Filharmonici po návratu z Britských ostrovů

Dvoje symfonické variace a mezi nimi skvělý violoncellový koncert. To byl program České filharmonie, za nímž stáli Tomáš Netopil s Alisou Weilerstein. Program pěkně sestavený a krásně zahraný. Program, který by se dal poslouchat druhý den klidně ještě jednou.
Tomáš Netopil, Alisa Weilerstein, Česká filharmonie – Praha 21. února 2018 (zdroj ČF / foto © Petr Kadlec)

Orchestr odehrál na turné po Británii a Irsku od 10. do 19. února osm koncertů. Pokud měl v Praze bezprostředně poté abonentní koncerty, tak jedině díky tomu, že se jejich program nelišil od jedné z několika sestav připravených pro zájezd. Tomáš Netopil i tentokrát v Rudolfinu potvrdil dojem, který jeho projekty setrvale vyvolávají – vyzařuje s taktovkou v ruce takovou pozitivní energii a ve skladbách umí podchytit takové krásné a podnětné momenty, že se jeví znovu a nově zajímavými.

Platilo to hned o Symfonických variacích Antonína Dvořáka. Dílo, které mělo premiéru na Žofíně v roce 1877 s orchestrem Prozatímního divadla a v revidované definitivní verzi pak o deset let později s orchestrem Národního divadla, zaznívá dnes na koncertech někdy akademicky, odtažitě, formálně, ne tak zajímavě jako mnohé jiné Dvořákovy partitury. Je to dané asi jeho kaleidoskopickou výstavbou, možná i faktem, že varírování může vést k pocitu stereotypu a k rezignaci na interpretační nápady. Tomáš Netopil s filharmoniky našel však právě ve formě variací tolik možností pro agogické detaily, pro oslavu proměnlivosti, tolik líbeznosti a roztančenosti, že jejich obvyklé řazení do skladatelova „slovanského“ období slyšitelně ještě posílili. A provedení evokovalo téměř až jakousi baletní suitu.

První violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče z roku 1959 je oproti tomu skladbou úpornější a vášnivější – a Alisa Weilerstein, která s orchestrem a jeho dirigentem hrála při turné i Dvořákův Koncert h moll, ve svém naturelu takové polohy nachází ještě o něco snadněji než ty skutečně lyrické, které jí jdou ovšem také velmi dobře. Dvořáka, kterého s filharmonií (a s Jiřím Bělohlávkem) rovněž natočila, hraje nepateticky, vášeň nepřehání, pomalou větu podává klidně, do hloubky a finále věcněji a rychleji. Šostakovičova hudba vyžaduje ještě řadu věcí navíc – nový typ virtuozity a podřízení se podmanivé síle utkvělého výrazného motivku v úvodní a závěrečné části, naléhavou, závažnou zatěžkanost žalozpěvu a dalších podobných pomalých pasáží, soustředění na dílčí dialogy a protihlasy i zvládnutí nemalých technických fines, zcela jistě inspirovaných možnostmi prvního interpreta díla Mstislava Rostropoviče. Místy je právě tato kompozice značně „mahlerovská“, vážná a rozpolcená, místy typicky „šostakovičovská“, tedy pichlavě sarkastická, významově vyhrocená, groteskně i mrazivě rozverná, úderná i tísnivá.

Tomáš Netopil toto vše zdařile podpořil, z orchestru se k tomu ozývala krásně vyprofilovaná sóla. Koncert Es dur má nádherně nekonečnou, elegickou, vážnou a ztišenou kadenci, při které sólistka udržela v sále mimořádnou pozornost. Stejně jako Smyčcový kvartet č. 8, i Koncert pro violoncello č. 1 je považován za skladatelovo dodatečné zúčtování se stalinským režimem. Vedle tohoto povědomí však dnes na posluchače působí i svými ryze hudebními hodnotami. Jejich výraznost funguje i bez znalosti kontextu, bez rozklíčování Šostakovičových autocitátů, bez prožití jeho autobiograficky užívaného monogramu v podobě čtyř tónů D-Es-C-H i bez rozpoznání umně schovaného citátu ze Stalinovy oblíbené písničky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Česká filharmonie - T. Netopil, A. Weilerstein (Praha 21./22./23. 2. 2018)

[yasr_visitor_votes postid="286759" size="small"]

Mohlo by vás zajímat