Filip Barankiewicz: Je na čase začít brát klasiku vážně

Filip Barankiewicz nemůže být spokojenější. První sezóna v jeho nové roli uměleckého šéfa Baletu Národního divadla se povedla přesně podle jeho představ, letošní sezónu, při příležitosti oslav výročí vzniku Československa, zahájil díly nejslavnějšího tuzemského choreografa Jiřího Kyliána, a nyní se těší na velkolepou jarní premiéru Labutího jezera, které, ač jde již o třinácté zpracování, je výjimečné díky slavnému choreografovi Johnu Crankovi. Opeře Plus Filip Barankiewicz pověděl o tom, jaký je ředitel, jaké má plány s Baletem Národního divadla, a proč je ,,nepřátelská osoba a je s tím v pohodě“.

Jak se cítíte po velkolepém odstartování letošní sezóny?
Skvěle. Nemůžu si stěžovat. Od Jiřího (Jiří Kylián) to byl obrovský dar. Už skoro vůbec necestuje, a pokud se objeví někde třeba na premiéře, tanečníci ho vidí jen na chvilku. Ani když jsem tančil ve Stuttgartu, jsem neměl možnost s ním strávit delší dobu. A nyní tu byl celých deset dní, od rána do večera. Neopustil sál ani na chvíli. Pro tanečníky byl obrovskou inspirací. Bylo to neuvěřitelné!

Kdo stál za výběrem děl, která tvoří Mosty času?
Jiří. Měl jsem nápad, že bychom sto let od vzniku republiky mohli oslavit pouze Kyliánovými díly. Národní divadlo mu celý program nikdy předtím nevěnovalo. S Jiřím jsme to probírali a jemu přišlo dobré, aby výběr propojil tři různé dekády – proto i název Mosty času.

Jiří Kylián budoval kariéru a prožil většinu života v zahraničí. Co jeho osobnost znamená pro Českou republiku?
Je to bezpochyby nejslavnější český choreograf. V zahraničí je jeho jméno slavné, ale málokdo ví, že je Čech. Vím, že byl nervózní, když sem přijel uvést Mosty času. I když je mezinárodní, světová osobnost, věřím, že je pro něho vždycky silné vrátit se zpět, a když se prochází městem, někde uvnitř cítí své kořeny, je tu doma. Ostatně tu ještě donedávna žila jeho maminka, a nikdy v divadle na jeho představeních nechyběla.

Jak to máte vy, když pocházíte z Varšavy, nejvíce času jste ale strávil ve Stuttgartu?
Myslím, že právě proto si dokážu představit, jak se Jiří asi cítil. Pamatuji si, jak jsem byl po letech, kdy jsem působil ve Stuttgartu, pozván, abych tančil ve svém rodném městě. Byl to hrozně zvláštní pocit a měl jsem velkou trému. Jinak je mi jedno, z jaké země je můj pas. V uměleckém světě bychom neměli hledět na to, odkud pocházíme. Jsem ale rád, že polovina souboru Baletu Národního divadla jsou Češi.

Dalo by se ovšem i namítnout, že ,,jenom“ polovina…
Já bych byl jen rád, kdyby bylo Čechů více a konzervatoře plnily náš soubor. To se ale neděje. Repertoár Národního divadla je velice obsáhlý, od klasického baletu po neoklasiku a modernu, a studenti na to nejsou ze škol připravení.

Jak moc se složení souboru změnilo pod vaším vedením?
Loňskou sezónu jsme získali čtrnáct nových členů, letos jich bude deset. Prozatím se proměnilo tak patnáct procent. Od Petra Zuzky bylo velice velkorysé, že smlouvy tanečníků byly na dobu určitou. Ke změnám ale musí docházet postupně. Nejde rozpoutat revoluci od prvního dne. A proč bych měl navíc ničit něco, co dobře funguje? Je třeba mít respekt k tomu, co již bylo vybudováno.

Jaké změny plánujete na programu?
Diváci byli posledních patnáct let zvyklí na určitý repertoár. Pokud se ale chceme dále rozvíjet, musíme začít brát vážně klasiku. Začali jsme Marnou opatrností, příští rok představíme třinácté provedení Labutího jezera. Rád bych uvedl minimálně jedno klasické dílo za sezónu.

Myslíte, že je po klasických dílech poptávka?
Publikum chce vidět všechno. Mým cílem není přeměnit tento soubor na klasický soubor. Nechci se vrátit o století zpátky a udělat z divadla muzeum. Pokrok ale vidím v tom, že uvedeme více klasických děl. Tak to běžně chodí na mezinárodní úrovni. Pokud představíme třeba Marnou opatrnost, chci, aby šlo o nejlepší možné provedení, které je v současné době možné. A tanečníci potřebují klasické vzdělání. Jakmile zvládnou klasiku, můžou pak tančit všechno. Pokud chceme nacvičit díla například Williama Forsytha, musíme mít k dispozici soubor, který klasiku ovládá.

Řekl byste, že v dosavadním repertoáru Baletu Národního divadla klasika chyběla?
Definitivně. Je to o vzdělávání publika i vzdělávání tanečníků. A také to má co do činění s rozvržením sezóny. Když jsem přišel, tančilo se celkem asi dvanáct inscenací a přeskakovalo se z jedné na druhou, aniž by mezi nimi byly dostatečně dlouhé rozestupy. S tím já nesouhlasím. Tanečníci pak nemají šanci se dostatečně připravit a podat maximální výkon. Rád bych zredukoval počet představení a rozdělil je do časových bloků, kdy se budou uvádět. Diváci tak musí být aktivní a sledovat, co se zrovna tančí, protože když nepůjdou teď, představení zmeškají nebo budou muset čekat na další sezonu. Dává to možnost představit i jiné inscenace. Kdyby byly například Kyliánovy Mosty času na programu třeba dvacetkrát, už bychom nemohli uvést Marnou opatrnost nebo Timeless z loňské sezóny.

Je nějaké jméno, které podle vás v Národním divadle ještě nezaznělo a rozhodně by nemělo chybět?
Ano – a už jsme to napravili. Glen Tetley a jeho Svěcení jara. Pro mě je Tetley výzva. Vím, že když souboru představím Tetleyho, ohromně je to posune. Nejen tanečně, ale i lidsky. Začnou a nebudou věřit, že jsou něčeho takového schopní. Vyžaduje to neskutečné úsilí, ale na konci budou neskutečně naplnění, protože pochopí, že to opravdu dokážou. Nebo další příklad, Marná opatrnost. To je jeden z nejkrásnějších baletů vůbec. Publikum ho miluje, od dětí po seniory. Odcházejí z divadla s úsměvem na tváři. Taková díla bych chtěl uvádět. Překvapilo mě, že v Národním divadle ještě nebyla. Neznamená to ale, že se snažím z Baletu Národního divadla udělat Stuttgartský balet. Moje vize Baletu Národního divadla je výsledkem mnoha zkušeností, které jsem sbíral ve Stuttgartu, po světě a hostováním a učením v různých souborech.

V čem je Labutí jezero, které uvedete příští rok, výjimečné, když jde už o třinácté provedení?
Nemůžu říct, že Labutí jezero Johna Cranka je nejlepší Labutí jezero, co kdy bylo zpracováno, protože jsem je všechna neviděl a celkově si myslím, že by se díla neměla navzájem porovnávat. Pro mě ale síla Crankových baletů, podobně jako Kyliánových, spočívá v tom, že jsou založené na emocích. O nich podle mého názoru balet je, protože jinak je to jen gymnastika. A emoce nechybí ani v Crankově Labutím jezeře. Hlavní postavou není princezna, nýbrž princ, jehož zobrazuje nikoli jako namyšleného floutka, ale velice lidským a vřelým způsobem. Kdokoli tento balet uvidí, okamžitě pochopí, o co jde, i kdyby ten příběh vůbec neznal nebo se v baletu nevyznal. To je další silná stránka Crankových děl, že jsou jednoduchá a velice snadno pochopitelná.

Jak soubor přijímá změny, ke kterým pod vaším vedením dochází?
Ne vždycky se setkají s pochopením. Mnoho let byli na něco zvyklí a občas nechápali, proč by teď najednou měli začít dělat něco jinak. Určitě měli i obavy, zejména minulou sezónu, protože nevěděli, co čekat. Je mi jasné, že se nikdy nezavděčím všem, tanečníkům obzvláště (smích). Rád bych ale, aby věděli, že to dělám pro ně. Každé ráno musí vstát a podávat neuvěřitelné, až nadlidské, výkony, a já chci uctít jejich profesi, nabídnout jim ten nejlepší repertoár a možnosti, aby se rozvíjeli. Jsem sice ředitel a mám vysoké požadavky, na druhou stranu to ale není o mně a nedocílím toho sám. Je to práce nás všech. S každou premiérou a jejím úspěchem se jim snažím dokázat, že jdeme správným směrem. V souboru ale panuje dobrá atmosféra a myslím, že si to užívají.

Když mluvím s tanečníky, často si postesknou, že šéfům chybí empatie a neberou ohledy na jejich fyzické i psychické potřeby. Jaký šéf jste vy?

Jakmile se stanete ředitelem, jste,,nepřátelská osoba“. Tak to prostě je, řekne vám to každý, a já jsem s tím v pohodě. Můj přístup je takový, že soubor beru jako byznys, nikoli jako rodinu. Nechovám se k nim jako k dětem, ale jako k dospělým. Když s něčím nejsem spokojený, řeknu to narovinu a oni mají šanci mi dokázat, že se mýlím. V této profesi platí jednoduché pravidlo: nebýt líný. Na to je taneční profese příliš krátká, musíte do toho dát všechno. Jiří (Kylián) vždycky říkal, že nevadí, jestli děláte chyby, ale hlavní je, jestli do toho jdete na sto procent. A předpokládám, že si tuto dráhu vybrali proto, že tanec milují.

Ptám se proto, že jste sám byl tanečníkem a možná jste zažíval podobné pocity?  

Ale jistě, šéfové mi lezli na nervy neustále (smích). Balet je neuvěřitelně egoistická profese a dochází k nepřetržitému souboji eg. Důležité je ale být si vědom, že na jevišti má všechno stejnou váhu, od sebemenšího detailu po prvního sólistu, nikdo není důležitější než jiný a je to o vzájemné úctě a spolupráci.

Kromě šéfování, lákala by vás i role lektora?

Já učím pořád! Kdykoli mám čas, jsem ve studiu. Myslím, že je důležité, abych s tanečníky osobně pracoval, aby věděli, co od nich očekávám. Moc rád předávám své zkušenosti. Když jsem ukončoval taneční kariéru, cítil jsem, že je to tak správně a že přišla chvíle, abych se posunul dál. Když tančíte, je všechno jen o vás a publiku, ale jakmile začnete učit, je to o druhých. Nejvíc mě na tom baví, když vidím, jaké dělají tanečníci pokroky.

Měl byste chuť vyučovat i studenty?

Dostal jsem nabídku učit na škole, ale nepřináší mi to takové potěšení jako práce s profesionály. Myslím, že s nimi může lépe zužitkovat své zkušenosti.

Když jste se stal uměleckým ředitelem Baletu Národního divadla, jistě jste měl nějaké vize a očekávání. Jaká ale byla realita?

Nechci, aby to vyznělo nafoukaně, ale myslím, že se podařilo naplnit mé představy. Za první sezónu jsme měli tři premiéry. Rád bych se do budoucna dostal ke čtyřem za sezónu. Bude to nějakou dobu trvat, ale chtěl bych Balet Národního divadla dostat na světovou úroveň. A s tím i souvisí, že by se měly zvednout ceny vstupenek. Nechci, abychom ztratili zájem široké veřejnosti, ale na představení sem lítají diváci až z Japonska. Je to prestiž a mělo by se to tak brát. V národním kanadském baletu dáte za lístek stejně jako za zápas v baseballu, třeba dvě stě dolarů. Ne třicet eur jako u nás.

Myslíte, že je na to české publikum připravené?

I kdybychom zvedli ceny jen o jedno euro za vstupenku, už by to značně zvětšilo spektrum příležitostí. Je nutné lidem, ale zejména vládě, ukázat, co je tato profese opravdu zač, aby ji dokázali náležitě ocenit. Jistě, doktoři jsou důležitější než tanečníci, balet ale kultivuje a vzdělává společnost. Když vidím dnešní dobu, jak jen všichni koukají do telefonu, jsou na sociálních sítích a neskutečně se nudí, je mi z toho smutno. Bylo by smutné, kdybychom museli divadla zavřít. Balet v lidech vyvolává emoce, slzy, smích. Na televizní nebo počítačové obrazovce je ale nezažijete. To jde jen naživo.

Až jednou pozici šéfa Baletu Národního divadla opustíte, co byste rád, aby po vás zůstalo?

Rád bych, aby o nás věděl svět a patřili jsme na mezinárodní scénu. Nebudu na to ale čekat dvacet let. Jsou určité věci, které můžete udělat za určitou dobu, dát do toho vše, a pak jít zase o dům dál. Nemyslím si, že je dobré setrvávat na jednom místě příliš dlouho. Hrozí, že zakrníte a nebudete soubor posouvat dál. Podle mě je optimální tak deset let, ale třeba se nám všechno podaří ještě dříve.

Filip Barankiewicz
umělecký šéf Baletu ND

Filip Barankiewicz stojí v čele Baletu Národního divadla od sezony 2017/2018. Jeho profesní život byl pestrý, taneční kariéra naplněná a jeho další profesní aktivity v podobě pedagogické činnosti neméně úspěšné.
Narodil se ve Varšavě a v roce 1986 byl přijat na Státní baletní školu. V roce 1991 získal Cenu Václava Nižinského a po absolutoriu v roce 1995 zvítězil v polské Národní baletní soutěži, stal se finalistou soutěže mladých tanečníků Velké ceny Eurovize v Lausanne. Ve studiu pokračo-val jako stipendista Nurejevovy nadace pod vedením Mariky Besobrasové na Académie de Danse Classique v Monte-Carlu, kterou absolvoval v roce 1996.
Ve stejném roce se stal členem Stuttgartského baletu, kde byl v roce 2000 jmenován demisó-listou, v roce 2001 sólistou a o rok později prvním sólistou. Se souborem Stuttgartského ba-letu absolvoval turné po celém světě a od roku 2003 byl také stálým hostem Baletu Národního divadla v Praze. Ztvárnil řadu hlavních rolí v baletech Johna Cranka Labutí jezero, Oněgin, Zkrocení zlé ženy, Dáma a šašek, Romeo a Julie, Kennetha MacMillana Las Hermanas, Zpěv země, George Balanchina Téma a variace, Čtyři temperamenty, Serenáda, Symfonie v C, Glena Tetleyho Svěcení jara, Arena, Johna Neumeiera Tramvaj do stanice touha, Fratres, Dáma s kaméliemi, Jiřího Kyliána Návrat do neznámé země, No More Play, Márcii Haydée Spíci krasavice, Peterse Schaufusse La Sylphide a další dějové balety Giselle, Don Quijote.
V roce 2003 Filip Barankiewicz úspěšně završil své pedagogické vzdělání. Během svého půso-bení ve Stuttgartu se v roce 2014 jako instruktor a korepetitor podílel na přípravě inscenací Zkrocení zlé ženy (John Cranko), Oněgin (John Cranko), Giselle (prod. Reid Anderson, Valenti-na Savina) Don Quijote (Maximilian Guerra). Od roku 2014 spolupracoval na nastudování Crankovových baletů Zkrocení zlé ženy a Oněgin v Královském švédském baletu ve Stockholmu a v Městském divadle v Santiago de Chile, ve Finském národním baletu v Helsinkách, Estonském národním baletu v Tallinnu, v Norském národním baletu v Oslu a v Národním kanadském baletu v Torontu.
Pro Korejský národní balet a Polské národní divadlo ve Varšavě nastudoval Crankův balet Zkrocení zlé ženy a balet Oněgin pro Bavorský státní balet v Mnichově a Teatro Municipal v Santiago de Chile.
V letech 2015─2017 působil jako baletní mistr Stuttgartského baletu, kde se podílel na tvorbě repertoáru a inscenací choreografií Williama Forsytha, Jiřího Kyliána, Hanse van Manena a Maximiliana Guerry. Působil též jako hostující pedagog v Opera National Bordeaux, Les Bal-lets de Monte-Carlo, v Polském národním divadle a Národním kanadském baletu v Torontu.
V roce 2016 zasedl v porotě Mezinárodní baletní soutěže VIBE ve Vídni.