehradě. A samozřejmě všechna provedení opery Lacrimae Alexandri Magni ve vaší zemi.