Festival tanečních filmů 2013 – ve službách opomíjeného žánru (1)

  1. 1
  2. 2

Je to tanec? Je to film? Je to jedno!

Podtitul Festivalu tanečních filmů 2013, který probíhal od pátku do neděle v pražském Biu Oko, na diváky pomrkává z video upoutávky skupiny 420PEOPLE k jejich dance fashion filmu, jenž měl na přehlídce premiéru.

Co jsou taneční filmy, respektive žánr dance for camera, ale tak úplně jedno není. Jde však o žánr těžko uchopitelný a u nás nepříliš rozvíjený, ostatně právě proto vznikl festival, který má divákům přiblížit, jaké výsledky přináší spolupráce umělců tak rozdílných oborů, jako je pohybové umění a kinematografie. První ročník proběhl v roce 2009 a byl průkopnickým počinem, protože do té doby se v souhrnné podobě umělecká díla žánru dance for camera neobjevovala. Výjimkou je jen festival televizní tvorby Zlatá Praha, kde má tento žánr svou kategorii. Ve světě však existuje přes 150 filmových festivalů, které tento kombinovaný žánr uvádějí na plátno, takže v celosvětovém kontextu máme co dohánět.Dance for camera čili tanec pro kameru. Je to víc než jen taneční film, stejně jako tanec je víc než jevištní akce. Tak jako je mnohovrstevnatým pojmem současný tanec, tak mnohovrstevnatou podobu může mít jeho odraz ve filmovém umění. Od filmů dokumentárního charakteru, přes abstraktní zachycení a manipulaci s tanečními prvky až po zachycení prostého pohybu a práci s ním. Předmětem dance for camera se může stát jakýkoli pohyb a performerem kdokoli a cokoli – tanečník, netanečník, zvíře, rostlina, věc. Jen invence uměleckého týmu rozhodne o pohybovosti, o míře sdílnosti, abstrakce, přítomnosti nebo absenci příběhu, vztahu, citu, výtvarnosti, rytmu… Pokud pod pojem tanec zařadíme jakékoli vyjádření od civilního pohybu zasazeného do zvláštního kontextu, jenž jej povyšuje na tanec, až po choreografii konkrétního tanečního stylu – tak stejně variabilně se může projevit filmový žánr s ním nakládající. Má k dispozici nepřeberné množství technik jen s limitem své dvojrozměrnosti (kterou ovšem dnes moderní 3D kina překonávají): barvu a monochrom, detail, ostrost, střih, zrychlení, zpomalení, montáž, počítačovou modifikaci…

Festival tanečních filmů seznamuje diváky se škálou uměleckých přístupů k tomuto modernímu žánru, který se rozvíjí v době, kdy věda i umění stojí především na multidisciplinárnosti. Jeho součástí je také filmový workshop, který se odehrál na pražské FAMU, kdy s českými studenty týden pracoval významný britský režisér David Hinton. V rámci festivalu jsme měli možnost vidět jak retrospektivu jeho filmů, tak práce studentů, kteří pod časovým tlakem vytvořili ve spolupráci s choreografy několik pozoruhodných prací. A do dramaturgie vstoupila ještě další rovina spojující tanec, film a téma módy.

Zastavení první – David Hinton
První festivalový den 19. dubna přinesl setkání s režisérem Davidem Hintonem a retrospektivu jeho filmů řadících se různými aspekty do žánru dance for camera. David Hinton je autorem množství dokumentárních filmů pro britskou BBC, deset let pracoval na pořadu The South Bank Show britské televize ITV a natáčel v jeho rámci dokumentární filmy o umělcích jako Alan Bennett, John Cleese, Little Richard nebo Bernardo Bertolucci. Za svou dokumentární tvorbu získal dvakrát cenu BAFTA, jeho taneční filmy pak získaly různá ocenění včetně cen Emmy a Prix Italia. Filmům s taneční či pohybovou tematikou se věnuje od počátku 90. let, kdy nový žánr objevoval postupně přes tvorbu dokumentů. Vztah tance a filmu vidí jako velmi úzký: tanec je pro něj kinematografickým žánrem sám o sobě, taneční film poskytuje autorovi velkou volnost v tvorbě, proto se jim také věnuje dodnes.

Retrospektiva začíná filmem Jacob´s Dream z roku 1991, na který měl podle vlastních slov jeden jediný natáčecí den. Šestiminutová černobílá vize o snícím hiphoperovi s groteskně tančícími postavami a s půvabně naivními dekoracemi plná hravosti je úvodem, prvním seznámením s novým formátem. Kdo ví, do jaké míry je náhodný název: snící tanečník J. Marley se sice jmenuje opravdu Jacob, ale „Jákobův sen“ je také biblický výjev ze Starého zákona. Film Touched z roku 1995 je sondou do intimity lidského společenství. Černobílé médium dovoluje podobně jako u fotografie soustředit se na detail a na výtvarnou stránku, přináší jakési odosobnění, pocity zpovzdálí, dotek skrz clonu, neobyčejnou čistotu. Lokací filmu je tančírna či bar a všechny záběry se soustředí na polocelek a detail, na tváře, ruce, doteky, interakci, fyzickou přítomnost – neexistuje téměř žádný, který by nezkoumal kontakt a blízkost. Pohyby jsou zdánlivě civilní, ale ústí do absurdních situací. Je to případ uměleckého filmu, kdy tanec je synonymem pro pohyb, ale pohyb stylizovaný (na filmu spolupracovala choreografka Wendy Houstoun, která byla minulý rok hostem Tance Praha).


 

Další dva krátké opusy se představě tanečního filmu jako performance ještě více vzdalují. Nemají interprety a choreografii v pravém slova smyslu, pohybovost obsahu je docílena pouze střihem a zvukovým doprovodem (Hinton také hovoří o střihu jako o „choreografické technice“). Základem se stává již natočený materiál – v případě Birds z roku 2000 jde o sestříhané záběry z přírodovědných filmů z archivů BBC, v případě snímku Snow z roku 2003 o archivní černobílé záběry zachycující lidi uprostřed zimy, ve sněhu či na náledí. Oba filmy působí poeticky a humorně  jak podstatou záběrů, tak jejich novou kompozicí s využitím opakování, hledáním míst, kde může materiál navazovat nebo kontrastovat. Ptačí kaleidoskop přináší poetiku zoologické říše a připomíná nám, že estetiku ladného gesta je možné hledat kdekoli (jde také o první Hintonův film bez performerů). Krátký film Snow vzbuzuje emoce jednak nostalgií dobových snímků, z nichž nejmladší mohou pocházet tak ze 40. let, kouzlem nechtěného na samotných záběrech a mezistupeň mezi čistě střihovou prací s dokumentárními záběry a pohybovou performancí představují sekvence s bruslaři, iluze tance.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat