Fibichova Bouře z roku 1950

Nahrávka Československého rozhlasu v Praze pod taktovkou Jaroslava Vogla vydána na CD

Společnost Beno Blachuta v cenné spolupráci s Radioservisem přinášejí na trh nový snímek z bohatého archivu Československého rozhlasu. Je jím opera Zdeňka Fibicha Bouře, podle hry Shakespearovy, kde libreto vytvořil jeden z největších českých básníků Jaroslav Vrchlický. Rozhlasová nahrávka z roku 1950 byla na CD přenesena v digitalizované podobě. Dirigentem nahrávky je Jaroslav Vogel, jedna z velkých dirigentských legend své doby, sám navíc ambiciózní skladatel (opera Mistr Jíra, provedená v Národním divadle v Praze roku 1926). V roce vzniku této nahrávky byl dokonce přímo ve funkci šéfa opery Národního divadla. K tomu velký hudební teoretik, jakých je i mezi dirigenty málo. Zmíním například jeho skvělou publikaci o Leoši Janáčkovi. Výrazná dirigentská osobnost je tímto snímkem vhodně připomenuta. V roce 1950 se podařilo zvěčnit výkony výrazných pěvců válečného a poválečného období v Praze – Zdeňka Otavy, Marie Tauberové, Beno Blachuta, Ludmily Červinkové, Vladimíra Jedenáctíka a Karla Hrušky. U většiny jmenovaných pěvců právě v době vzniku této nahrávky (1950) kulminovala pěvecká forma. Navíc u skladatele Zdeňka Fibicha vstupuje do hry ještě nutný moment propagační. Ano, dílo Fibichovo je třeba dnes připomínat, propagovat, neboť upadá stále více a více do zapomnění. Poslech CD tedy zároveň přibližuje jedno z vrcholných děl Zdeňka Fibicha (1850–1900). V duchu někdejší péče slavného šéfa opery Národního divadla v Praze Otakara Ostrčila v meziválečné éře. Ostrčil se snažil Fibichovo dílo, včetně jeho originální formy scénického melodramu, zakotvit pevněji v repertoáru první české scény. A docela se mu to ve zmíněné době dařilo. Prováděl i cykly všech Fibichových děl, vedle Smetanových a Dvořákových, či lépe řečeno spolu s nimi. Kdeže loňské sněhy jsou…Opera Bouře je hned vedle Šárky, dle mého pocitu, posluchačsky nejvděčnější dílo autora mezi jeho operami. Půvabná pohádka s projasněným, šťastným koncem, u Fibicha tolik výjimečným (Fibich je většinou tragik poněkud ponuré atmosféry), na krásný text libreta Jaroslava Vrchlického. Z poslechu je zřetelně znát vliv Wagnerův. Autor velmi důsledně pracuje s příznačnými motivy, s ariosy i scénami až překvapivě vypjatého českého pojetí Wagnerova Sprechgesangu, především ve velkolepých zpěvech Prosperových. Pohádková Bouře nese také pečeť Smetanova uměleckého vlivu. Pro Fibicha nebylo ostatně mistra dražšího, než byl Smetana. V hudebním obsahu je dílo navíc výmluvnou inspirací nové, pozdní náklonnosti k Anežce Schulzové. Smetanovská melodika jako by až propukla v působivé árii Fernanda ve 2. dějství „Již ruka moje zmdlela, pot v ručejích se perlí z mého čela“. Určitě je to jedna z nejvroucnějších tenorových árií v české operní literatuře. Nádhernou kantabilní klenbou a vemlouvavostí líbivé melodie, s reminiscencemi na sladkou Itálii, dosahuje až atraktivity „hitu“. Paleta Fibichova výrazu je většinou introvertní, na rozdíl od jím tolik obdivovaného Smetany. Ale právě zde, v pohádkové Bouři, je zajímavě výrazově pestrá. Protipólem vypjatých frází Prosperových je až drasticky syrově laděná komika obou dobrodruhů – Talibana a Trinkula. Šachová scéna 3. dějství je zase výjev, jakých není v celé operní literatuře mnoho. Opera Bouře je vrcholné Fibichovo dílo, po němž již následovala u autora jen Šárka a poslední scénické dílo – Pád Arkuna. Zajímavé je rovněž generační prolínání těsně před přelomem dvou století, charakterizující sled premiér novinek v tehdejší Praze. Premiéra Fibichovy Bouře 1. března 1895 se udála ještě před premiérami vrcholných oper Dvořákových! Slavná Rusalka spatřila světlo světa až v roce 1901, takže je, ač to zní opravdu zvláštně, již dílem dvacátého století. Stejně jako jeho Armida v roce 1904. Do tohoto úrodného času novinek ještě přispěl Karel Kovařovic se svými Psohlavci (1898) a Josef Bohuslav Foerster tehdy s tolik dobově oslavovanou Evou (1. ledna 1899). Byl to úžasný čas velkého operního kvasu v Praze, jaký si dnes jen obtížně představíme. Ale k interpretaci na historickém snímku Fibichova díla.

Dirigent Jaroslav Vogel přináší ve svém pojetí Bouře především velkorysý, hutný symfonický zvuk orchestru již v Introdukci, využívá interpretačně silně dramatického stupňování Fibichova výrazu. Dílo odvíjí tempicky pevně, přesvědčivě. Nad vším se klene jeho cit pro dynamiku a doslova architektonickou tektoniku díla. Odhadl bych u Vogela, že vše činí velmi promyšleně. Byl to velký teoretik mezi dirigenty, jak bylo zmíněno, s naprosto precizním zázemím hudebně rozborových znalostí. Umí ale přesně odlišit zvláštně drastickou komiku Talibanovu, na druhé straně pevně sjednocuje nesnadné ansámblové scény ztroskotavších dvořanů na začarovaném ostrově ve Středomoří. Včetně velkoryse kantabilně vedených scén sboru. Ve velmi dobrém světle se zde pod Voglovou taktovkou představuje zvukovou vyrovnaností, ale i plastičností frází Symfonický orchestr pražského rozhlasu. A rovněž Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze, důkladně připravený dirigentem Jiřím Pinkasem, zde v roli citlivého sbormistra. 

Jaroslav Vogel si povolal do své nahrávky pěvecké osobnosti doby. Prospero je pro barytonisty velikou výzvou. Obrovsky náročná a vypjatá barytonová partie. Zdeněk Otava zaujme hned ve výrazném prvním výstupu perfektní deklamací, dramatickým nervem, který dokáže vygradovat, plně zvládaným rozsahem. Ladislav Šíp ho dokonce podezírá v publikaci Pěvci před mikrofonem, že Otava je de facto tenor, zpívající baryton, proto se údajně pohybuje ve vypjaté poloze suverénně… Dovolím si ne zcela s panem Ladislavem Šípem souhlasit. Otava má sice světlejší typ témbru, jaký by dnes byl méně obvyklý. Je to ale nevšední baryton, symbolizující však již ve své době minulost. Svým osobitým charakterem deklamace, rozvíjením tónů od úzkých vokálů (což je pro Otavu typické), symbolizuje starou zašlou slávu svého učitele Bohumila Benoniho, ale i obou slavných bratrů Burianů. Tenorový rozsah měl nejen on, ale i jeho slavní barytonoví současníci, Václav Bednář a Teodor Šrubař. Ano, osobně jsem slyšel Otavu předzpívávat svému žákovi celé plochy tenorové árie v plném rozpětí rozsahu. U barytonistů jeho doby to však nebyla až taková zvláštnost a právě vypjaté party Fibichových barytonů to de facto vyžadují. Prospero je toho názorným příkladem. Jen mám pocit, že se zde ryze výrazově Zdeněk Otava více zhlédl prvoplánově ve struně pomstychtivosti, ve velké zlobě za spáchanou křivdu, což přednáší s neuvěřitelně vitální a silnou expresí, opravdu vzácně slýchanou. Naopak ona struna vřelosti k Mirandě, jakož i závěrečná velkorysost odpuštění, je trochu výrazově upozaděna. Této proměny jako by se za jagovsky démonickým výrazem pomsty trochu nedostávalo.Beno Blachut nahrál v roce 1950 svoji legendární nahrávku Smetanova Dalibora. Ale v témže roce předkládá také roli lyrického Fernanda právě na této nahrávce! To je velmi zajímavé! Nemohu si pomoci, snímky mne ale přesvědčují, že Blachutovou vrcholnou érou byla již čtyřicátá léta a zenitem léta padesátá. Ostatně v roce 1950 bylo Beno Blachutovi třicet sedm let. To bývá u tenoristů obecněji vzato nejlepší věk. Blachutův Fernando je naprosto dokonalý, jeho tmavý tenor zní měkce, lehce ve všech polohách. Smetanovsky laděné fráze svého Fernanda odvíjí s krásnou kantilénou, ušlechtile bez námahy předenou, perfektní dikcí a příkladnou schopností hlasové modulace. Výšky lehce nasazované, mám zde ten báječný pocit rezervy nad nejvyššími tóny, podobně jako u pěvcova Dalibora na nahrávce Supraphonu. Pokud si těžko představím lepší možné provedení některé ze slyšených rolí této Fibichovy opery, pak je to právě u lyrického Blachutova Fernanda. Jako by zde hlasové svěžesti a vitality měl doslova na rozdávání.Maria Tauberová v roli ducha Ariela je skvělá svým neobyčejně libobozvučným sopránem, technicky perfektně ovládaným. V této době výjimečná Smetanova Karolina ve Dvou vdovách či mimořádná Verdiho Gilda a Gounodova Markétka. Vídeňskou atmosférou a výbornou školou profesora Fernanda Carpiho odchovaná pěvkyně je pro mne jednou z oněch nemnoha velkých sopranistek, kterou si vždy, nejen zde ve skvostném Arielovi, poslechnu s nadšením.Ludmila Červinková byla obsazena Vogelem do typicky lyrické partie Mirandy. Její soprán má světlejší charakter až flétnové charaktetistiky a pro tuto roli je barvou jako stvořený. Tuto legendární pěvkyni jsem již na jevišti nezažil. Uvědomuji si, že pouze auditivní dojmy z nahrávek nemusí být vždy exaktní. Její soprán byl v prostoru jistě průrazný, neboť je zřetelně ostřeji znějící. To bývá obvykle velký klad pro prostory divadel, ne tak pro mikrofon. Na rozdíl od Marie Tauberové je na této nahrávce Ludmila Červinková sopránem s typickou větší neutralizací vokálů ve vrchní kvartě rozsahu. A tím menší srozumitelností těchto poloh. Bez mučení přiznám, legenda nelegenda, že jsem u její Mirandy zůstával při poslechu poněkud chladnějším. Subjektivně je mi bližší projev mladší Milady Šubrtové větší přirozeností projevu bez afektů a ve zřetelně čistě artikulovaných vokálech. Právě v přímém porovnání s jiným snímkem Fibichovy Bouře, vydaném jen o několik let později firmou Supraphon, ve formě podstatných scén z opery. (Pro úplnost jen dodám, že Prospera zde představuje zmíněný barytonista Teodor Šrubař.) Zato Vladimír Jedenáctík je v roli Talibana doslova jedinečný a jeho živý projev mne dokáže nadchnout. Je to jeho ryzí oborová platforma buffo basu, právě tohoto typu, v němž dominuje jeho až přehnaně výrazná dikce, tak senzačně originální. Syrová komika Talibanova je pro Jedenáctíka jakoby Fibichem napsaná „na tělo“. Je těžké představit si ryze kumštýřsky lepší interpretaci. Rovněž buffo tenorová role dobrodruha Trinkula je na nahrávce v originální, tudíž jedinečně ozvláštněné interpretaci tenoristy Karla Hrušky (ve vydaných předchozích nahrávkách Radioservisu a Společnosti Beno Blachuta báječný Michálek a Skřivánek Smetanových oper). Je dobře, že ho Jaroslav Vogel zvolil. Přece jen pěvec již v roce 1950 stárnul a byl zde k dispozici o dekádu mladší Oldřich Kovář. Jenže Hruška je témbrem i silným výrazem slova právě v těchto naturálních typech těžko napodobitelný. Ansámblové role dvořanů, ale i krále Alonza, jsou obsazeny pěvci rozměru Ladislava Mráze (Gonzalo), Jana Soumara (Adriana), Rudolfa Vonáska (Antonio). Bořek Rujan představuje krále Alonza, budoucí dlouholetý profesor zpěvu pražské konzervatoře Karel Leiss se zde představuje jako Sebastiano, bratr zlovolného krále Alonza, který zavinil vlastně celou anabázi Prosperova příběhu.

Ostatně dík Radioservisu a jeho „retro“ nahrávkám se mi vnucuje otázka. Je možno se dnes u nás vyhranit oborově tak, jako v časech těchto nahrávek? Je to dnes reálné? Totiž tehdy bylo samozřejmé, že Národní divadlo udržovalo permanentně obsáhlý český repertoár. Tím se mohli i pěvci oborově vyhranit, neboť ono vyhranění následuje až po obsáhnutí patřičné repertoárové šíře. Dnes se ale český repertoár ani zdaleka v této bývalé šíři nehraje ani neudržuje, takže dnešní pěvci nemají možnost se oborově prezentovat tak jako jejich předchůdci z mnoha nahrávek rozhlasu, ale též Supraphonu či Pantonu. Tito pěvci museli doslova běhat mezi divadlem a natáčením. Když si spočítám ta kvanta nahrávek, zůstává až rozum stát, jak to vše mohli umělci té doby ve zdraví fyzicky stačit. Nabízí se také druhá otázka, zda by dnes byla Fibichova Bouře dramaturgicky nosná, zajímavá, jako byla v době Voglově. Jistě, Fibichovo operní dílo poněkud zapadlo, momentálně je na vedlejší koleji. Podobně jako obsáhlé dílo Foersterovo i Novákovo, to ostatně vymizelo ještě více… Pravda, Národní divadlo uvede ve výhledu Fibichův Pád Arkuna, poslední dílo autora (1900). Osobně mám pocit, že právě optimismem u Fibicha až netypicky prozářená opera Bouře s výjimečně šťastně laděným epilogem, pohádkově živým námětem a hudbou v dobrém smyslu slova krásně poslouchatelnou, by mohla být úspěšná i dnes. Skýtá nevšední příležitost pro dirigenty, pro pěvce, ale řekl bych, že zejména režiséři zde najdou až netušené pole působnosti. Co fantazie je právě zde možno využít, to je až bezbřehé! A divák, nasycený Rigoletty, Toscami a Traviatami (nic proti nim, jsou to díla vývojem času prověřená), by poznal svět jiný, ale nikoliv nezajímavý. Ostatně pozoruji v poslední době, že sázky na osvědčené a hlavně „známé“ tituly ne vždy naplní kasu dle očekávání. Kéž by uvedené CD sloužilo nejen pro diskotéky operním a potažmo hudebním labužníkům, ale i jako určitý přirozený zdroj inspirace pro naše divadla.

Na závěr dodám, že CD Fibichova díla je na svoji pouť za posluchači perfektně vybaveno obsáhlou přílohou v režii Milana Paláka a se zasvěceným textem Beno Blachuta ml., pokračovatele jména slavného příbuzného.

Hodnocení autore recenze: 100 % 

Zdeněk Fibich:  
Bouře
Dirigent: Jaroslav Vogel
Sbormistr: Jiří Pinkas
Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze
Symfonický orchestr pražského rozhlasu
Nahráno ve studiu Československého rozhlasu v roce 1950
Vydala Společnost Beno Blachuta
Celkový čas: 124:53
CD: SBB 010-12-02 – EAN 8594156850101

Prospero – Zdeněk Otava
Ariel – Maria Tauberová
Kaliban – Vladimír Jedenáctík
Stefano – Karel Kalaš
Trinkulo – Karel Hruška
Antonio – Rudolf Vonásek
Sebastiano – Karel Leiss
Alonzo – Bořek Rujan
Gonzalo – Ladislav Mráz
Adriano – Jan Soumar
Fernando – Beno Blachut
Miranda – Ludmila Červinková
Duchové – Miloslava Fidlerová, Milada Jirásková, Jaroslava Dobrá, Ludmila Hanzalíková

Foto Jaromír Svoboda, Josef Heinrich, archiv ND, archiv