Festival tanečních filmů na vzestupu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Tarikat je film beze slov, ani dokument to vlastně není, nekomentuje, jen zachycuje. Rámuje jej jen záběr na ženu a její závoj plující ve vodní hlubině, jakási metafora bezčasí, absolutního uvolnění a ticha. Film diváky zavede doprostřed súfijského rituálu, který je součástí mystické cesty ke splynutí s božstvím. Je znepokojivý, ale současně i hypnotický jako jeho obsah. Ukazuje, jak opakování slov a rytmický pohyb dokáží měnit vědomí a jakou moc tanec, pohyb má. Rituální funkce tance je často opomíjená, protože křesťanská tradice tanec vytěsnila jako zlo a cizorodý prvek. V oblasti islámu je to právě súfismus, který tanec udržuje jako součást mystického prožitku a cesty k němu – kdo by neznal tančící derviše?

U tanečních dokumentů ještě zůstáváme. Vrcholem druhého večera byla projekce filmu české provenience. A Living Space je vhledem do života komunity umělců, kteří získali možnost tvořit a účastnit se po několik týdnů života v rezidenčním centru Watermill, které založil Robert Wilson. Režisér Jakub Jahn byl sám účastníkem, takže jeho dokument si nemůže hrát na nezávislé oko zvenčí – zaznamenává a vybírá pro diváka to, co prožil a co na něj v tomto místě zapůsobilo. Tak, jak režisér přibližuje život ve Watermill Center, společnou fyzickou práci na přilehlém pozemku i společné umělecké objevování, připomíná tento mikrosvět uměleckou komunitu objevující se na počátku dvacátého století na Monte Verita, místě, kde se setkávali a žili spolu představitelé rodící se avantgardy. Ale tady ve Watermill je stále patrný řídící duch režiséra, který tento prostor vytvořil a zručně si s ním hraje.

Síla osobnosti Roberta Wilsona zasáhla i samotného režiséra a zcela jej pohltila. Je jakýmsi wilsonovcem převráceným na víru. Nezachoval se jako dokumentarista, ale vytvořil ódu, filmovou báseň. Ovšem dlužno podotknout, že film také začal vznikat až na místě a režisér se do Ameriky vůbec nerozjel s představou, že bude natáčet dokument. Jeho práce je tak především vizuálně silná, hraje si s atmosférou, vkládá do ní i malé portréty, výpovědi lidí. Díky zvukové postprodukci film stále překvapuje, střídají se v něm plochy reálných zvuků, zesílených ruchů, ale i naprostého ticha. Zachovaná zůstala i sekvence pětiminutové ranní „meditace“, která stojí na hranici divácké únosnosti.

Film ukazuje Roberta Wilsona jako tvůrce vlastního světa, jako člověka, který dokáže ovládnout množství lidí podle své vůle – buďme rádi, že není politikem, ale umělcem – a který to ještě ke všemu dokáže tak, aniž to jeho nedobrovolní herci postřehnou. Je ovšem také zdatným obchodníkem a dokáže pro své centrum zajistit prostředky, samotný vznik centra je výsledkem jeho cílevědomosti. V letech 1992–2006 vybudoval na místě rozpadající se budovy výzkumného centra Western Union fungující komplex, a je nepochybné, že spoustu praktické práce na tomto místě odvedli sami umělci. Je to skvělý projekt, Robert Wilson zde má zázemí, může experimentovat, hledat si nové spolupracovníky nebo interprety do svých her, a přitom se tento kolos dnes již financuje sám. Režisér Wilson je umělec, ale také člověk velmi dobře ukotvený v realitě. Ta filmová báseň je ve skutečnosti velmi realistická, pokud ji sledujeme z odstupu.

A Living Space – režie Jakub Jahn (zdroj Festival tanečních filmů 2017)


Umění, ulice, móda
Třetí den festivalu předestřel divákům několik bloků krátkých tanečních filmů. Série Best of the Best byla výběrem snímků, které organizátory festivalu nejvíce oslovily. Třeba svou jednoduchostí jako Lay me Low, který v sobě kombinuje pietu, vznešenost i splynutí s přírodou, kdy je společný zpěv staré písně doprovázen jen rytmickými tlesky a zástup lidí zní jako jeden hudební nástroj.

Lay me Low – režie Marlene Millar (zdroj Festival tanečních filmů 2017)

Nebo je překvapivě kontrastní jako Pas, několikanásobný příběh o zranění a odpouštění. Vzbuzuje otázku, zda má čtyři hlavní hrdinky, nebo jen jednu. Je dívenka na skluzavce, mladá akrobatka, která spolu se svými kamarádkami bojuje i tančí s mužskými rváči uprostřed silnice, žena tančící s bezdomovcem a stárnoucí kráska roztáčející sólo v dešti na přechodu pro chodce jednou osobou? Tanec a akrobacie se mísí v tragikomickém sledu. Z každé situace můžete vyváznout bez úhony jedině – tancem. A to by nám jako poselství mělo stačit.

Pas – režie Frédérique Cournoyer-Lessard (zdroj Festival tanečních filmů 2017)

Nebo je tu pohybový dialog matky s dcerou She/Her, ve kterém se odráží nepřekonatelnost generačních rozporů i nutnost souznění, protože nikdo tak blízký tu stejně nikdy nebyl a není. Music Box je tanečně hudební groteskou, která ukazuje, co všechno dokáže s člověkem jeho fantazie a o kolik by byl svět zábavnější místo, kdybychom dokázali žasnout a ve všedních věcech objevovat skvosty. Kromě toho je opravdu hodně vtipná… A Timecode jako skvělá prvotina, která atakuje stereotypy, aneb tanec si najde každého, komu je souzen, i kdyby to měl být pár hlídačů podzemních garáží, kteří se sice potkávají jen při výměně služeb, ale tancem si řeknou všechno podstatné. Režisér snímku pracoval v době natáčení jako programátor, autor scénáře jako učitel hudební výchovy na střední škole a editor prodával v McDonaldu.

Urban Dance Films jsou další formou svobody. Tančit se může všude a kdykoli. I v pražských ulicích, i když s tou spontánností to u nás přeci jen není tak intenzivní. Praha je součástí projektu Moving Cities, a tak se ulice mohou roztančit alespoň na plátně. Dalšími městy, která nechali filmaři ožít pro krátký snímek tanečníky různých stylů, jsou Londýn, Paříž, Brusel a Jerevan. Moving Prague je spíš vize, ale ostatní snímky představují více či méně stylizovanou zachycenou realitu míst, kde se tančí nebo jejichž ducha lze tancem vyjádřit. Hiphopové duo Tentancel Tribe tančí v zimních ulicích historické části Montrealu labutí píseň čtvrti, která má přestat existovat.

Francouzský vizuální umělec JR oživuje vzpomínky na chudé předměstí Paříže a jeho vzpomínka se točí kolem panelového kolosu určeného k demolici. Vzpomínky jsou drahé, ať už byla skutečnost sebevíc pokrytá špínou. V jeho snímku Les Bosquets je konfrontovaný svět ulice se světem vysoké kultury, kterou symbolizují členové New York City Ballet, setkání baleríny a rappera na střeše budovy je jako střet dvou světů, mohou se však pochopit.

Ben Williams natáčí portrét dvou holčiček, ze kterých rostou zdařilé hiphopové tanečnice a předávají dál své nadšení a odhodlání. Tanečník Dexter tančí o divokých pudech sirotků v dětských ganzích v Dakkaru. Jessica Beshir představuje staršího muže, který se upsal stepu a nachází smysl života v páru bot a dřevěné desce, na které může tančit, kdekoli je možné ji položit na zem a vklouznout do rytmu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat