Fibichova Šárka v nastudování Aloise Klímy s pěveckými legendami

Díky Radioservisu a iniciativě Společnosti Beno Blachuta vychází řada zajímavých rozhlasových nahrávek poválečné doby na CD. Tak jako tato rozhlasová nahrávka Fibichovy opery Šárka z roku 2009. Spojuje se zde několik motivů zároveň. Jednak se nám dostávají do rukou interpretačně skvělé snímky, které vznikaly pro tehdejší, ještě Československý rozhlas v Praze. Snímky, které krom uvedení na vlnách rozhlasu de facto nikdo nezná! Nejedná se ani náhodou o diskofilům jistě známé nahrávky firmy Supraphon, které namnoze vznikaly časově v době velmi blízké. Za druhé – dnes obecněji česká tvorba není v popředí plánů našich divadel. To, co kdysi prosadil Karel Kovařovic, aby na prvním místě byla v dramaturgii Národního divadla česká tvorba, jejíž šíře předčí i velké evropské hudební kultury, se v průběhu posledních dvou dekád rozmělnilo. Tuto ideu vyznával po Kovařovicovi ještě více Otakar Ostrčil, ale i Václav Talich, rovněž pováleční dirigenti Jaroslav Krombholc, Zdeněk Chalabala, Bohumír Liška, Zdeněk Košler a celá řada dalších osobností. A tak dnes, z důvodů často ryze propedeutických, mnohým fanouškům klasické české hudby nezbývá než ji poznávat z nahrávek. Malým zájmem divadel je v současnosti, žel, postižen i Bedřich Smetana, natož řada velkých jmen po Smetanovi následujících.Takovým jménem je právě Zdeněk Fibich (1850–1900). Jeho velké dílo má prazvláštní osud. S nadsázkou bych až řekl, že se narodil ve špatné době pro svoji seberealizaci. V první polovině je jeho dílo překrýváno ohlasem Bedřicha Smetany, v té druhé zase nástupem světovosti tvorby Antonína Dvořáka. A následně byla Fibichova tvorba poněkud zatlačena do pozadí zájmu novou skladatelskou generací (Vítězslav Novák, Josef Bohuslav Foerster, Leoš Janáček). Přesto zůstane Fibich zakladatelským tvůrcem velkolepé trilogie scénických melodramů Hippodamie, ale též formy koncertního melodramu. Dílo operní kráčí důsledně v duchu reforem Richarda Wagnera, ale také Bedřicha Smetany, který byl krátkou dobu i jeho učitelem hudby. Také jeho symfonie určitě i dnes stojí invencí za plnou pozornost, osobně mám jeho 2. symfonii velmi rád. Selanka V podvečer pro symfonický orchestr je však dodnes asi jediné, co je obecněji populárnější z jeho tak rozsáhlého díla.

Opera Šárka, tahle vzrušující plnokrevně romantická báje, patří v operním odkazu také k dílům relativně populárním, nebo alespoň k více známým. Spolu s Blaníkem je jedinou Fibichovou operou s českým námětem. A připusťme si, že námětem atraktivním! Dívčí válka má v odkazu starobylých pověstí českých svou obzvláště lákavou pozici, svým až lehce erotickým podtextem. Libreto Fibichovi zpracovala zdařile Anežka Schulzová.Fibichův hudební výraz, jdoucí zřetelně ve stopách Wagnerových, se zde vrací ke Smetanovi a jeho melodičnosti hudební mluvy. Překvapuje invencí melodiky a ryzím lyrismem. Velký duet Ctirada a Šárky ve druhém dějství je snad vrcholem české hudební lyriky vůbec, svojí vroucností a výraznou melodikou jako by navazoval na nejčistší lyriku ve scénách Víta a Blaženky ve Smetanově opeře Tajemství. Opera má v duchu Smetanově i několik krásných uzavřených pěveckých čísel, nádherný zpěv Šárky, vstupní árii Přemysla, nebo působivě stupňovanou výrazovou melodiku árie Ctirada ve třetím dějství. Nádhernou hudební plochou je i vstupní zpěv Vlasty, velkou úlohu mají v opeře sborové scény.

Vždy, když si probírám dirigenty těsně poválečné éry, jsem v úžasu, kolik skvělých osobností zde bylo! Dnes k té extra třídě řadíme po Václavu Talichovi Karla Ančerla, Zdeňka Chalabalu, Jaroslava Krombholce, Otakara Jeremiáše, Václava Smetáčka. Ale byl zde také František Dyk, Otakar Pařík, František Stupka, Karel Šejna, rýsující se Václav Neumann. Alois Klíma, rodák z Klatov, pozdější učitel Jiřího Bělohlávka na HAMU v Praze, se stal teprve roku 1950 šéfdirigentem Symfonického orchestru tehdejšího Československého rozhlasu v Praze.Bylo mu pětačtyřicet let. Prezentoval se v první řadě jako praktik, schopný rychlých a pohotových nácviků, s výbornou auditivní orientací. Kdyby nebylo těchto vzácných rozhlasových nahrávek, neměli bychom ani doklad o schopnosti Aloise Klímy zvládat dirigentsky tolik složitou formu opery na výbornou. Alois Klíma je z pohledu dneška výrazný dirigent, který bez jakékoli specializace na tento žánr, uměl moc dobře konkurovat svým kolegům – operním dirigentům. Já bych dal této Klímově první nahrávce Šárky přednost před známým snímkem Supraphonu z doby jen o tři roky pozdějším (1953). Dramatismem, pevně vymezenými tempy, agogikou lyrických, vyklenutých oblouků. Ale i zřetelně pevným uchopením výrazového nervu díla je tahle nahrávka pro mne stejným unikátem, jakým je Krombholcův Dalibor na Supraphonu z téhož roku (1950). Aloise Klímu nemohu mít jen za schopného praktika, jak jej hodnotila jeho doba, on je dirigentem špičkovým svým vyhmátnutím temp, tempických proměn, exaktní prací s příznačnými motivy, neomylným citem pro dynamické vrcholy. Jen malou ukázkou je například jeho tempické a dynamické pojetí árie Přemysla s Václavem Bednářem. Existuje nahrávka téhož pěvce s dirigentem Františkem Dykem a zmíněný Chalabalův snímek. Klímovo pojetí árie je tempicky pevnější, ale má i více odstínů v ritenutech a dynamice. Toto je vždy vizitka dirigenta, pěvec bývá v těchto aspektech tím, kdo plní dirigentova zadání.

Ostatně je zajímavé, že obsazení hlavních rolí volil také Zdeněk Chalabala o tři roky později podobné. Kromě Ctirada tenoristy Lubomíra Havláka, což byla Chalabalova snaha již z Ostravy zakódovaná, totiž preferovat absolventy ze soukromé školy profesora Rudolfa Vaška. A právě Lubomír Havlák byl unikátem v tom smyslu, že jej Rudolf Vašek přeškolil na hrdinný tenor z původně sborového basisty. Zdeněk Chalabala mu v dobrém slova smyslu pomáhal ke zviditelnění. Malou ironií ovšem je, že Beno Blachut (ze školy profesora Luise Kadeřábka na Pražské konzervatoři) o dost více v praxi představuje onen ideál Vaškových dobrých pedagogických tezí. Mnohem větší lehkostí a pružností projevu než Chalabalou tehdy preferovaný přímý Vaškův žák Lubomír Havlák. Ale Rudolf Vašek sám Blachutovu mimořádnost oceňuje ve své knize Otázky dnešního sólového pěvectví. Bednářovu pěveckou výjimečnost Zdeněk Chalabala vysoce oceňoval, to vím osobně od profesorky Běly Chalabalové, jeho ženy. Proto Bednářův skvělý Přemysl je ozdobou obou nahrávek, první Klímovy (1950), druhé Chalabalovy (1953), navíc natočil s Františkem Dykem mimo tyto komplety scény Přemysla.

Tím jsem již u pěveckého obsazení nahrávky. Jako v případě Krombholcova Dalibora, také zde se podařilo dirigentovi Aloisi Klímovi obsadit do snímku skutečně nejlepší pěvce doby, jak jsem již anticipoval. Ve svém celku lépe, než má zmíněná Chalabalova konkurenční nahrávka pro firmu Supraphon. Jsou to ty největší poválečné pěvecké legendy. Legendy, které nově artikulovaly své hlasové obory pěveckým generacím až po dnešek. Již zmíněný Václav Bednář v roli Přemysla se stal symbolem barytonové krásy voluminózním fondem, který je technicky dokonalý, s imponujícími, lesklými výškami, kantilénou a vřelostí projevu. Beno Blachut byl tenoristou, který působil v dané době takřka jako „přírodní úkaz“, něco zcela nového samozřejmou lehkostí projevu ve všech polohách, měkkým nasazením, prostotou dikce i plynulé, pružně odvíjené kantilény. Vytvořil nový typ tenorového oboru v české hudbě, který dodnes nazýváme „blachutovský“. Jsou to tenorové role dramatičtějšího typu našich operních klasiků: Jíra – Dalibor – Lukáš – Princ – Dimitrij – Ctirad – Laca. K těm ho předurčil jeho krásný, tmavý témbr.Marii Podvalovou, ač v roli titulní, stavím vědomě za dané mužské interprety. Její výkony i v této kulminační době kariéry (bylo jí 41 let), bylo potřeba vždy vnímat i vizuálně. Nebyla typem pěvce – fonisty jako Bednář i Blachut, tedy těmi, kteří zaujmou ryze hlasově. Marie Podvalová byla simultánní jevištní typ, nádherný, atraktivní zjev působivé ženské amazonky, strhující podmanivostí výrazu. Proto nahrávky, soustředěné na ryze auditivní vjem a citlivost mikrofonů, ukazují její osobnost ne zcela úplně. Zaujme svými dramaticky vypjatými fortissimy, ba i výslovnost ve vypjatém dramatickém partu je na této nahrávce velmi dobrá. Později to býval problém. Zárodek vibrata, již zde trochu pozorovatelný, je v přijatelných mezích. V lepších než jen o tři roky později pod Zdeňkem Chalabalou a již značných později, v šedesátých letech.

Pro roli Vitoraze povolal Alois Klíma pěvce tak mimořádného, jakým byl Ladislav Mráz. Pro brzké úmrtí nezanechal, bohužel, mnoho snímků. Jeho impozantní Vitoraz s klenutými, promyšlenými hudebními oblouky, je cenným historickým dokladem. Podobně též Vlasta Marty Krásové. Mezzosopranistky, která se stala velkým vzorem interpretace českého mezzosopránového oboru. Je dobře, že právě tato nahrávka ji představuje ve skvělé hlasové formě, s pevným, barevným tónem a dobrou artikulací. Dobře je to proto, že obě výrazné pěvkyně této nahrávky byly již v šedesátých letech zjevně za zenitem. Já jsem je již na jevišti v dobré kondici nezažil. Kupodivu jsem tím dodnes ovlivněn, přiznám bez skrupulí. Nahrávka z roku 1950 je však ještě o něčem jiném. Umělkyně zde defilují ve své vrcholné kondici, u pěvců tolik vrtkavé v času.Fibichova tvorba stojí dnes stranou zájmu, ostatně nikdy nebyla v popředí, jak jsem výše napsal. Velká snaha Otakara Ostrčila uvádět cykly Fibichových děl jako by ani nebyla. Šárka se však v minulosti dočkala pěti nahrávek, což není málo! Toto CD představuje vůbec první kompletní snímek. V konkurenci oněch následujících bych ho dal na první místo hudebním pojetím i pěveckými výkony.Šárku zvěčnila později Alena Míková a Eva Děpoltová, šanci ale nedostala v souběhu času Naděžda Kniplová. Z poblachutovských Ctiradů dostal možnost u Jaroslava Krombholce Oldřich Spisar (1970), posléze také Vilém Přibyl na nahrávce z Brna pod taktovkou Jana Štycha. Fibichova Šárka vyšla jako komplet také ve Vídni v roce 1995. To je jistě dokladem úspěšnosti této opery v její auditivní podobě.

První nahrávka z roku 1950 je výtečná a je dobré ji mít mezi privilegovanými CD. Nejen jako cenný doklad doby, ale pro její vysoké hudební a pěvecké kvality. Technická úroveň poválečných nahrávek byla již výborná, takže i po této stránce mohu CD Šárky maximálně doporučit. Vím, že CD si kupujeme pro jeho obsah, ale co platno, on i obal prodává. Je výborně vyveden, snímek mladé Marie Podvalové jistě upoutá pozornost. V samotném průvodci operou oceňuji zejména informace o pěvcích dané nahrávky, ale také o dirigentovi a sbormistrovi této velké epochy naší opery.
Hodnocení autora recenze:
100 %

Zdeněk Fibich:
Šárka
Dirigent: Alois Klíma.
Symfonický orchestr Československého rozhlasu
Pěvecký sbor Československého rozhlasu 
Nahrávka Československého rozhlasu z roku 1950
Rekonstrukce původní nahrávky – Český rozhlas 2009
Vydáno ve spolupráci se Společností Beno Blachuta
CD: SBB 006-09-02 – EAN 8594156850067
Celkový čas: 130:11

Přemysl  – Václav Bednář
Ctirad – Beno Blachut
Vitoraz – Ladislav Mráz
Šárka – Marie Podvalová

Vlasta – Marta Krásová
Libina – Milada Jirásková
Svatava – Miloslava Fidlerová
Mlada – Jaroslava Vymazalová
Radka – Julie Temníková
Hosta – Jaroslava Dobrá
Častava – Milada Čadikovičová

Foto archiv ND, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Fibich: Šárka - SOČR, A.Klíma 1950 (CD)

[yasr_visitor_votes postid="87026" size="small"]

Mohlo by vás zajímat